V ní odchytal vzrůstem nevelký brankář devět utkání a užíval si nejslavnější období novodobé historie opavského hokeje. „Bylo to něco nepopsatelného,“ vzpomíná Šlupina po pětadvaceti letech. Po první extraligové sezoně se ve svých sedmadvaceti letech vydal do světa, zachytal si v Prostějově, Kometě, Uničově nebo Kadani, vyzkoušel si i Polsko, kde se v dresu Noweho Targu stal vicemistrem tamní nejvyšší soutěže. Poté se do Opavy vrátil a přidal tři prvoligové sezony, po té poslední klub zkrachoval. Rok Roman Šlupina strávil v Uničově, úctyhodných osm sezon pak ještě přidal v barvách Krnova. Po skončení kariéry se dal na gastronomii a provozuje kuchyni opavské restaurace Elefant.

Romane, jak vypadaly vaše hokejové začátky? Měl jste od začátku jasno, že budete brankářem?
Ano, už od začátku jsem v tomto měl jasno. V pěti letech mě vzal taťka na hokej, vodil mě na muže a brankáři se mi líbili už od začátku. Potom mě v Opavě vzal poprvé na led a nakonec jsem prošel všemi kategoriemi až do mužů, kam jsem přišel asi v osmnácti. Dalších sedm osm let jsme hráli celou dobu na špici.

Jste jedním z hráčů, kteří v Opavě zažili postup z první ligy do extraligy…
To už je hodně dávno, abych pravdu řekl, tak už se k tomu skoro vůbec nevracím. Každopádně si na to teď rád vzpomenu. Postup do extraligy byla úžasná věc, v Opavě to předtím nikdy nebylo. Sešel se tady fantastický mančaft, už od začátku bylo jasné, že jsme v první lize nejlepší a postup uhrajeme. Tým se vhodně doplnil a dostali jsme se úplně nahoru.

Co se vám vybaví při vzpomínkách na extraligu?
Bylo to něco nepopsatelného, kdo to nezažil, ten si to vůbec nedokáže představit. Nejvyšší soutěž je neuvěřitelně kvalitní, oproti nižším soutěžím je to velký rozdíl. Když jsme postoupili, byla tam z naší strany velká euforie a pár zápasů jsme vyhráli. Nicméně postupem času jsme přišli na to, že kvalita ostatních týmů je úplně jinde, a začali jsme prohrávat. Nakonec se nám extraligovou příslušnost podařilo udržet až v baráži.

Vy jste po první sezoně z Opavy odešel do Prostějova, pak jste byl i v Kometě nebo Kadani, následně i v Polsku. Proč jste z Opavy odešel?
Vedení se rozhodlo, že si tady dá někoho zkušenějšího, snažili se nějakým stylem druhý rok zachránit. Mám pocit, že si nakonec vzali Cagaše, ale už přesně nevím. Než abych byl v klubu třetím gólmanem a zbytečně mě platili, tak mě poslali jinam. Vůbec toho ale nelituji. Dostal jsem se nakonec až do Polska, s Nowym Targem jsem si zahrál finále polské ligy a jsem tamním vicemistrem.

A štace v Česku?
Nejlepší to bylo v Kadani, to byl tehdy zlatý důl. To byla nádhera, tam se funkcionáři věnovali pouze hokeji a chtěli pro to udělat maximum. Tam je navíc obrovská výhoda v tom, že kolem je asi pět kvalitních týmů v podobě Litvínova, Chomutova nebo pražských týmů. Jejich hráči nám chodili vypomáhat. Bojovali jsme tehdy s Chomutovem o to, kdo bude lepší, šlo tam tehdy i o sponzora, kterým byly ČEZ. Když jsme spolu hrávali derby, oba stadiony bývaly narvané, bylo to něco úžasného. Tohle jsem třeba v Opavě nezažil.

Po pěti letech venku jste se však vrátil do mateřského Slezanu…
Už to bylo dlouho, obešel jsem toho dost. Chtěl jsem se vrátit domů, protože jsem měl malé dítě a do Kadaně je to nějakých pět set kilometrů.

