Do Itálie odcházel s puncem vicemistra světa, s příslibem brankářského talentu, který na šampionátu dvacetiletých v Kanadě vyřadil Španěly. Radku Petrovi ale stačily necelé dva roky v cizině, aby vybředl do reality profesionálního fotbalu.

O fotbalistech všeobecně platí, že to nejsou velcí mluvkové. Krnovský odchovanec Radek Petr je ale příjemnou výjimkou. O svém toulání Evropou, jak v rozhovoru přirovnal dvouletou kariéru v zahraničí, vyprávěl bez přestávky čtyřicet minut.

Na Apeninském poloostrově nechytal, ze slavné Parmy utekl nejprve na hostování do třetí italské ligy, za šest měsíců se stěhoval do belgického Eupenu. Právě zde, v malém klubu na východě Belgie, našel pevnou půdu pod nohama.

U trenéra má maximální důvěru, v týmu je brankářskou jedničkou. „Jsem určitě nakloněný k tomu, abych v Eupenu zůstal,“ svěřil se. Poslední slovo ale patří italské Parmě. K návratu do země, kde Petr ztratil rok a půl fotbalového života, se však příliš nehrne.

„Přestupu ale vůbec nelituju. Díky angažmá v Parmě jsem se toho hrozně moc naučil. Dostal jsem se do špičkového klubu v Serii A, získal bohaté zkušenosti, viděl úžasné zápasy proti výborným soupeřům, byť jen z lavičky nebo z tribuny,“ říkal.

Už je to rok, co jste z Parmy odešel na hostování. Nezanevřel jste na ni?
Můj odchod z Parmy přece neznamená, že už se nikdy nemůžu vrátit do Itálie. Je potřeba zatnout zuby, nenechat se odradit neúspěchem a dál makat na sto procent. Je třeba zdůraznit, že když je člověk mladý, zvlášť u brankáře, který může chytat například až do pětatřiceti let, není vůbec důvod panikařit a ztrácet hlavu, ba naopak dál poctivě pracovat a věřit.

Musel jste v Itálii měnit své návyky z české brankářské školy?
Stoprocentně. Přestup do Itálie byl v rámci tréninků obrovský skok, přestože jsem v Česku nikdy nechytal v první lize. Mají úplně jiný systém, jinou kvalitu, brankářské tréninky pro mě byly zpočátku tvrdá škola, to řeknu upřímně. I to byl možná důvod, proč jsem nedostal příležitost v hlavním mužstvu. Rozdíl byl vidět.

Do Parmy jste přestupoval teprve ve dvaceti letech, nebylo to pro vás až příliš velké sousto?
To je otázka, na kterou už nejde jednoduše odpovědět. Je to takové kdyby a na to se nehraje. Jednou jsem se rozhodl, že odejdu z Česka do Itálie a budu bojovat v Evropě. Těší mě, že jsem se dostal do klubu, kde pravidelně chytám, byť v druhé lize. Je třeba v tom vidět pozitivum. Odchodu do Evropy nelituju, v zahraničí jsem prošel tvrdou školou.

Ale prakticky jste přece jeden a půl roku proseděl jen na lavičce. Nebyl to ztracený čas?
Co se týče jakési radosti z fotbalu, tak to určitě. Každý fotbalista chce hrát, chce mít nějaké výsledky. Když rok a půl trénujete, tak to nikoho nebaví, samozřejmě to nebavilo ani mě. A když přišlo nešťastné hostování, když mě z Parmy poslali do třetí italské ligy, která je sice profesionální soutěž a v Itálii má velkou kvalitu, ale bohužel jsem nechytal a znovu jsem musel řešit další fotbalové otázky. Přišla změna manažera a rázem jsem opustil celou Itálii a dostal se na hostování do druhé belgické ligy. Toho nelituju, to byl krok, který mě znovu nastartoval. Teď jen musím udělat správné rozhodnutí, abych mohl dál pokračovat. Rok a půl nebyl ztracený, hodně jsem se toho naučil, ale bohužel jsem nedostal příležitost v ostrých zápasech na hřišti.

