Vstupují do předsíně. Maminka a tatínek jsou spíš pomalejší, rozvážní, možná i unavení. Kluk mluví a mluví, nezavře pusu. Rychle si sundává botičky, tatínek pomáhá navléct bačkůrky na neposedné nožičky. Maminka syna zklidňuje, protože mluví tak rychle, že mu není chvílemi ani rozumět.
„Zklidni se, Tobíku. Jak řekneš, pozdravíš babičku a dědečka?“

„Ahoj babičko!“ „Ahoj dědečku!“, ani ne tříletý chlapec volá z klína tatínka, který ho přezouvá. Jakmile je přezutý, rychle utíká do náruče dědečka a babičky. Pevně je obejme kolem krku, přitulí se, a pak rychle z náruče zase dolů, musí se přivítat ještě se psy a kočkami.
Je to neuvěřitelné torpédo! Pořád, ale opravdu pořád mluví, dá se říct, že svá slova křičí a všude je ho plno. Do svého nekonečného mluvení ještě stíhá opakovat slova po dospělých. Lítá v přízemí domu, kde je na návštěvě, a všechno komentuje, pozoruje. O všem a ke všemu mluví.
„Ahoj Bálo!“ (tady Tobík ještě neumí říct písmenko R, správně má být Báro)
„Ahoj Dejzy!“ (správně se píše Daisy)
„Ahoj Naty!“
„Ahoj Bely!“ (tady Tobík ještě neumí říct písmenko R, správně má být Bery)

Tobík běhá od zvířete ke zvířeti, ještě neumí vyslovit všechna písmenka, a tak jeho pozdravy zní mazlivě. Ke psům i kočkám se někdy přitulí, někdy pohladí po hlavě, jindy zase po zádech. Hned jde kontrolovat jejich misky.
„Dejzy má málo vody!“
„Naty, dám Ti mňamku…“

Kočárek
Všechno má svůj příběh

„Tobíku, chceš hračky?“ zeptá se babička.„Ano, ano, ano!“ radostně zvolá klučina a už běží babičce pomáhat, přivezou spolu dvě krabice s víkem na kolečkách z dědečkovy pracovny do obýváku. Postupně odkrývá víka a nadšeně vyndává jednu věc za druhou. Malé a velké míčky rozhazuje kolem sebe. Nalézá různá auta, dřevěné, umělohmotné… Některé umí jezdit tak, že když s ním couvá a pak ho pustí, tak jede samo. Motorová pila se zvuky. Dětský telefon, který je kouzelný, a pod každým tlačítkem se skrývá nějaká písnička nebo básnička. Spousta kelímků, krabiček, příborů, kastrůlek, vařečka…

Jakmile to Tobík má všechno kolem sebe, jde vařit. Vaří pro zvířata mňamky, u dveří obýváku točí do kornoutu zmrzlinu, dělá všem kávu. Běhá sem a tam, má pořád hodně práce. Někdo chce do kávy cukr, někdo mléko. Někdo chce ke kávě bábovku. A Tobík lítá, shání, obsluhuje. Přináší, odnáší a vymýšlí další činnosti. Po chvíli rozdělá stavebnici, která je lehká jak pírko a Tobík může kostičkami házet po ostatních, protože nejsou ze dřeva a nebolí to. S dědečkem začal bitvu a je to velká legrace. Hází, křičí, směje se, až je z tohoto celý červený v obličeji.

„Tobíku, jsi už celý zpocený, posaď se na chvíli!“ volá přísně maminka na syna.
Klučina usedá mamince na klín a ta otvírá knížku o krtečkovi, kterou má tolik rád… Čte, a Tobík už zná příběhy zpaměti. Doplňuje maminku celými větami. Společně tak sdílejí pohádku a syn se zklidňuje, jeho dýchání se zpomaluje.

