Když vycházel z kabiny, sálala z něj velká radost. Trenér Zbyněk Urbaník měl za sebou velký den: vedl domácí Olympii proti prvoligovému Brnu a sám ještě předtím nastoupil v kádru staré gardy Bruntálu. Dva významné okamžiky, na které bude ještě dlouho vzpomínat.

Jaké jsou vaše dojmy? Byl to velký zážitek?

Je to určitá satisfakce za to, co vše jsme pro bruntálský fotbal udělali. Především je to satisfakce pro výbor a kluky, kteří makali polovinu sezony. Momentálně jsme na druhém místě tabulky, byla to tedy spíše odměna za to, že jsme dobře reprezentovali Olympii. A také odměna za to, že jsme vybudovali další fotbalový stánek.

Pochvala za hru

S prvoligovým Brnem jste prohráli 4:12. Byl to pro vás velký výprask?

Naopak jsem čekal, že to bude daleko horší. Líbilo se mi, že mladší kluci hráli zodpovědně, že se nebáli soupeře. Přece jen velká prvoligová jména dokáží hráčům zamotat nohy, což je pak velký problém, ale zahráli si fotbal na úrovni. Zkrátka jsme si zahráli takzvanou exhibici, která vyvrcholila výsledkem 12:4 pro Brno.

Těší vás ty čtyři branky?

Určitě, především v prvním poločase jsme hráli asi deset minut opticky vyrovnanou partii. Později už vzalo Brno otěže do svých rukou, je to přece jen nejvyšší liga.

Hráli jste vyrovnanou partii, vyrovnali jsme na 2:2. Nevycítil jste šanci?

Ze své zkušenosti vím, že tito pánové jsou schopni dát míč na zem, roztáhnout hru na křídla, rozebrat soupeře a navíc jejich fyzická kondice je někde jinde, než ta naše. A také je zde fotbaová zkušenost. Brno má za sebou celý půlrok první ligy, jsou to rozehraní hráči z vyšší třídy. Je to stejné, jako byste chtěl absolvovat maraton a předtím jste ho nikdy neběhal.

Co říkáte na diváckou kulisu? Moc lidí na Brno nepřišlo…

Co jsem zaslechl, měli jsme návštěvu okolo dvou stovek lidí, plus hosté. Dohromady si myslím, že zápas sledovaly tak tři stovky lidí. Ono to pramení z toho, že jsou zde dva oddíly, tedy Slavoj a Olympie. A právě Slavoj momentálně fotbalu příliš nepřispívá, protože je v tabulce poslední. Otázkou je, jestli by nepřilákal více diváků, kdyby byl na lepším místě. Je to tak všude: když se daří, lidé chodí. Ale nejsem zarmoucený, diváci nás povzbuzovali. Jen se mi zdá, že přišlo málo dorosteneckých a žákovských dětí. Právě ty by podobné utkání mělo přitáhnout.

Trávník? Výhoda

Asi se shodneme, že na tom mělo podíl především počasí…

Přesně tak! Hrát fotbal třetího prosince, to je umění. Když se zavzpomínám zpět, před chvíli jsme si o tom vyprávěli s dalšími hráči. Před dvaceti lety nás nikdy nenapadlo, že bychom mohli hrát v prosinci fotbal na hřišti, které je skvěle připravené, na kterém se dá zpracovat balón, dresy jsou po pádu čisté, žádné bláto. Pro nás starší je právě největší satisfakce, že jsme si na něm mohli zahrát. Mladí budou na umělém trávníku hrát ještě hodněkrát, kdežto my starší už těžko.

Když mluvíme o trávníku, bude velkým přínosem pro bruntálský sport, respektive pro bruntálský fotbal?

Z hlediska fotbalu je to obrovská, obrovská satisfakce. Shodou okolností podnikám a ještě před šesti hodinami jsem byl v Českých Budějovicích. Mluvil jsem s jedním pánem, který tam dělá do fotbalu. V okolí dvaceti kilometrů mají čtyři umělé trávníky, u nás je momentálě jeden, nyní se dostavěl i v Krnově. A v Českých Budějovicích je už mají osm nebo devět let, což je pro fotbalovou část, pro dorostenecké nebo žákovské kategorie, obrovská výhoda. Mají v zimě kde trénovat a zpracovávat balón. Kdežto když se hrávalo bez umělého hřiště, stávalo se, že ještě v březnu, kdy začínala sezona, nebyl odehraný ani jeden přípravný zápas, protože před lety napadl sníh v listopadu a roztál až v březnu. Terény tehdy byly neskutečně špatné, vznikalo hodně střetů. Je to obrovský přínos, ale málokdo to ocení. Dnes jsme to konzultovali a třetího prosince máme k dispozici nádherný terén, před dvaceti lety bychom tomu vůbec nevěřili.

Co se týče seniorského utkání, jaký to byl zážitek hrát proti legendám?

Znovu: je to obrovská satisfakce, protože fotbal hraju už třicet let. Ať už z toho důvodu, že za Brno hrál Wágner, Jaroušek, Kroupa nebo další legionáři. Jsou to fotbalisté, ke kterým jsme vzhlíželi jako k bohům, protože jsme je vídali jen v televizi. Do Brna jsme se tehdy nedostali, protože bylo daleko a za bývalého režimu to byl velký problém. Je to pro nás zkrátka satisfakce, že jsme si proti nim mohli zahrát. Důležité bylo, že kluci to stále umí, dokážeme zahrát vyrovnanou partii. Těší mě, že jsme si s nimi mohli potřást rukou, předpokládám, že je už nepotkáme.

Na skóre nezáleží

V zápase jste prohráli. Nemrzí vás to?

Vůbec ne. Stará garda se potkává jednou za čas, většinou jen na turnajích, kde jsme dříve hrávali v tělocvičnách, kde se prášilo. Pro nás je nyní obrovská výhoda, že si můžeme zahrát pod umělým osvětlením dobrý fotbal. A je úplně jedno, jestli zápas skončí 0:4 nebo 0:6. Pro nás je důležité, že se potkáme. Vždyť po šesti letech hrál Jarda Kyselý, přišel mezi nás a zcela fantasticky trefil branku.