Jiří Režnar: Ve Znojmě jsem jako pivař přišel na chuť vínu

Patříte do skupiny starších trenérů. Kde pořád berete chuť hokej dělat? A vnímáte fakt, že patříte už mezi ty dříve narozené?
Vnímám to hlavně, když ráno vstávám a kdy mě všechno bolí. Třeba ve čtvrtek jsme přijeli ve čtyři ráno ze Sokolova a byl jsem rád, že vůbec vylezu z autobusu. Náboj a chuť mám ale stále velkou. Baví mě pracovat s mladými hráči i asistenty.

Exopavský brankář Daňa v Havířově končí

Považujete se za kouče staré školy, nebo razíte teorii moderních trendů?
Jsem už starší člověk, ale snažím se být moderní. Jak jsem již řekl, spolupracuji s mladými asistenty, kteří se hokej snaží dělat nově. Hodně spolu diskutujeme, bavíme se o tom, řešíme nové trendy. Nicméně některé věci se dělají jako před dvaceti lety, ale s jiným názvem. Škoda, že teď se razí heslo, že pokud neumíte dobře anglicky a minimálně dvakrát jste nebyl v Kanadě, tak nejste trenér. Po revoluci se říkávalo, že se nebudeme dívat, zda má někdo vysokou školu, ale budeme se dívat, co umí.

V Havířově už kroutíte třetí sezonu, což potvrzuje vaši pověst o tom, že vaše práce se majitelům zamlouvá…
Mám to tak posledních pár let. Vydržel jsem čtyři roky v Polsku, následně čtyři ve Znojmě. Na druhé straně mám za sebou roční štace v Jihlavě nebo v Mladé Boleslavi. Možná to řeknu blbě, ale majitelé nebo lidé, kteří shánějí peníze, si musí říci, co chtějí hrát. Podle toho si vybírají trenéra, hráče. Filozofie klubu musí být jasná. Nemůžete si vzít trenéra, který dělá defenzivu, majitel chce hrát útočný hokej a po půl roce to zase mění. Lidé, kteří si vás přivedou, vám musí věřit.

Když se ohlédnete zpátky… Myslíte si, že jste byl úspěšnější hráč, nebo jste toho více dokázal jako trenér?
Tak na to se nedívám. Hráčskou knížku mi zavřel Radim Masný, bývalý majitel Slezanu Opava. Ta tehdy postupovala do extraligy, sezonu jsem začal jako kapitán, ale zranil jsem se. On mi řekl: Skonči s hraním a pojď trénovat. Dal jsem na jeho slova a více jsem se v tom, jak se říká, nebabral. Extraligu jsem jako hráč už v Opavě nezažil, posunul jsem se jako trenér k juniorce a tím začal můj nový hokejový život. A zda jsem úspěšný jako trenér, to musí posoudit ti, kteří mě angažovali.

Zazlíváte to nějak Radimu Masnému, že vám kariéru ukončil?
To vůbec. Jednou to skončit muselo. Říkám to i nyní hráčům, že je třeba někdy vhodné skončit i o půl roku dříve a začít pracovat, ať už u hokeje, nebo v jiném odvětví. Někdy kariéru ukončíte v pětadvaceti, někdy ve čtyřiceti. Je třeba najít ten správný moment, včas odejít a nenechat se vypískat nebo vykopnout. Každý to musí vycítit sám.

Vy jste odjakživa věděl, že budete trenér?
Nevěděl. Akorát Radim Masný se mi pořád směje, že nebýt jeho, tak jsem nikdy netrénoval. A má pravdu, tenkrát se to zlomilo. Dodělal jsem si střední školu, pak jsem vystudoval áčko na tělovýchově a od té doby dělám trenéra nepřetržitě. Začal jsem u juniorů a pak jsem se posouval k mužům.

Které angažmá pro vás bylo top? Asi z hlediska úspěchu rakouská EBEL, ve které jste přivedl nečekaně Znojmo do finále…
Asi ano. Ale také vzpomínám na Šumperk, který hrál druhou ligu. Přišel jsem do týmu, který byl na desátém místě a nám se podařilo postoupit do první ligy. Úspěch v každé soutěži je fajn. Třeba v Jihlavě jsme hráli finále s Kladnem a chyběl nám kousek. Zranilo se nám šest hráčů, hráli jsme vyrovnané zápasy, ale nevyšlo nám to. Kladno pak v baráži porazilo 4:0 Havířov. V Polsku jsme hráli finále, vyhráli domácí pohár.

