Někdejší skvělý obránce se nejprve mohl rozplývat u triumfu nad Plzní 3:1 na zápasy „své“ Dukly Trenčín, v níž byl součástí legendární úderné pětky (Holaň-Švehla, Pálffy-Petrovický-Jánoš). O den později pak přemýšlel, proč s Vítkovicemi nezdolaliv posledním ročníku federální soutěže Spartu a prohráli 1:3.

„Pár záznamů z těch utkání mám, třeba ten poslední z Trenčína. Se Spartou jen ty domácí,“ vypočítal Deníku. „V oba dny jsem se ale díval. Tohle jsem si nemohl nechat ujít, protože většina z toho není k dohledání. Bylo to moc pěkné,“ vyznal se Holaň.


Byl nějaký moment, na který jste si hned vzpomněl?

Líbí se mi ty, které vedly k vítězství, respektive pocity po něm, nebo situace předcházející gólu či přihrávce. Tyto střípky mi vždy utkví v paměti. Mám dva góly, na které nezapomenu, oba proti Spartě. Jeden z mezikruží do víka a druhý, když mě Sikora našel přihrávkou ze strany a já jel na Čapka sám.

Asi se lépe vybavuje finález roku 1992, že?

Vždy je lepší, když se končí výhrou. Tohle finále bylo specifické už tím, že hrál slovenský celek proti českému. Slováci jsou horká krev, ale zrovna fanoušci Trenčína a Plzně měli spolu výborné vztahy. Kolikrát jsme viděli, že mezi nimi kolovala slivovice. Nebylo to nevraživé, vyhrocené, ale v klasickém duchu play-off.

Atmosféra byla bouřlivá…

Skvělá. Ale myslím si, že taková tam panuje dodnes. I po letech, když jsem tam přijel jako trenér, tak to Dukláctví v Trenčíně stále bylo. V té době tam byla samozřejmě totální euforie. Tehdy tam navíc žádný jiný sport nebyl, fotbal se začal tvořit až deset let po titulu. Hokej hrál prim, každý Duklák byl pomalu pánbůh, ale lidé byli hodně příjemní. Potkávali jsme je na ulicích, fandili nám.

Byť jste vyhráli, úplným favoritem jste nebyli, viďte?

Byl jsem mladý hráč, neuvědomoval jsem si, o co jde. To přišlo až časem. Já přijel z mistrovství světa dvacítek a trenér Šupler mě přemlouval, ať jdu na vojnu. Nakonec z toho byl jeden rok bronz, druhý zlato. Měli jsme skvěle složené mužstvo, i když nás na začátku všichni odepisovali a dokonce pasovali na to, že jsme moc mladí a možná spadneme. Jenže se zrodila naše legendární první pětka, ostatní se k nám přidali a vyšlo to. Finálová série byla vyrovnaná. Zásluhou velké ofenzivní síly jsme byli úspěšnější. A také jsme měli výborného brankáře. U něj mám perličku, i když nevím, jestli je publikovatelná.

Povídejte…

Vlado Hiadlovský si s fanoušky po výhře v Plzni přihnul a ráno jsme ho nemohli vzbudit. Nakonec nám ale vychytal titul.

Opravdu?

Byl v takové euforii, že tomu podlehl. Asi mu to pomohlo, možná byl na to zvyklý. Ale je pravda, že jsme mu řekli, že jestli to nevychytá, tak ho zabijeme. (směje se) A povedlo se.

Miloš Holaň na střídačce Vítkovic. Foto: Deník/archiv

Důvodem, proč jste hrál zrovna v Trenčíně byla vojna, nebo příčina byla jiná?

Ve dvacítce nás vedl trenér Šupler. Celou cestu z mistrovství světa v Kanadě, těch dvanáct hodin v letadle, do mě hustil, abych šel na vojnu do Trenčína, že se mu zranili dva beci. Já jsem uvažoval, jestli kývnu, nebo ne, vojna byla povinná, měl jsem i nabídku z Dukly Jihlava, ale už jsem měl rodinu a přišlo mi to blíž do Trenčína. Navíc tam hrál i můj otec, tak jsem do toho šel. I když jsem věděl, že odtud povede delší cesta do nároďáku. Nakonec jsem si to tam oblíbil, po titulu jsem tam chtěl podepsat i jako voják z povolání, jenže se rozdělila republika, takže jsem se vrátil domů.

