Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Konec sezony je čas na bilancování a k tomu není nikdo povolanější, než kouč René Vojtěšek, který přišel k týmu mužů v zimní přestávce a snažil se hráčům vtisknout nové, atraktivnější pojetí hry.

Přišel jste k týmu po nepříliš povedeném podzimu, byl na dvanáctém místě krajského přeboru. S jakými plány jste k mužstvu šel?

Prvořadým úkolem, který jsem si předsevzal, bylo změnit klima v kabině, myšlení hráčů, jejich přístup k fotbalu. Chtěl jsem, aby si uvědomili, proč tady vlastně jsme, jaký je cíl našeho působení, a od toho se to mělo odvíjet dál. Chtěli jsme změnit i tréninkové jednotky a systém hry a rozestavení, tak aby to bylo atraktivní. Aby to prostě ty kluky bavilo a taky, aby to bavilo diváky.

A kdyby se všechno tohle povedlo, tak bychom se mohli posunout výše. Avizoval jsem, že bych chtěl skončit do osmého místa, teď se tomu usmívám.

Chci jen zdůraznit jednu věc, že tohle jsou moje myšlenky a vůbec to nemá vliv na to, jak to všechno fungovalo předtím, jestli to bylo špatně nebo dobře, to si rozhodně netroufnu říct. Ale takhle jsme to viděli s lidmi, se kterými jsem spolupracoval, což byli Petr Hrdlička a „Luboš" Melios, že je něco třeba změnit.

Jak se vám ten plán dařil realizovat?

Celkem se to dařilo. Měli jsme nějaké pohovory s hráči. Hodně jsme spolu komunikovali, protože to mám rád. Hodně jsme o tom mluvili v kabině, dali jsme i docela dost prostoru hráčům, aby se taky vyjádřili. Vyžadoval jsem po nich tu zpětnou vazbu, chtěl jsem vědět, co si o tom myslí, jaké by měli nápady. Teď šlo jenom o to, aby se s tím kluci ztotožnili.

Během zimní přestávky došlo i k několika změnám v kádru.

Přišlo pár nových hráčů jako Honza Schreier, Jirka Lalák, Martin Pobucký. Naopak Tomáši Šupákovi jsme dali možnost jít někam jinam, protože jsme měli trochu rozdílné představy. Ale v každém případě on je výborný fotbalista, chytil se v Mikulovicích a postoupil s nimi do 3. ligy.

My jsme chtěli vsadit hlavně na tým, týmového ducha, charakter kabiny. Jsme amatéři, všichni si uvědomujeme, že někteří mají školu, další práci, další rodiny, ale chtěli jsme, když přijdeme na trénink a na zápas, aby každý dělal maximum a obětoval se pro to mužstvo. A tohle se nám myslím dařilo. Trénovali jsme úplně jinak, trénovali jsme hodně s míčem na hřišti.

I ta přátelská utkání v zimě byla k tomu, aby se kluci přizpůsobili novému systému. Myslím, že to pochopili docela rychle. Bylo to typologicky postavené na ty hráče.

Jak se podařilo zapracovat právě nový systém 4-2-3-1, jiný způsob bránění, jiný přechod do útoku?

Samozřejmě to je o tréninku, je to o tom si to teoreticky vysvětlit, nakreslit. Už v rámci rozcvičky na tréninku jsme dělali taková cvičení, kdy jsme se různě pohybovali po hřišti v bloku, celé mužstvo. Tam jsme si vysvětlovali, kdo koho a jak zajišťovat. Ale ono to není až tak složité. Tím, že to všechno jsou hráči, kteří už mají něco za sebou, tak jsou sto pochopit ty posuny na hřišti.

K mým představám to mělo ještě rezervy, ale to už bych chtěl asi moc. Základ byl začít ze zónové obrany, kde měli kluci trošku problémy se vzájemným zajišťováním, a jak se pohybovat. To pochopili celkem rychle. Liborovi Dvořákovi to trvalo trošku déle (usmívá se), ale pak se do toho dostal.

Komu to dělalo větší problém, mladým anebo těm zkušenějším?

Větší problém to dělalo těm mladším hráčům. Ti starší to pochopili hned, tam je to o zkušenosti. A klukům jako třeba Adam Ondra, kteří hráli vyšší soutěž, tak to taky nedělalo problémy. A kupodivu s tím neměl problém ani Matěj Čanecký, i když je dorostenec, ale u něj to bylo dané tím, že v mládežnických kategoriích prošel rukama trenérů a kluby, kde se tohle řeší více, než v klubech na úrovni Krnova.

Co bylo nejdůležitější, aby se hráči přeorientovali na nový způsob hry?