Víla
Pravdopohádka, aneb Město kapek

Pak starší babičku, tedy prababičku napadne, že si budou stavět autodráhu z těch měkkých kostiček. Babička, která je téměř o sedmdesát let starší než Tobík, si sedá na podlahu a už staví cestu pro auta. Malé kostičky, válečky, velké kvádry, mosty, střídá barvy a velikosti, dokud nevznikne dlouhá cesta pro autíčko. A Tobík pouští autíčko na setrvačník, a tradá, tradá! Už samo jede na postavenou silnici. Ale co to? Autíčko jede do strany a boří stěnu z kostiček. A to se chlapci moc líbí, je to další akce, další legrace. A babička pořád dokola staví stěny silnice, a Tobík pořád dokola pouští autíčko. Často se stane, že zabočí a někde něco zboří. Chlapec se směje a směje, má radost z této další hry.

Všichni dospělí pozorují chlapce a mají velkou radost z toho, jak je šťastný. Babička vzpomíná na své dětství, jak si hrála s panenkami na dece a z deky prostě neslezla, dokud ji maminka nezavolala domů. Dědeček má v hlavě zase jiné obrazy ze svého dětství, jak lezl s kamarády po skále a křovím a pořád vymýšleli nějaká dobrodružství. A jak šel čas, každý z nich se vyvíjel svým způsobem. Babička časem zrychlila, dnes pobíhá po domácnosti jako motorová myš. Dědeček naopak zpomalil, než něco udělá, pořádně si všechno promyslí.

„Jsi jak z hadích ocásků!“ volá dědeček na Tobíka, když znovu změnil své hraní. Chlapec opakuje dědečkova slova, ale vlastně jim nerozumí, a zvídavě se ptá: „Co to je, co to je?“
„Jsi moc rychlý, Tobíku!“ směje se dědeček.

Hrad pro trpaslíky
Hrad pro trpaslíky

Klučina je ještě malý na další vysvětlování. Ale tím, jak je zrychlený, nejen v těle, ale i hlavičce, brzy přijde čas, aby babička s dědečkem vysvětlili o hadech více: Malí hadi, to znamená hadí miminka, mají tenounká a velmi pohyblivá, rychlá tělíčka. Proto se malým dětem, která běhají sem a tam, tam a sem, říká, že jsou jak z hadích ocásků.

Až bude Tobík ještě o kousek větší, tak mu babička řekne, že had je u některých lidí symbolem vývoje. Had pořád roste, a jak roste, musí svlékat svou kůži. Růstu říkáme vývoj. Člověk také pořád roste a vyvíjí se. Tobík to vidí třeba na svých botičkách. Po nějakém čase vždycky začnou tlačit na palečku a maminka musí koupit nové, větší. S člověkem jeho kůže roste, nesvléká ji jako had. Ale právě na botičkách, na tričkách a bundičkách je vidět, že dítě roste.
A takhle člověk roste i uvnitř, v sobě.

Zpočátku dítě čůrá do plen, pak se učí na nočník, pak na záchod.
Miminko v postýlce jen leží, pak se začne obracet, lozit po čtyřech (na ručičkách a nožičkách), pak udělá první krůčky a najednou běhá po celém bytě.
Když se dítě narodí, tak nemluví, ale po čase opakuje první slovíčka, pak věty.

Dítě zpočátku svět kolem sebe jen pozoruje, pak napodobuje, a nakonec samo vymýšlí různé pohyby a hry.
A takhle uvnitř sebe rosteme. Začínáme vnímat různé pocity, pláč, smích, vztek, klid. Tomu říkáme růst a vývoj.
Z ničeho nic letí Tobík k mamince, vyleze na gauč, jemně si lehne na maminčino bříško a oběma ručičkama ho obejme. V bříšku totiž roste Tobíkovi bratříček. Už dlouho pozoruje maminčino zvětšující se bříško. Občas, když dá dlaně na maminčino břicho, tak cítí, jak se uvnitř miminko hýbe. Začal maminku napodobovat. Pod tričko si dává polštářek, nebo plyšového medvídka. Hlavičku mu vystrčí výstřihem u krku a takhle chodí po bytě. Takhle si hraje a už ani nevnímá, že má na bříšku medvěda pod tričkem. Tobík se ještě chvíli k mamince na gauči tulí, pak se k ní nakloní, dá jí pusinku a řekne:

„Mám Tě rád, maminko.“
„Taky Tě mám ráda, Tobíku.“
Šťastná maminka se s Tobíkem obejmou, a syn opět běží od maminky k hračkám.