Podívejte se, Opava prohrála generálku. Měli jsme dobré věci, řekl Kováč

Rok jste strávil v Jihlavě, v klubu se slavnou minulostí, kde neměli přespolní trenéři na růžích ustláno…
Dostal jsem tehdy nabídku od Ivana Padělka, po sezoně v Opavě. V té době jsem byl první cizí trenér v Jihlavě. Klub v minulosti vedli Holíkové, Augustové, prostě všechno místní kluci. O to to bylo těžší. Scházeli se, sledovali mě. Jelikož byla naše hra slušná, tak nakonec jsme si k sobě našli cestu. Se starým Holíkem jsme měli dobrý vztah, občas jsem si zašel na vínko i se Standou Neveselým. Navíc má žena pochází z Jihlavy.

Jaroslav Holík býval hodně kritický…
Je to pravda, ale je třeba říci, že měl dobré názory. To, co řekl, byla vesměs z devadesáti procent pravda. Nebál se toho, a to se mi líbilo. Lidé nejen ve sportu, ale i v politice, si dávají pozor na to, co řeknou. Proč? Aby nedostali za uši od těch, co je platí. A to je i problém současného hokeje u nás. Je třeba také vzít v potaz, že jsem jako hráč byl v Jihlavě na vojně a nešel jsem tak do úplně neznámého prostředí. Hodně mi pomohl Petr Vlk, který končil kariéru, byl mým asistentem. Beru to jako dobrou zkušenost, protože člověk byl v Jihlavě hozený mezi tygry.

Dalším klubem, který byl v minulosti úspěšný a vy jste ho vedl, byl Vsetín. Jak vzpomínáte na angažmá na Lapači?
Do Vsetína jsem přišel po povedené sezoně v Jihlavě. Tehdy byl manažerem Olda Štefl a společně se Zdišou Tabarou mě chtěli. Jihlava mě pustila. Bylo to v době, kdy už bylo po největší vsetínské slávě. Hráli tam už jen Bobo Stantien se Sašou Jaškinem. Jedna sezona byla dobrá v tom, že v NHL byla výluka a nás posílili Branko Radivojevič a Rosťa Klesla s Romanem Čechmánkem. Pro mě šlo o další cennou zkušenost.

Vy jste pivař, nicméně ve Vsetíně to bylo o slivovici…
Tam je to dodnes. Když jdete na tiskovku, tak je to slivovicí provoněné. Ve Vsetíně to bylo hodně domácké, to se mi na tom líbilo.

Byl tam velký tlak ze strany fanoušků?
Přišlo mi, že lidé na Vsetíně hokeji dost rozumí. Věděli, že zlatá éra skončila, že klub už neměl tolik peněz, zůstalo pár starších kluků a zbytek byli mladí.

Pojďme ke Znojmu. Povedl se vám tam parádní kousek, kdy jste přivedl Orly do finále mezinárodní ligy, což se nikomu v klubové historii nepodařilo…
Znojmo tehdy hokejem žilo, překvapil mě zájem o tuto soutěž ze strany lidí. Ptali se mě na EBEL, a to dokonce i v Opavě. Zápasy se dávaly v televizi na stanici Sport 5. My jsme se tehdy dostali až do finále. Byla to událost a beru to jako hodně úspěšnou štaci.

Ve Znojmě to bylo hodně o cestování, hráli jste v rakouských Alpách, do toho italské Bolzano…
To ano, ale všude se dostanete po dálnici. V Bolzanu i Lublani jste se dostali po dálnici skoro až k zimáku. Samozřejmě, že hodiny byly dlouhé, ale hráči na to byli zvyklí, lehli si v autobuse do uličky přes dvě sedačky a odpočívali.

Některé zápasy byly emočně vypjaté, což vás jako impulzivního trenéra muselo bavit…
Pamatuji si na zápas s Linzem v play-off. Soupeřovi Kanaďani jezdili kolem naší střídačky a pořád se jim něco nelíbilo, doslova brečeli. Tak jsem jim na led hodil papírové kapesníčky a na druhý den ráno jsem od disciplinárky dostal e-mail, na kterém byly fotky se zakroužkovanými kapesníky. Dál jsem si přečetl důrazné napomenutí, že to bylo naposled, jinak půjdu na kobereček a dostanu pokutu.

Jak jste zvládal EBEL jazykově?
Chodil jsem sice dva roky do angličtiny, takže v hokejové hantýrce to člověk zvládl. Ale abych vedl brífink v angličtině, tak to ne.

Ve Znojmě jste přišel na chuť i vínu…
(usměje se). Byl jsem vždycky pivař. V momentě, kdy jsem odešel do Znojma, tak tam mě kluci, kteří se točili okolo hokeje, přivedli k vínu. Dopadlo to tak, že Tonda Bořuta, který teď hraje v Havířově, mi víno vozí.