Nejdůležitější bylo hráče naučit to přepnutí z útočné fáze do obranné a naopak, aktivní bránění s konstruktivním odebíráním míče. To znamená po ztrátě balónu soupeře okamžitě napadnout, sebrat mu míč a zase hned tvořit. A buď přecházet do rychlých protiútoků anebo postupný útok, tedy uklidnit hru, roztáhnout ji do šířky. A kombinací hledat prostor. Když vidíte třeba Barcelonu, ta hraje jako jediná na světě jen systém postupného útoku.

Vytvoří na soupeře maximální presing, získají míč a pak jakoby pomyslně cuknou. Uklidní hru a až mají hráče rozestavěné tak, jak potřebují, pak protivníka překombinují. Mně se třeba více líbí hra Dortmundu nebo Bayernu, to mě více baví. Zase je to založeno na maximálním presingu, jdou do toho balónu. A je jedno, kde na hřišti se hráči zrovna nachází, hned se zorientují a jdou do rychlých protiútoků. Z toho vznikají šance a možnosti zakončení, pro diváky fantastická podívaná.

Ale my takhle samozřejmě nemůžeme přemýšlet, nejsme žádný takový velkoklub. Jsme Krnov, a proto jsme to chtěli postavit na úroveň Krnova. Už příprava vypadala dobře, třeba v Kravařích, hodně jsme napadali a z toho jsou šance. Ale tým musí fungovat jako celek. Pokud v tomhle systému jeden vypadne, tak z toho jsou velké problémy dozadu.

My jsme si to mohli dovolit, protože vzadu máme rychlostní typy jako je Mira Daříček nebo Dan Biskup. Ve středu jsme měli Ondru Bartoníčka. V krajském přeboru je hodně moc výborných fotbalistů, ale Ondra patří vůbec k tomu nejlepšímu. Dokáže podržet balón pod tlakem. Vedle něj hrál Láďa Klement, který jej výborně doplňoval.

Zastavme se u kapitána Ondřeje Bartoníčka. On je svou postavou drobný, ale výkonem obrovský.

Je to v jeho individuálních dovednostech. On má výbornou práci s míčem. Vždycky jej obdivujeme i na tréninku, on má i pod tlakem hlavu pořád nahoře a hledá možnosti, jak rozvinout akci. A tohle jsou právě ti rozdíloví hráči, kteří dělají to mužstvo. Každý tým by měl mít právě tyhle nadstandardní rozdílové hráče, tihle dokáží mužstvo potáhnout dál.

A platí to pro všechny soutěže, ať vezmeme okresní přebor nebo Ligu mistrů, každé mužstvo by mělo mít tyhle hráče. Kdybychom měli všechny vyrovnané, tak hrajeme sice pěkně, ale nemáme tam tu třešničku na dortu. A u nás je to Ondra.

Když se podíváte na to jaro, řekněte, co se povedlo a naopak, co se nepovedlo. Začněte třeba těmi pozitivy, s čím jste spokojený.

Jsem spokojený s tím, co se vytvořilo v kabině. Všechno vždycky může být lepší, ale jsem hodně spokojený, jak kluci pracovali v tréninku a přistupovali k utkáním. Myslím si, že se podařilo vytvořit nový herní projev, takový náš rukopis. I lidé, kteří v Krnově chodí na fotbal jako diváci, vnímali ty rozdíly. Což bylo hodně pozitivní, mužstvo vědělo, co chce hrát, mělo to svůj řád a organizaci a hlavně ta hra má smysl směrem dopředu i dozadu.

A další věcí bylo, že jsme se dostávali hodně do šancí, tím byla ta naše hra atraktivnější pro oko diváka. A nakonec jsme skončili druzí v počtu vstřelených branek. Sice jsme dost dostali, ale já osobně radši vyhraji 4:3 než 1:0, protože se pobaví i fanoušci. Nevadí mi, že jsme dostali tři góly. Ale nevadí mi to samozřejmě až na konci zápasu (směje se).

Je nějaký zápas, který se vám vyloženě líbil, který byste vyzdvihl?

Kromě Petřkovic se mi líbily všechny. Na každém zápase bylo něco dobrého a něco špatného. Hráli jsme patnáct zápasů a ve čtrnácti jsem viděl víc dobrého. Jenom v jednom utkání, s Petřkovicemi, jsem viděl víc horších věcí. Ten zápas jsme prohráli 0:1 a tenhle zápas se mi nelíbil jako jediný. Myslím si, že žádné mužstvo nás na jaře nepřehrálo, byť jsme hráli v Dolním Benešově, v Heřmanicích nebo doma s Polomí.