V čem byla Dukla tak silná?

Asi tím, že nás média pasovala na sestup, tak nás ani ostatní mančafty moc nebraly. Jenže výsledky byly dobré, získávali jsme sebevědomí. Hlavní síla byla v kolektivu. Samozřejmě i ve střelci Palffym, ale bez podpory dalších by góly nedával. Stejně jako já o rok později ve Vítkovicích. Ale celkově se mi v tom týmu hrálo dobře, protože věkově jsme na tom byli podobně. K tomu jsme měli i stejné hokejové myšlení. Měli jsme v sobě instinkt, na ledě jsme o sobě věděli, vyhověli si a bylo jedno, kdo dal gól.

Byl zlomovým momentem série neuznaný gól Plzně ve čtvrtém zápase, když se objevily na ploše dva puky?

Určitě. Já byl na ledě a nejdříve jsem to bral tak, že je gól. Druhý puk jsem prvně nezaregistroval, ale když jsem viděl rozpažené ruce rozhodčího i ten puk, tak pravidla mluvila jasně, že se hra přerušuje. Ale jak to bylo, kdo ho na led hodil, to už nevím. Celou sérii to dost ovlivnilo. Kdyby gól platil, mohlo to znamenat hodně.

Bylo znát, že po předchozích dvou nezdarech Dukla po titulu hodně prahne?

My, kteří jsme tam nehráli a nezažili to, jsme to tak nebrali. Naopak ti, kteří už tam byli déle jako Sekeráš, Bokroš, Hanták, nebo Hiadlovský, tak věděli, jaké je to neuspět, a o to větší měli motivaci. Pro nás mladé to ale také byla obrovská šance vyhrát titul, už jsme o něj nikdy v budoucnu nemuseli bojovat, takže také jsme chtěli ho získat. Sice jsem si nikdy nedělal žádné žebříčky úspěchů, ale tenhle řadím u sebe hodně vysoko. I dodnes nepřekonaný rekord v počtu bodů obránce je cenný. To jsou takové milníky kariéry, u kterých se rád zastavíte a zavzpomínáte.

O rok později jste si to mohl zopakovat už ve Vítkovicích, ale nevyšlo to. Z jakého důvodu?

Krásná sezona. A pro mě zlomová, dařilo se mi, udělal jsem dosud platný rekord mezi obránci (68 bodů, 35+33). Výrazně mi pomohla na draft, odstřelila mě do NHL i nároďáku. Trpkost z porážky se Spartou ale zůstala. Ta byla pro nás Ostraváky jako červený prapor, chtěli jsme ji porazit. Když jsem se na to teď díval, nabyl jsem dojmu, že nám ve finále moc nezachytali gólmani. Jinak výborná parta, Franta Černík dokonce říkal, že to byl asi nejsilnější tým, který titul mohl získat. O to víc to pak mrzelo. Byla to krásná, vyhrocená série, možná jen škoda že se hrálo pouze na tři vítězství.

Mrzí to o to víc, že jste uhráli vítězství v Praze, doma jste ale dvakrát prohráli 4:5?

Rozhodně. Hlavně posledního zápasu je škoda. Vedli jsme 3:1 a už jsme si to doma měli pohlídat. Místo toho jsme je to nechali otočit. A bylo vymalováno. Na druhé straně to play-off bylo pro nás zvláštní, protože doma jsme moc nevyhrávali. Už předtím semifinále s Litvínovem jsme neuhráli první dva domácí zápasy, pak jsme ale zase dvakrát vyhráli u nich. Bylo to takové nahoru dolů. Asi i proto jsme nakonec skončili druzí.

Miloš Holaň vedl v minulosti také pražskou Spartu. Foto: Deník/archiv

Jaká panovala atmosféra a nálada v Ostravě?

Utkaly se dva velkokluby, všichni tím žili. Byla i jiná doba, lidé si vážili jeden druhého a šli za úspěchem, přáli nám to. Pamatuju si, že sev hale fandilo a sedělo, kde se dalo. I na schodech.