Přestup? Velký skok

Stejně tomu ale nerozumím. Copak jste do Itálie přestupoval s vědomím, že budete zahřívat lavičku?
To je právě ta složitá politika fotbalu, tomu nemůže rozumět ani samotný hráč. V určitých chvílích jste jen zbožím a nemůžete vidět do obchodů kolem. V Parmě jsem před sebou měl dva velezkušené gólmany z Itálie. Jeden měl odchytaných tři sta zápasů v sérii A, druhý více než sto utkání v Serii B. A Pak přijde brankář z Česka, i když talentovaný, ale takřka bez zkušeností a bez znalostí jazyka. Navíc v sezoně Parma s trochou smůly sestoupila po osmnácti letech do druhé ligy. Celý klub a vůbec celé město to těžce neslo. Musely se podniknout kroky, zpevnit kádr, aby se na druhý rok postoupilo zpět do Serie A. Nebylo místo a ani čas, aby se zkoušel jednadvacetiletý brankář.

Byl to také důvod k rozchodu s agentem Nehodou?
Zčásti ano, ale zdůraznil bych, že jsme se rozešli v dobrém. Nechci to příliš komentovat, zkrátka jsme se dohodli na ukončení spolupráce.

Kdo vás tedy nyní zastupuje?
Italská společnost, konkrétně agent Silvio Pagliari, který má pod sebou velké hráče v Serii A.

A jste spokojený?
Spolupráci hodnotím zatím jen kladně. Na čem jsme se domluvili, to platí.

Vraťme se ještě k Parmě, jak po dvou letech vzpomínáte na životní přestup do Itálie?
Byl to velký skok. Jako mladý kluk jsem přišel do absolutně cizí země, setkal se s jinou mentalitou a myšlením lidí. Neznal jsem ani jazyk, přišel jsem úplně sám do cizího klubu. Byla to opravdu tvrdá škola, ale během roku jsem se s tím snad vypořádal dobře, jen bohužel nepřišla fotbalová příležitost. Ale na Parmu vzpomínám v dobrém, od začátku do konce. Doufám, že se do takového klubu jednou vrátím, ale už v jiné pozici než tenkrát do Parmy, když mi bylo dvacet let.

Předpokládám, že po finanční stránce byl přestup do Parmy jistě velkým přínosem.
Byl jsem samozřejmě spokojen, ale plat byl podřízen tomu, v jaké výkonnostní éře jsem do Parmy přišel. Nikdo mi nedával miliony, ale na druhou stranu jsem ani nebral tisíce, které jsem měl v Česku. Rozhodně to není tak, že po dvou letech vysedávání na lavičce můžu nechat fotbalu a budu si žít jako král, to v žádném případě ne (smích). Na takové úrovni musí hráč na sobě stále pracovat. Zatím jsou finance přiměřené tomu, kde hraju. Je rozdíl, když Ronaldo přijde z Anglie do Realu a Petr z Baníku do Parmy (smích). Spousta lidí si možná myslí, že se z vás okamžitě stane milionář, ale to je jen iluze.

Doma jen v Krnově

Parma se po roce ve druhé lize vrací do Serie A. Soudím, že jednání o vašem návratu do klubu neproběhla, že?
Můžu to říct natvrdo: nemají zájem. Jestliže jsem nedostal příležitost v Serii B, těžko můžu čekat, že mě klub povolá do nejvyšší soutěže. Jednání s Parmou samozřejmě probíhají, týkají se ale prodloužení kontraktu a dalších záležitostí.

Jaro jste odehrál v Eupenu. Lze vůbec srovnávat letošní přestup do Belgie s vaší první zahraniční štací v Itálii?
Po příchodu do Parmy jsem byl naprosto sám, to bylo naprosto klíčové. Žít ve dvaceti letech v cizí zemi a bez znalosti jazyka není vůbec jednoduché. Na druhou stranu, do Belgie jsem už odcházel se svou přítelkyní, která mi moc pomohla. Člověk se s přestupem a životní změnou vyrovnává lépe, když má někoho po svém boku.

A která země vám imponuje víc?
V Itálii se žije hezky, je tam tepleji, každému se vybaví dobré jídlo, samotná Parma je krásná. V Belgii je už chladněji a Eupen je město ještě menší než Krnov (Eupen má osmnáct tisíc obyvatel, Krnov pětadvacet - pozn. red.).