Takže už nyní jste jeho znalcem?
Ano, poznám červené a bílé… Ale teď vážně. S tehdejším sportovním manažerem Rosťou Dočekalem jsme chodívali na víno, seznámil mě s místními vinaři. Ti mi ze začátku říkávali, že mám chodit na víno do marketu. Po nějaké době mě vzali už mezi sebe a nyní už se ve vínu trochu vyznám. Lidé na jižní Moravě jsou strašně srdeční, nikam se neženou, kdežto my tady ve Slezsku pořád někam spěcháme, za něčím se honíme. Oni musí počkat, až víno uzraje, vylisuje a vyzraje v sudech. A to se projevuje do jejich mentality.

Zažil jste nějakou štaci, která vám vyloženě nesedla?
Neřekl bych. Ale třeba v Mladé Boleslavi to bylo postaveno tak, že když postoupíme do extraligy, tak jsem měl připravenou smlouvu na dva roky. Bohužel jsme hned vypadli ve druhém kole s Ústí nad Labem, které bylo dobře připravené. My jsme měli Richarda Krále. Tvrdou hrou nám ho vyřadili a to ovlivnilo celé play-off. Sbalil jsem si věci a z Boleslavi odjel.

Který hráč ve vašem srdci zanechal velkou stopu?
Branko Radevijovič, který přišel v době výluky z NHL do Vsetína. Byl to velký profesionál, výborný kluk. Na ledě pracoval, poslouchal, plnil vše na sto procent. Nakonec byl strůjcem libereckého titulu. Rád vzpomínám na Bakuse, Pavlikovského, Kaňovského, Lipinu, Zdráhala, Galvase. V Havířově máme nyní Martina Adamského, který je správným příkladem pro mladé, kterých máme hodně. Říká se, že člověk má na všechny stejný metr, ale nemá. Někomu nějakou tu chybu odpustíte. Druhého zase ztepete. Teď, když jsem starší, tak se snažím dávat pozor, abych někoho nepreferoval, protože to v kabině dělá zlou krev. Člověk musí vždy stát jako trenér za kabinou.

Zažil jste toho hodně, nicméně současná covidová doba je i pro vás něco úplně nového…
Je to hlavně zvláštní doba. Je problémem kluky nabudit. Těžko hráče vyburcujete před prázdnými tribunami. Znám to z dob své hráčské kariéry, kdy na Slezan přišlo pět tisíc diváků, vždy šel výkon nahoru. Lidé vás vyšponují, hecují vás do osobních soubojů, teď to chybí, což hráči sami přiznávají.

Vy už jste covid tedy taky prodělal?
Ano, měl jsem trochu těžší průběh. Shodil jsem deset kilo. Čtyři dny jsem jenom ležel, strašně mě bolela hlava, klouby, svaly.

Ještě dokážete být tak emotivní jako v minulosti?
Snažím se emoce krotit. Člověk totiž někdy řekne něco, co nemůže vzít zpět. Pak se podívá na video a zjistí, že ani neměl pravdu. Čím jsem starší, tak už nemám problém se omluvit. Pamatuji si dobu bez videa. Trenér vám řekl, že jste udělal chybu a vy jste přitom ani na ledě nebyl. Jeho to ale nezajímalo.

Trénujete v Havířově a tam se točil seriál Lajna. Ještě na vás volají Hrouzku?
To už je pryč. Ale byly doby, kdy na nás mladí volali, hele Hrouzek jde. To k tomu patřilo.

Vy jste Lajnu sledoval?
Koukal jsem, byla to sranda, ale některé věci byly za hranou.

V Chanci lize hraje Kladno v čele s Jaromírem Jágrem. Připravujete se na něj speciálně?
Je třeba si ho pohlídat, protože je strašně silný v soubojích, vytočí se zády, odtlačí vás. Má sílu v nohách. Problém je v tom, že hráči z něj mají respekt a nedohrávají ho důrazně. Jarda je natolik chytrý a famózní, že umí s hokejkou dát krásnou přihrávku i žabičkou a pokud není dohráván, tak hráč proti němu je zbytečný.

Jak dlouho ještě hodláte trénovat?
Dokud mě to bude bavit. Musím ale přiznat, že jsem hodně zanedbal svoje kluky, protože jsme pořád někde hráli a najednou přišla doba, že už mě nepotřebovali. Teď jsem si řekl, že si nenechám utéct vnuky.

Vzal byste ještě nějakou zahraniční štaci?
Vypadá to, že prodloužím smlouvu v Havířově. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba přijde nějaká nabídka od týmu z Alpe ligy a tam bych se třeba s manželkou na osm měsíců vydal. To by už ale nebylo o tom, že bych chtěl někoho vychovat, ale o prostředí. Nebylo by to o tlaku.