Teď si ještě vzpomínám na jeden zápas, který se mi líbil méně. A to byl Háj ve Slezsku. Už v autobuse jsme prohrávali 2:0. Tam se mi nepodařilo hlavy kluků více nastartovat na to utkání. Krnov v Háji snad nikdy nevyhrál a vždycky to bylo 4:1, 3:0 a takové výsledky. My jsme prohráli 3:2, ale ne že bychom na to neměli, ale nedokázali jsme se zkoncentrovat. Bylo to v hlavách.

Jak říkám, nikdo nás nepřehrál. Dalo se vyhrát v Benešově, čtrnáct vteřin před koncem v Heřmanicích. Ale předvedli jsme, že i venku umíme vyhrávat. Hlavně nám nikdo nedal žádného „bůra". Když jsme prohráli, tak o gól.

A teď druhá stránka věci. Co se nepovedlo?

Ono se to ve finále podařilo všechno. Skončili jsme osmí, jak jsem si předsevzal, kabina super, herní projev. Ale když to vezmu z osobního hlediska, tak jsem to chtěl dotáhnout ještě dál. Ztratili jsme zbytečně osm bodů, kdy jsme mohli v pohodě skončit pátí. Jenomže nám do toho zasáhla zranění. Zranili se čtyři hráči základní sestavy, pak k tomu přibyl pátý.

Dostali šanci kluci, co předtím tolik nehrávali. Dokonce Honza Vavrečka změnil úplně post. Štěpán Ondra začal hrát víc, dávali jsme šanci dorostencům, a když to člověk vezme, že neměl k dispozici hráče, na kterých chtěl stavět, tak si myslím, že je úspěch, jak jsme hráli. Teď nechci, aby to ti, co od počátku nehráli v základu, pochopili špatně.

Naopak mě velmi potěšili, jak té nabídnuté šanci šli naproti, jak chtěli, jak makali. Ale přesto říkám, že ještě nemají takové zkušenosti, a kdyby hrál celé jaro Adam Ondra, Jirka Lalák, Ríša Kozák, Lukáš Mitura, tak si myslím, že bychom byli o nějaký kus vpředu, co se týče herního projevu.

Se zraněními to byl asi velký problém. Co se vám odehrávalo v hlavě, když vám vypadlo pět lidí ze základní jedenáctky?

První věc, co mě napadla, jestli netrénujeme špatně, jestli je nezatěžuji moc. Jediný Richard Kozák vypadl s tříslem, ale on s tím měl už problémy dřív. Ale zbytek měl svalové problémy, což mě strašně šokovalo. Takže jsme o tom pořád diskutovali a řešili to.

Vlastně ještě Lukáš Mitura si nešťastně zranil koleno, ale jinak to bylo jedno stehno za druhým. Jestli ten hluboký stabilizační systém, to vnitřní svalstvo, zareagoval na trošku jinou zátěž. Byly to totiž jiné tréninky, než doposavad a asi k tomu nebyla vhodná kompenzace, kompenzační cvičení jako balanční věci a posilování toho vnitřního svalstva.

Ale to je ten amatérský fotbal, není moc prostoru pro nějakého kondičního trenéra, který by s hráči udělal po tréninku nějaké dvacetiminutové kompenzační cvičení. V tomhle byl problém, že pak kluci odcházeli na ty svalové problémy. Logičtější vysvětlení není, hrála v tom roli změna zatížení.

Ale ti hráči, co naskočili na místa zraněných, se s tím poprali dobře.

Ne, že bychom těm klukům nevěřili, to vůbec. Takový Štěpán Ondra působí hodně sebevědomě, což je dobře. Ale v těch utkáních nám někdy chyběla zkušenost. V těch utkáních jsou takové mikrosituace, kdy třeba zkušenější hráč by to řešil jinak a balón by byl pro nás, aut, faul, jiná přihrávka, vyhraný souboj. To jsou situace, které se nedají natrénovat, ty se musí zažít. To se musí vyhrát.

Ti kluci jsou mladí a ještě když neměli pravidelný zápasový rytmus, tak se zákonitě nějaké nedostatky projeví. Ale my jsme se o tom bavili a snažili se to eliminovat právě zkušenými hráči, hlavně v obraně. Pořád jsme o tom mluvili. S některými to bylo trošku tvrdší (směje se), aby se posouvali tam, kam mají.

Je to všechno o zkušenostech, o sebevědomí, o technicko-taktické vyzrálosti toho daného hráče.

Líbilo se mi, že třeba Honza Vavrečka se stáhl dozadu, vůbec neremcal, šel tomu naproti a myslím, že to jednou bude velmi kvalitní krajní obránce. Má tah na bránu, je silný v osobních soubojích, je rychlý, ještě zapracuje na práci s míčem a taktice.

Štěpán Ondra je zase takový flegmatičtější typ hráče, je to takový štírek, který neuhne žádnému souboji, má dobrý fyzický fond. Čekal jsem, že bude trošku více chodit do zakončení, ale to jsme zpátky u těch zkušeností a vyhranosti. Chce to jen hrát a hrát.

