Policie už stíhá sedm členů sboru dobrovolných hasičů z Třemešné. Jejich motiv je těžko uvěřitelný. Zřejmě se jen nemohli dočkat, až si vyzkouší nově získanou cisternu. Byli nažhaveni, až ji uvidí při ostrém zásahu, ale jako na potvoru v okolí Třemešné už dlouho nic kloudného nehořelo. Proto dali hlavy dohromady, jak by si dopomohli k pořádnému požáru sami.

Při plánování žhářství i při samotném zásahu u hořícího stohu se dopustili série diletantských chyb, které vedly k jejich odhalení. Policistům i profesionálním a poloprofesionálním jednotkám hasičů bylo podezřelé, že když dorazili na místo, jejich dobrovolní kolegové z Třemešné už dávno měli ke stohu natažené proudnice.

Při podobném zásahu je evidována veškerá komunikace mezi zasahujícími složkami, aby se zpětně daly hodnotit dojezdové časy i sehranost policistů, hasičů a dispečerů. Nebyl tedy problém minutu po minutě zrekonstruovat události od chvíle, kdy byli dobrovolní hasiči vyrozuměni telefonátem nebo SMS, a porovnat to s časem, kdy se jednotka z Třemešné objevila na místě.

Podezřelé okolnosti

Hoši z Třemešné se dokázali obléknout do hasičské výzbroje a vypravit svou techniku v nereálně krátkém čase a podezřelých okolností kolem jejich zákroku bylo ještě víc. Záhadou bylo například to, jak hořící stoh našli, protože 16. listopadu byla všude mlha jak mléko. Požár nesvítil tmavou nocí do dálky, ale byl viditelný přibližně jen na dvě stě metrů. K dobrovolným hasičům se dostala jen všeobecná informace, že „hoří stoh u Třemešné“.

Kolem Třemešné bylo v listopadu plno stohů, a přesto dokázali místní hasiči neomylně na první pokus bez pomoci navigace najít ve směru na Damašek ten správný hořící stoh. Přestože profesionální jednotku hasičů z Krnova i poloprofesionální jednotku z Města Albrechtic na místo požáru musel v mlze navádět dispečink, kolegové z Třemešné to našli bez pomoci.

Policie má dostatek důkazů o plánovaném a organizovaném žhářství. „V současné době stíháme sedm hasičů z dobrovolné jednotky v Třemešné, z toho tři jsou mladiství. Byli to mladí dobrovolní hasiči ve věku od šestnácti do dvaceti let,“ popsala pachatele policejní mluvčí Pavla Tušková.

Zapálení plánovali v hospodě

„Jeden z podezřelých měl navrhnout, že společně zapálí stoh poblíž Třemešné, a také přislíbil ostatním, že sežene benzín či ředidlo. Nakonec nezjištěnou hořlavinu v lahvi přinesl jiný mladík a uschoval ji ve vozidle. Potom tři ze skupiny odjeli ke stohu. Řidič se s autem vrátil, dva zůstali na místě a stoh zapálili. Společně pak v Třemešné vyčkávali, až někdo požár nahlásí,“ popsala Tušková poznatky policistů. „Když se nedočkali, vrátili se na místo činu zjistit, co se tam děje. Uviděli stoh celý v plamenech a vedle něj náhodnou svědkyni, jak telefonuje. Pak už vyjeli na místo s technikou a hasili,“ dodala Tušková.

Mladíci si zapálení stohu naplánovali v místní hospodě, a jak je známo, v hospodě se nic neutají. Problém byl v tom, že jejich řeči nikdo nebral vážně. Všeobecné mudrování o tom, že by se mělo něco zapálit, ať si konečně vyzkouší novou cisternu, vyslechlo sice v hospodě několik svědků, ale nikoho nenapadlo, že to není pouze černý hasičský humor a hospodské řeči, ale že jsou skutečně připraveni svůj pyromanský záměr dotáhnout do konce.

Tento těžko uvěřitelný případ hasičů – žhářů pobouřil všechny dobrovolné i profesionální kolegy. „Nikdy se nám nic podobného nestalo. Je to však ostuda jednotlivců, nikoli dobrovolných hasičů jako celku. To je to nejslušnější, co k tomu mohu říci. Jednání sedmi členů dobrovolných hasičů naprosto nechápu. S touto jednotkou byla vždy perfektní spolupráce, nikdy by mě nenapadlo, čeho jsou schopní,“ vyjádřil se rozhořčeně k případu ředitel HSZ okres Bruntál, Jiří Patrovský.