V Belgii jste spokojený? Nechybí vám ruch velkoměsta?
To ne. Eupen je blízko města Liege a Bruselu, sousedí s německými hranicemi. Eupen je sice malý, ale dopravní spojení není problém, stačí jen sednout do auta. Když jsme s přítelkyní do Belgie přišli, bylo o nás ze strany klubu perfektně postaráno. Téměř do týdne jsme dostali krásné bydlení. V malém městě je život i jednodušší, vše máme za rohem, nikam se netlačíme v půlhodinové koloně. Oproti Parmě tady panuje rodinná atmosféra.

Jako doma?
(začne se smát) Doma budu vždy jen tady v Krnově. Ale jak jsem říkal, tím, že jsme na všechno s přítelkyní dva, je život v cizině mnohem jednodušší a veselejší. Pokouším se o kariéru profesionálního fotbalisty a musím překousnout, že hodně cestuju, učím se cizí jazyky a žiju daleko od domova.

V Eupenu prý drtivá většina obyvatel mluví německy. Jak zvládáte jazyk?
V Belgii se mluví francouzsky, německy a vlánsky. Já si vybral němčinu, francouzština se mi zdá složitá a vlánštinu bych už asi nikdy neuplatnil. Mám štěstí, že klub napůl vlastní Italové a v mužstvu působí spousta italsky mluvících hráčů, stejně jako lidé ve vedení. Nedokážu si představit, že bych znovu přišel do klubu, kde by všichni mluvili naprosto jiným jazykem.

Eupen se zachránil

S italštinou jste na tom tedy dobře?
Ne, to ne. Plynule nemluvím, ale dá se říct, že se domluvím. Bohužel nepatřím mezi studijní typy, kterým by šel cizí jazyk jednoduše do hlavy. Zkrátka s tím bojuju, to přiznám otevřeně.

Jaký je vůbec KAS Eupen klub?
Když jdete z Parmy, nebo vůbec z Itálie do Belgie, je to velký skok. Ale profesionalita v Eupenu nechybí, trénuje se tam stejně jako v Itálii. Ostatně, jak jsem říkal, klub je napůl italský, myšlenka italského fotbalu se do mužstva přenáší. Samozřejmě jsem ale nečekal, že v Eupenu bude šest travnatých hřišť jako v Parmě. Nicméně klub buduje zázemí, umělý trávník, tréninkové hřiště jen pro první mužstvo. To je pozitivum.

Klubu se na jaře podařilo nemožné, ze sestupových mělčin jste se vyšplhali až k záchraně.
V Eupenu jsme všichni udělali obrovský kus práce. Nemůžu mluvit jen sám za sebe, do týmu přišlo včetně mě asi deset nových a velice silných fotbalistů, taktéž z Itálie. Mančaft se velice pozvedl. Když jsme přišli do Eupenu, byl předposlední s devíti body, ale na konci sezony jsme měli třiačtyřicet bodů, a dokonce jsme se vyhnuli baráži. To byl obrovský úspěch (ve druhé lize sestupují přímo dva poslední týmy, další tři hrají baráž o záchranu - pozn. red.).

Oproti angažmá v Itálii jste měl také stoprocentní důvěru trenéra, že?
Jisté místo v základní sestavě nemá nikdo, ale já jsem v Eupenu ožil. V brance se mi dařilo výborně, chytal jsem prakticky pořád s výjimkou dvou zápasů, do kterých jsem ale kvůli regulím belgického fotbalu ani zasáhnout nemohl. Přispěl tomu také příchod italského kouče gólmanů, kvalita tréninků byla obrovská. Dá se tak říct, že jsem navázal na práci v Parmě.

Se spoluhráči si rozumíte? Jak byste po půlroční zkušenosti hodnotil mužstvo?
Jen kladně. Atmésféra v kabině je více méně rodinná, všichni jsme celý půl rok táhli za jeden provaz, a proto se vůbec nebráním tomu, že bych v Eupenu zůstal i příští sezonu. V klubu se dokonce mluví o postupu do první ligy. Pak máte chuť raději zůstat v Belgii, kde máte vypracovanou nějakou pozici, než se vracet do Itálie a marně bojovat o základní sestavu.