Ke konci sezony pravidelně střídával i dorostenec Matěj Čanecký. Ten dokonce naskočil po zápase dorostu hned i do základu mužů.

To jsme udělali jednou, v Bohumíně, kdy měl nějaký čas na regeneraci, protože dorost hrál dopoledne a my jsme hráli v Bohumíně až odpoledne. Je to mladý kluk, tam se ta energie obnoví rychle. Postavili jsme ho proto, protože je vysoký. I když mně se zdá, že máme snad nejmenší hráče v celé soutěži (směje se).

Já snad celý život, ať jsem u jakéhokoliv mužstva, tak jsme pořád nejmenší. A Matěj u standardních situací obranných i útočných je hodně platný. Navíc není vystresovaný z toho, že hraje za muže, umí se od toho oprostit. Podle mě má na víc, než hrát krajský přebor. Samozřejmě musí si zachovat určitou pokoru a tvrdě pracovat. Měl by dostat šanci někde v ligovém dorostu.

Neříkám, že by tam hrál zrovna v základu, to už je pak o tom, jak se té šance chopí. On hraje za dorost v obraně, taky ho do budoucna vidím jako výborného stopera, ale my jsme ho dávali dopředu. Ale umí taky zaútočit. Na to, jak je vysoký, tak je na tom hodně dobře s koordinací a obratností. Přikládám to tomu, že trénoval pod Rosťou Helštýnem, což je u nás jeden z nejkvalitnějších mládežnických trenérů.

Hodně na sebe upozornil i další dorostenec Jan Košárek, hned po vystřídání mohl rozhodnout zápas.

To bylo doma s Frýdkem. Čanecký byl zraněný, tak jsme chtěli zkusit Honzu Košárka. On je takový bohém (usmívá se), ale je na tom výborně rychlostně, má tah na bránu. A to bylo tehdy výborné střídání. Dostal centr od Honzy Schreiera a přestřelil. A pak hned měl další šance, ale byl hodně zaskočený tím, že je v gólové šanci. Šel tam, ale nebyl připravený mentálně na tu zodpovědnost vstřelit branku. Ale to je zase o té zkušenosti.

Myslím, že dorostencům hodně pomohlo, že si to vyzkoušeli za muže. Hned v dalším zápase v Dolním Benešově hrál zase výborně. Líbili se nám ještě i další dorostenci jako Uherek, Havlíček nebo Šmíd. Krajský přebor je plný vynikajících fotbalistů, s ligovou minulostí, ale už to jsou kluci, kteří mají ke čtyřicítce. A takový mladý osmnáctiletý kluk, který má rychlost i kličku, tak jim dělá problém.

Jak vy sám jste spokojený se svým půlročním působením u mužů FK Krnov?

(směje se) To bych asi neměl hodnotit já, ale někdo jiný. Já jsem nevěděl, do čeho jdu. Trénoval jsem předtím jen děti a teď jsem měl trénovat druhý extrém, muže. Bylo to hodně náročné, ale skoro všechny kluky jsem dobře znal, s většinou jsem ještě hrával. Hlavně jsem se toho nebál. Hodně lidí mi říkalo: „Ty máš odvahu jít k mužům." Já jsem si to nepřipouštěl.

Prvořadým cílem bylo zachránit soutěž, byť mužstvo mělo slušných osmnáct bodů. Tak jsem si říkal, že uhrát dalších osmnáct zvládneme. Mužstvu jsem věřil, protože vím, že tam jsou výborní fotbalisti. Jenom jsem to chtěl zkusit jinak. Samozřejmě jsem byl nervózní, když jsme prohráli a třeba se na nás dotáhla další mužstva. Jsem takové trenérské jehňátko (směje se), takže ta nervozita je přirozená.

Ale v tom mi pomohli právě Péťa Hrdlička a „Luboš" Melios, i samotní hráči, tím, že pořád chtěli. Ale zas na druhou stranu, kdybych nebyl nervózní a neprojevil nějaké emoce, tak jsem tam úplně k ničemu (usmívá se). Soutěž jsme zachránili, skončili osmí, měli jsme 43 bodů, na pátého jsme ztráceli čtyři body.

Dali jsme druzí nejvíc branek, dostali se do aktivního skóre, byť o gól. Herní projev nebyl špatný, takže člověk může být jaksi spokojený. Ale tím, že já jsem takový, že bych chtěl pořád víc. Neříkám, že se mohlo uhrát víc, ještě bych chtěl víc, třeba v další sezoně. To mužstvo má ještě rezervy, má na víc a může se zlepšovat. Ale jestli mě takhle chce někdo zhodnotit, tak ať to zhodnotí hráči a vedení.