To jste přece museli euforii zažívat i mimo zápasy ve městě…

To ne, mezi zápasy jsme po městě moc nechodili. Vždy jsme vyjeli na krátké soustředění kousek od Opavy, abychom nebyli doma, takže jsme mezi lidi tolik nepřišli. Ale právě obecenstvo nám hodně pomohlo strávit tu porážku. Pamatuju si, že jsme deset minut jezdili po kluzišti dokola a úplně jsme Spartu vymazali. Myslím, že se nikdo nezaobíral tím, že se tam fotí s pohárem, ale deset tisíc lidí vyvolávalo naše jména. My jsme byli ti hrdinové.

Bylo to hodně emotivní finále. František Černík dokonce Spartě donesl pohár pro mistra na střídačku. Vybavíte si to?

Při hře jsme to neregistrovali, jen si pamatuju, že někdo zařval: „Dívej, co dělá Franta!“ Koukli jsme a viděli, jak ho dává Spartě na střídačku. Hra ale pokračovala dál, věnovali jsme se zápasu. Když to ale vidíme dnes, tak se smějeme. Pro Frantu to byl zajímavý zápis do historie, ale jinak jsme to neřešili. Přece jen jsme prohráli.

Vítkovice i s rokem 1993 prohrály všech pět finále. Zamýšlel jste se někdy nad tím proč?

(zamýšlí se) Já doufám, že z toho nebude nějaký komplex, a jednou se vítězného finále a titulu Ostrava dočká. Ale důvody nevím. Každá série byla jiná, proti jiným mužstvům, pokaždé rozhodovaly maličkosti. V roce 1993 nám to ale možná prohrál i zdravotní stav, kdy část mužstva ležela na kapačkách, měli jsme průjmy. I toto mohlo sehrát roli, že sil pak nebylo tolik.

Na mysli máte střevní potíže, které měla většina mužstva…

Penzion Balabán ve Středoklukách, ten zvláštní název se mi vryl do paměti tak, že ho asi už nikdy nezapomenu. Byli jsme a možná ještě dodnes jsme přesvědčeni, že v tom měl někdo prsty. Ale je to tvrzení proti tvrzení, nikoho jsme nechytili. I Jíří Zelenka v televizi řekl, že o tom nic neví. Dokonce si z toho v seriálu Lajna 2 udělali srandu. My jsme to ale v té době brali tak, že to není náhoda. Jedním z mála, o kom vím, že se mu to vyhnulo, byl Roman Ryšánek. Ten byl zvyklý po zápasech na jiné rituály. Dobře dezinfikoval. (zasměje se) Holt to tak bylo.

Ale zpět na začátek celého povídání. Jaké pocity ve vás ty záběry z roku 1992 a 1993 vyvolávají?

V první řadě, že je to už fakt dlouhá doba. Člověk si uvědomí, jak ten čas letí. I dcery z druhého manželství se divily a říkaly: „Taťko, to jsi ty?“ Uteklo to. Na druhé straně se na to dívám rád. Neznám člověka, který by se rád na něco takového nedíval. Sleduju chování hráčů, trenérů, fanoušky, prostě krásná nostalgie, při které si myslím, že je málo hráčů, kteří by neměli husí kůži. Vždyť ještě než celý záznam začal, tak mi chodily SMS. S kluky jako Lumír Kotala, Roman Ryšánek, Aleš Flašar nebo Pavel Šebesta jsme si psali. „Viděls to? Krásný gól.“ Bylo znát, že nám to zůstalo v srdci i paměti a to je krásné. Zvlášť když je to umocněno úspěchem.

To byla vaše minulost, ale co budoucnost? Už máte jasno o novém angažmá?

Zatím jsem nic neřešil, stará se o to můj agent a já mu věřím, že zase něco bude. Situace není lehká, protože soutěže se nedokončily, takže možná ani nedojde na výměny trenérů. Holt si budu muset počkat. Ale jsem doma s dětmi, máme na sebe hodně času. Zároveň ani nezahálím. Pracuju, sleduju zápasy, čtu knížky, které mám od trenérů z Ameriky. Vzdělávám se a těším se, co bude.