Petr si přeje zůstat

Nejsou ty postupové ambice přece jen až příliš smělými plány?
Eupen je zcela profesionálně fungující klub, který má vysokou hráčskou kvalitu. Během jara jsme se stali druhým nejlepším mančaftem. Pokud by tak tým hrál i na podzim, byli bychom na špici tabulky druhé belgické ligy a opravdu bojovali o postup. Tým se určitě ještě zkvalitní, přijdou další hráči. V Eupenu je velký předpoklad pro vybudování kvalitního zázemí pro první ligu.

Budete u této postupové snahy i vy? Stále jste přece hráčem Parmy.
Jsem určitě nakloněný k tomu, abych v Eupenu zůstal. Je hrozně povzbuzující, když se člověk někde rok a půl snaží marně prodat svoji snahu a pak přijde do klubu, kde si během půlsezony vybuduje velké postavení a má jistotu výkonnostního růstu. Na člověka jinak psychicky působí, když máte předpoklad, že klub bude hrát na špici tabulky. To pak může ovlivnit i celou kariéru. Raději bych volil mančaft, i když ne tak slavný, i když ne tak velký, ve kterém budu pravidelně hrát, to mě může posunout mnohem dál. To je právě ten malý krůček, který jsem neudělal, když jsem byl v Česku a šel jsem přímo do Parmy.

V Belgii jste podle všeho spokojený.
Určitě ano, po fotbalové stránce nemám angažmá v Eupenu co vytknout.

Na odchod jste vůbec nemyslel?
Ne ne, vůbec ne. Jak říkám, tvrdá škola už následovala při přestupu do Itálie. Další změna angažmá už vás nerozhodí, ale skok do Belgie byl naprosto jiný. Nedá se srovnávat s tím, jako když jsem před dvěma roky přišel do Itálie. V kabině bylo třicet kluků, se kterými jsem si nemohl říct absolutně nic, což se mi v Belgii nestalo. Prošel jsem tvrdou školou a přežil jsem ji.

A co kdyby přišla zajímavá nabídka?
Nejprve by samozřejmě musela přijít nabídka natolik lepší, aby mě přinutila odejít z Eupenu, v takovém případě bych ji zvažoval. Já jsem v kontaktu s manažerem, nic není jistého, ale musím udělat správné rozhodnutí, abych nic neuspěchal, a ba naopak nepodcenil. To je někdy to nejtěžší, správně se rozhodnout. Ale jsem nakloněný k tomu, zůstat v Belgii.

Reprezentace? Kdepak, to je utopie, smál se Petr

Klub má také stejný zájem?
Eupen určitě. Jednání proběhla už před ukončením sezony a jednoznačně mi bylo řečeno, že je snaha, abych za každou cenu zůstal, chytal a pokusil se s klubem bojovat o nejvyšší příčky.

Do Česka se už vrátit nechcete?
Neřekl bych, že se nechci vrátit, na druhou stranu to není žádná touha. Ale když jsem se dostal do Evropy, toulám se zeměmi a poznávám fotbal v zahraničí, tak návrat domů by byl asi krokem zpět. Ale samozřejmě je otázkou, do jakého klubu a v jaké pozici.

Mládežnické reprezentace jsou už za vámi. Národní tým, to je asi utopie…
(Petr skáče do řeči a dává se do smíchu) To se shodneme, naprostá utopie. Pomýšlet na reprezentaci České republiky by bylo v momentální fázi naprosto bláhové. To je práce ne několika měsíců, ale řekl bych několika let. Musím čekat, až gólmani zestárnou a odejdou a já se naopak dostanu do mužstva, kde budu na očích. Teprve pak bych mohl čekat na nějakou pozvánku, ale v této situaci je to opravdu jen bláhová utopie. Samozřejmě však nemůžu říct, co bude za pět šest let.

V takovém případě ale platí, že vám přestup do Itálii spíše ublížil. Víte, jak to je, sejde z očí, sejde z mysli…
Reprezentace je především za zásluhy a za výkony v klubu. Nemyslím si, že bych měl jiný vliv na reprezentaci, kdybych zůstal v Česku. A články v novinách a mediální prezentace vám přece k ničemu nepomůžou. Když si o vás trenér přečte v novinách přece neznamená, že vás na druhý den koupí. Je to jen o tom, že vás chce do týmu, viděl vás hrát, pasujete mu na místo a potřebuje vás. Že jste mediálně známý z vás automaticky nedělá lepšího fotbalistu.