Bývalý vynikající útočník, odchovanec opavského Slezanu Jiří Žůrek šel ve stopách svého otce, hrál nejvyšší českou soutěž, kde střílel góly v dresu své Opavy, Třince a Plzně.

Zahrál si i druhou německou bundesligu. Kdyby nebylo zdravotních problémů, mohli by diváci obdivovat jeho hokejové dovednosti určitě ještě dnes. Třiatřicetiletý hokejista přesedlal na trenérské řemeslo a také v něm chce dosáhnout maxima. Možná to nebude trvat dlouho a uvidíme ho na lavičce některého z extraligových týmů.

Patříte ke generaci mladých trenérů a jste ve věku, kdy byste klidně mohl hrát dál. Nemrzí vás, že jste skončil tak brzy s aktivním hokejem?

Určitě jo. Když člověk ukončí kariéru v devětadvaceti letech, tak je to vždycky škoda. Ale že bych měl nějaké nutkání, že se vrátím na led, to už určitě ne. Začal jsem trénovat a zpátky se nedívám. Je na druhé straně pravda, že když jde člověk na hokej a vidí dobrý zápas, tak ho to v koutku zamrzí. Je jasné, že by chtěl být na ledě, ale to je tak všechno.

Byl jste perspektivní hokejista, hrál jste extraligu v Opavě, Havířově i v Plzni, a potom nastal takový útlum. Odešel jste do Německa …

Všechno ovlivnilo zranění, které jsem utrpěl v Plzni. Bylo mi čtyřiadvacet a zdravotní problémy se mě držely dalších pět let. Je to těžko pochopitelné pro někoho, kdo tím neprošel. Teď si myslím, že bych s tím vším zabojoval trošku jinak, ale bylo frustrující se stále vracet. Vždycky nějakou dobu jsem byl fit, a potom se zase potíže vrátily.

A co se konkrétně stalo?

Měl jsem úraz v posilovně, prostě obrovská smůla. Když jsem byl v Plzni, spadlo mi na záda závaží. Od té doby mám problém s bederní částí zad.
V první moment mě ale vůbec nenapadlo, že bych s hokejem skončil. Zkoušel jsem různé metody, ale člověk byl mladý, nezkušený. Teď bych vše řešil jinak. Ale na druhé straně se říká, že co člověka nezabije, to ho posílí. Dívám se na některé věci úplně jinak, a nemyslím jen hokejové.

Když se vrátíme k vašim začátkům, jak moc vás ovlivnil otec?

To se nedá ani slovy popsat. Sám byl aktivní hokejista, k hokeji mě přivedl. Naučil mě bruslit, střílet, a taky mě naučil o hokeji přemýšlet. Jsem mu za to vděčný.

V mládežnickém věku jste hrál i v juniorce pražské Sparty.

Poznal jsem jiné prostředí, jiné zázemí. Mohl jsem sledovat extraligové hráče. Někdy si s nimi i zatrénovat, když jsem byl pozván do áčka.
A pak už to je jen na každém hráči, co si z toho vezme pro sebe a pro svůj další růst.

Z Plzně jste odešel do Německa, jak vzpomínáte na tuhle kapitolu?

Tam jsem byl chvilku, jeden rok. Bylo to brzy po úrazu a tím bylo celé zahraniční angažmá ovlivněno. Po měsíci
a půl se problémy se zády vrátily, takže jsem spíše bojoval sám se sebou, než hrál. Když jste zdravý, tak takové věci neřešíte a ani nad nimi neuvažujete. Nedovedete si představit, jaké to je, když musíte neustále bojovat se zraněním. Problémy se opakují a je strašně vyčerpávající se stále znovu pokoušet vrátit zpátky. Ne každý to zvládá.

Po roce jste se vrátil do Opavy a pak prošel Havířov, Benátky nad Jizerou nebo Kometu Brno. Nakonec jste se usadil na tři roky v Havířově.

Hektický rok (směje se). To jsem prošel vlastně v jednom roce tři kluby, a až v Havířově jsem zakotvil na delší dobu.

K rozhodnutí, že skončíte s aktivním hokejem, došlo tedy v Havířově?

Už jsem to měl v hlavě dlouho. To není rozhodnutí, které uděláte ze dne na den. Nebyla perspektiva, že by problémy a bolesti zad měly ustoupit. To není zlomenina, která se zahojí. Chronické bolesti a zranění jsou pro sportovce prakticky neřešitelné. Přemýšlel jsem o tom celou dobu. Cítil jsem, že už to není ono, že hokeji nemůžu dávat všechno. Už prostě nešlo hrát na té nejvyšší úrovni. Asi bych ještě někde angažmá, třeba postavené na odehraných zápasech, získal, ale asi by mě to už nebavilo. Když člověk nemůže hokeji dávat maximum, je to k ničemu.

A neláká vás ani nyní ještě si zahrát nějakou nižší soutěž jen tak pro radost? V takové krajské lize by to určitě ještě šlo.

Určitě by to šlo (s úsměvem), ale opravdu mě to neláká. Už jsem myšlenkami někde jinde. Chci trénovat. Někdy si ještě zahraju třeba
s kluky na tréninku, ale zápasy určitě ne. Obdivuju ty starší hráče, jakou mají ještě chuť jít do těch zápasů i do tréninku. Já vím, že už hokej nikdy hrát nebudu.

Když jste skončil s hokejem, věděl jste hned, že chcete trénovat?