Kvůli touze po hašení opravdického požáru sedm hasičů zapomnělo na devátý bod hasičského desatera, které jejich sbor prezentuje na svých webových stránkách: „Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka, pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš hanbu jen sobě, ale zařízení, jehož odznak nosíš.“

Starosta Třemešné Rostislav Kocián potvrdil, že čin zaskočil celou obec. Podle jeho slov sbor výborně spolupracoval s obcí a osvědčil se i o povodních. Tím větší šok to pro celou vesnici byl. Škoda při požáru dosáhla 48 tisíc korun. Hasičům – žhářům hrozí za poškozování cizí věci jeden rok za mřížemi.

>>GLOSA FIDELA KUBY

Případ hasičů žhářů je velké ponaučení


Případ z Třemešné určitě není první ani poslední, kdy se z pachatele žhářského útoku vyklubal hasič. Když si někde neznámý žhář začne ukájet své choutky na stozích slámy, kriminalistům se v profilu potenciálního pachatele často začne hned z kraje rýsovat hasič s touhou po hrdinských činech. A pak se ukáže, že to opravdu byl zrovna ten co hasil nejaktivněji a pak se v hospodě nadšeně chlubil svými zásluhami a neohrožeností. Takových pyromanských případů se v posledních letech u nás objevilo několik. Že by se ale něčeho takového dopustila celá hasičská parta? Tak to tu ještě nebylo!
Je celkem pochopitelné, proč člověk, kterého vzrušuje pohled na oheň, na své životní dráze zakotví právě v řadách hasičů. Chorobná záliba v ohni je ale tak vzácná deviace, že je prakticky vyloučeno, aby jí trpělo všech sedm hasičů z Třemešné, které stíhá policie. Kolektivní žhářský útok zatím stále pokládáme za něco zcela ojedinělého a kuriózního, neznámého a nebezpečného. Případ žhářů z Vítkova nás upozornil, kam až mohou takové chlapsky drsné řeči o založení ohně zajít.
Předpokládám, že sedm stíhaných hasičů z Třemešné mělo úplně jinou motivaci něž žháři rasisté nebo žháři s psychiatrickou diagnózou. Tipnul bych si, že se tímto činem vyrovnávali se svým postavením hasičských outsiderů. V hasičské hierarchii tvoří mládenci z Třemešné jakýsi zadní voj, zálohu zálohy. Když přijedou k ohni jako poslední, mohou jen tiše závidět svým profesionálním a poloprofesionálním kolegům, co všechno už dokázali zachránit a uhasit. Věřím tomu, že v prostředí plném chlapského soupeření může být taková pozice traumatizující. Většina dobrovolných hasičů z Třemešné je dopoledne v práci nebo dojíždí do školy do Krnova, takže na nějaké zachraňování životů a majetku v dopoledních hodinách mohou rovnou zapomenout. Aby si užili ohně a mohli vykonat nějaké to hrdinství, nezbývá jim, než se modlit, ať začne hořet nejlépe večer nebo v noci. A pak někdo v hospodě jen tak nazdařbůh plácne, že každá trpělivost má své meze, a že by možná nebylo na škodu trochu tomu ohni pomoct na svět. Pohled na cisternu, která zahálí v garáži a na zásahový mundúr na ramínku ve skříni musel být opravdu hodně deprimující, když se jindy normální lidé začali tímto zvráceným nápadem vážně zaobírat.
Zpočátku jen nezávazně diskutovali o tom, který objekt zapálit. Původně jejich favoritem byla malá bouda nad Třemešnou. Pak si uvědomili, že leží dost daleko od silnice v náročném svažitém terénu, kterým by jejich hasičský trambus s cisternou možná ani nedokázal projet, a tak než riskovat ostudu, začali se raději rozhlížet po dostupnějším cíli. Vybrali si stoh hned za příkopem u hlavní cesty, který má z jedné strany pohodlný přístup pro hasičskou autocisternu přes zpevněnou plochu z panelů.
Byl by to možná komický příběh, kdyby mě nemrazilo v zádech při pomyšlení, jak až daleko byli ochotni zajít, a jaká mohla být jejich příští akce, kdyby se všechno neprovalilo hned napoprvé. Jediné štěstí, že při své premiérové žhářské akci zpackali, co se dalo.
Zajímalo by mě, jak se dnes cítí bývalý pan starosta Třemešné, který jim s velkou slávou předával vysněnou cisternu. Je mi upřímně líto všech poctivých hasičů, dobrovolných i profesionálních, na které tato nebetyčná ostuda také částečně dopadne. To se prostě nemělo stát.