Jak moc se za ty roky opavský hokej změnil? Když jste se vracel, tak už se tady hrála jen první liga…
Už tady nebyly takové ambice, Opava se v první lize pohybovala někde okolo šestého místa. Myslel jsem si, že tady ještě nějaká výkonnost týmu bude, ale postupem času se ukázalo, že klubu dochází peníze, nebylo na platy a cizí hráči končili. Kvalita šla dolů a nakonec se spadlo.

Všechno vyústilo až v dočasný konec mužského hokeje. Jak jste to tehdy vnímal?
Určitě mě to štvalo, i když už jsem měl nějakých pětatřicet. Kvalita tady chybí, první liga je velice slušná soutěž, ve které se kluci mohou věnovat pouze hokeji. Jakmile to tady skončilo, tak bylo jasné, že už tady v blízké době žádná velká kvalita nebude. Jakmile se jednou dostanete do druhé ligy, je strašně těžké se z ní dostat nahoru. Jedinou cestou pak je silný sponzor.

Absence mužského hokeje v Opavě nakonec byla dvouletá, poté se vrátila alespoň druhá liga. Byl tehdy váš návrat mezi tři tyče Slezanu ve hře?
To už šlo mimo mě. V duchu jsem si možná říkal, že bych si teoreticky nějaký zápas zkusil, ale nebyl jsem ani osloven. Klub si tam dal mladší kluky, což bylo určitě rozumné. Možná bych ještě rok dva zvládl, ale v sedmatřiceti už jste ve fázi, kdy vstanete a všechno vás bolí. Opavě jsem hlavně přál, ať se z toho všeho vyhrabe.

Kariéru jste dohrával v Krnově. Bylo už to vyloženě o tom, že jste se chtěl hokejem jen bavit?
Přesně tak, podle toho jsem se na hřišti i choval. Jezdil jsem se rozehrávat, párkrát jsem nahrál na gól nám, párkrát soupeři (usmívá se). Vždycky jsem se ale snažil odvést maximum, za těch sedm let jsme vždy hráli na špici. Byla tam se mnou navíc spousta Opaváků, na tréninky jsme jezdili dvěma auty. Po tréninku jsme se sebrali a šli společně na večeři a na pivko, parta byla úžasná. Postupem času jsem začal počítat, kolik mi ještě chybí zápasů do konce kariéry, nejde bohužel hrát donekonečna.

Jak vzpomínáte na vyhrocená derby s Horním Benešovem?
To bylo úžasné, z Krnova jezdilo nejen do Benešova spoustu fanoušků. Chodilo třeba sedm set fanoušků, a to jsme hráli kraj. Nikdo si na ledě nic nedaroval, v Benešově taky hrála spousta Opaváků, takže jsme se všichni znali a byla to parádní bitva, fanoušci byli spokojení.

Na sklonku kariéry jste zažil ještě jeden bizarní zápas, kdy po vyloučení obou brankářů v zápase s Karvinou dochytával útočník Pavel Michálek…
To byla fraška, nic podobného jsem v kariéře nezažil. Hrubě to ovlivnil rozhodčí, v kraji jim často chybí zkušenosti a teprve se učí. Já jsem byl tehdy vyloučen už v desáté minutě za to, že jsem napálil protihráče, dostal jsem tehdy stopku snad na patnáct zápasů. Mého kolegu pak vyloučil také a ten neudělal snad vůbec nic. Dneska už však nad tím člověk mávne rukou a zasměje se. Navíc jsem po stopce ještě snad dva roky chytal, takže v pohodě.

Po skončení kariéry jste u hokeje zůstal?
Mám třináctiletého kluka, kterého do hokeje vůbec netlačím. Když jsem byl mladší, tak jsem jej do Krnova občas brával, hrával si tam. Pak ale vyrostl a hrát nechtěl a dal se na fotbal, kterému se věnujeme každý den. Momentálně hraje za Minervu a je spokojený.

Je o vás známo, že máte kuchyň opavské restaurace Elefant…
To bylo zajímavé. Skončil hokej a člověk nevěděl, co dál. Měl jsem známého, který měl pohostinství a trochu mi pomohl. Měl jsem také hospodu, ale kdo si tím prošel, nemůže říct, že by to byla výdělečná činnost. To jste otrok času a musíte tam být pořád. Tak jsem se dal na vaření a dneska vařím meníčka a rozvážím je po Opavě. Je to zajímavá práce, každý den něco tvoříte.