Rozmýšlel jsem se, co dál. Už jako mladší hráč jsem věděl, že jednou budu trénovat, takže někde vzadu v hlavě to rozhodnutí bylo. Trénování bylo víceméně jasná volba.

Vaše trenérské začátky jsou spojené s Havířovem a Jiřím Režnarem.

Začínal jsem s Aloisem Chlustinou v roce 2007 jako jeho asistent. Ten mě v další práci ovlivnil asi nejvíc. Byl to první trenér, se kterým jsem spolupracoval, a to ve vás vždycky zanechá největší stopy. To je kouzlo těch prvních okamžiků. S Jirkou Režnarem jsme se hodně shodovali. Máme podobný pohled na hokej. I jako začínající trenér máte nějaké představy, jak by to mělo fungovat. A shoda se zkušenějším kolegou je pro sebevědomí trenérského nováčka hodně povzbuzující. Ta spolupráce s Jirkou byla výborná.

Vaše kroky zamířily i na Vysočinu do Pelhřimova. Proč zrovna tenhle klub?

To byla taková náhoda. Skončili jsme v Havířově, Jirka Režnar šel do Šumperka a mně se úplně náhodně přes agenta naskytla nabídka Pelhřimova. Tam se docela dařilo. Na chvíli jsem si pak odskočil do Šumperka a po roce jsem se znovu vracel do Pelhřimova. A kromě trénování jsem vzal ještě funkci sportovního manažera. Ale to bylo hodně krátké angažmá.
S vedením jsme měli domluvené před sezonou, jakým způsobem budeme dělat hokej v Pelhřimově. Bohužel to nakonec vypadalo úplně jinak
a za daných podmínek jsem tam nemohl pracovat. Tak jsme raději ukončili vzájemnou spolupráci hned po přípravném období, i když jsem v tu chvíli žádnou další nabídku neměl.

Potom vaše kroky zamířily do Krnova. Jak jste se dostal ke krnovskému hokeji?

Za to může Rosťa Haas, díky němu jsem se dostal do Krnova. Ten mi nabídl práci u dětí. A pak jsme se s manažerem Romanem Tichým domluvili, že budu ještě trénovat i mužské áčko.

Trénujete tedy malé začínající hokejisty i muže, v tom je asi hodně velký rozdíl.

Jasně, obrovský. Malé děti se učí spíše individuální dovednosti, více se hraje, aby je to bavilo a vytvořily si k hokeji vztah. U mužů je to jiné. Hrají krajskou ligu, amatérskou soutěž, takže chodí do práce a ne vždy se sejdou na tréninku v plném počtu. Takže se trénuje podle možností. Ale spíše to je o té přípravě na konkrétní zápas a o koučování samotného zápasu.

Do budoucna byste chtěl spíše trénovat mládež, nebo muže?

Určitě muže. Jsem moc rád, že teď pracuju i s přípravkou. Dokonce jsme rozjeli spolupráci se školkami v Krnově. Je to zase zkušenost navíc. Baví mě to, ale vnitřně určitě cítím, že chci trénovat muže. Ale člověk vždycky má nějaké představy, a nakonec to může být úplně jinak.

Jaký jste trenér? Spíše autoritativní, nebo demokratický?

Člověk se podvědomě určitě někam zařazuje. Nebo ve škole, když se psaly nějaké seminárky na tohle téma demokratického nebo autoritativního přístupu, to jsem nad tím určitě přemýšlel. Ale je to jak kdy. Snažím se vzniklé situace řešit, jak je cítím. Někdy musí být člověk nekompromisní a stát si za svým. Reaguju podle hráčů, podle jejich přístupu, podle toho, jak si zaslouží.

Kdo s vámi studuje ze známých hokejových jmen?

Třeba opavský odchovanec Pavel Selingr, ten hraje teď v Chomutově. Nebo třeba David Galvas, s tím jsem taky ještě hrál.

Jaké jsou vaše trenérské ambice? Dovedete si sám sebe představit na lavičce extraligového týmu?

To bude ještě nějakou dobu trvat. Z krajské ligy do extraligy je velký skok. Je to taky trošku o štěstí. Ale nejen o něm. Když něco dělám, tak to chci dělat dobře, to se týká i toho trénování.

Máte nějaký trenérský vzor?

Asi ne, ale už jako hráč jsem poznal mnoho trenérů. A člověk si všímá, jak dotyčný působí na hráče, jak vystupuje, na co klade důraz, jaký má přístup k hokeji jako ke sportu. Trenérská filozofie dělá strašně moc. Základ je, aby se trenérovy myšlenky a nadšení pro hru přenesly na hráče, aby je dokázal strhnout. Pokud se to podaří, tak už to není práce, ale zábava a je jedno, jestli to je v krajské soutěži, nebo v extralize. Ale asi nejvíc do hokeje mi dal můj otec.

V nadcházející sezoně ještě zůstanete v Krnově?

Jsem domluvený s manažerem Romanem Tichým, že budu v Krnově pokračovat. Chtěli bychom příští rok kraj vyhrát a zkusit uspět v baráži. Krnov má pěkný stadion a zázemí. Ale růst hokejové kvality v Krnově nezáleží ani tak na áčku, jako spíše na mládeži. V Opavě by mělo končit v juniorce pár kluků z Krnova, a pokud se vrátí domů, v což s Romanem Tichým doufáme, budou určitě přínosem pro tým. Už letos jsme skončili třetí a ztráta na špici nebyla nijak velká, takže nevidím důvod, proč bychom příští rok na té špici nemohli být my.