„Tobíku, ukliď hračky, už pojedeme domů,“ zvolá tatínek na syna.
„Já nechci!“ vzdoruje chlapec.
Ale tatínek vstává z gauče a jde Tobíkovi pomoci uklidit hračky. Zvlášť dávají balónky do jedné krabice na kolečkách, a do té druhé dávají ostatní hračky.

Byl to spíš ještě takový pavoučí kluk, rád si hrál a hodně nerad byl sám.
Pavoučí slib

Kostičky ze stavebnice patří zase do takového průhledného válce s ouškem, do takové zvláštní tašky. Za chvíli je obývací pokoj opět uklizený. Na krabice ještě patří víka, a už je oba odváží zase vedle do pokoje dědečka. Tobík se začíná loučit se zvířaty. Ponoří obličej a ruce do jejich srsti, do jejich jemných chloupků, na vteřinu zamhouří blaženě oči, a pak zase rychle běží k dalšímu zvířeti. Rozloučení se všemi čtyřmi chlupatými kamarády netrvá dlouho. Dva pejskové a dvě kočičky si teď od rychlého a hlučného kluka odpočinou. Obě babičky a dědeček jdou svého vnuka doprovodit do předsíně. Je to složité. Pro maminku a tatínka je Tobík syn, pro babičku a dědečka je Tobík vnuk. Tak to prostě je.

Maminka si posazuje syna na klín a obouvá mu botičky. Obléká bundičku, nasazuje čepici. A ještě rozloučit! Znovu se běží babičkám a dědečkovi zavěsit na krk, dát pořádnou pusu, a už zase téměř křičí:
„Ahooooj babičko!“
„Ahooooj dědečku!“
„Děkuji za hlídání!“ Tohle vždycky zvolá na rozloučenou, i když byl u babičky a dědečka jen na návštěvě, nehlídali ho. Má to trošku v hlavě popletené, ale to vůbec nevadí, protože je to moc roztomilé. Dospělí se pak šťastně usmívají a mají radost z chování Tobíka.

Domov babičky a dědečka ztichl, energie Tobíka tu už není, jeho odchod s rodiči domů jako by vypnul život v domě. Všichni si sedli, i zvířata, a jen naslouchají tichu, které se tu rozhostilo. Dům a všechno v něm odpočívá po návštěvě Tobíka, po jeho lítání a štěbetání. Do ticha se ozývá jen tikot hodin, a hlasité dýchání zvířat, jak usínají.

Domov mění své energie, barvy, vůně, nálady podle toho, kdo se v jeho prostoru zrovna nachází. Je krásné pozorovat všechny návštěvy a nechat proudit jejich pohyby a slova kolem sebe. Vždycky přinesou něco nového, něco zajímavého do obyčejného dne.

Babička miluje ticho domova, i všechny návštěvy. Miluje ty změny energií a informací, které zpestří jejich dny. Miluje své děti, miluje vnoučata. Ráda se o všechny stará, ráda jim uvaří, upeče. Dělá jí radost, když všem chutná. Ještě dlouho po návštěvě Tobíka babička sedí, má ho pořád před očima a usmívá se.

Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Kdo přijel za babičkou a dědečkem?
2/ Jak si Tobík hrál?
3/ S čím si hrála babička a dědeček, když byli malí?
4/ Co má Tobíkova maminka v bříšku? Jak ji napodobuje Tobík?
5/ Proč říká dědeček, že je Tobík jak z hadích ocásků? Co víš o růstu?

Pohádkový příběh pro Tobíka nám do našeho speciálu Pište pohádky zaslala paní Věra Gálová. Je z připravované knížky Za oknem domova. Spisovatelka a básnířka má přezdívku Levandule. Získala ji na dětských táborech, kde jako zdravotnice léčila děti přírodními éterickými oleji. Levandule zklidňuje a hojí a paní Věra věří, že léčivou sílu mají i pohádky a příběhy, které si najdou cestu k srdcím dětí i dospělých. „Nechej proudit svou energii, i těch druhých… K povídání o energii mě inspirovaly knihy Poselství od protinožců, Poselství z věčnosti, obrazy Zdeňka Hajného a vlastní vnímání světa“, uvedla autorka. Více se o ní můžete dozvědět na webu: https://levandulove-psani.cz/pribehy-na-prani/