Kliknutím zvětšíte
Tomáši, začněme u hráčské kariéry. Díval jsem se na váš životopis, zvládl jste toho projít opravdu hodně…
To je pravda, zkusím tedy svou kariéru nějakým způsobem shrnout. S fotbalem jsem začínal ve Strakonicích, odkud pocházím. Byl jsem tam do roku 1998 a prošel jsem veškerou mládeží. Poté jsem si zachytal Krajský přebor, divizi v Horažďovicích a ve Velkých Losinách. Byl jsem i v Blšanech, kde jsem ještě zažil druhou ligu a třeba i Horsta Siegla nebo Marka Kuliče. Kariéru jsem končil v Rudolfově u Českých Budějovic, následně jsem byl ještě rok v chorvatském druholigovém klubu NK Zagreb. Ještě jsem zapomněl na ČFL, tu jsem chytal v Písku.
Co vás následně přivedlo k trénování?
Začalo to někdy v roce 2012, když jsem ve dvaatřiceti začínal přemýšlet o ukončení kariéry. Trénování mě zajímalo, chtěl jsem v něm být úspěšný. Největší impulz přišel jednoznačně v Chorvatsku, kde jsem chodil na tréninky mládeže a říkal si, že bych to chtěl dělat taky. Definitivně jsem do toho pak naskočil v Brně před šesti lety, začal jsem na Spartě Brno u devatenáctky. Následně jsem šel k mládeži do Třince, přes Třinec do Hlučína a poté do Kazachstánu.
Jak přijde trenér brankářů k angažmá v Kazachstánu?
Dostal jsem od manažera nabídku, byla to shoda okolností. Původně tam měl jít jeden trenér brankářů z Teplic. Ten to ale odmítl, takže jsem tu nabídku dostal já. Po třech měsících jsem to ale ukončil. Bylo to strašně náročné. Člověk byl tisíce kilometrů daleko, tamní lidé měli úplně jinou mentalitu. Navíc jsem měl i problémy s řečí. Na druhou stranu jsem třeba byl na lavičce při přáteláku se Spartakem Moskva, z čehož dodneška žiju. Jinak jsem se ale věnoval mládeži.
Sám zmiňujete, že jste skončil po třech měsících, smlouva ale byla na dva roky…
Měl jsem problém zapracovat se do kolektivu. Jsem Evropan, v klubu ale byly pouze východní národnosti. Popravdě se mi o tom i celkem špatně mluví, takže jsem zvolil cestu zpátky. Navíc jsem byl v dost postkomunistickém městě. Samotné zázemí klubu bylo neskutečné, nejlepší, jaké jsem kdy zažil, ale jinak to bylo strašné. Taková perlička, v lednu jsem zažil dny, kdy bylo v noci mínus čtyřicet a přes den třeba plus šest. Šílené. Z velké části byla tohle všechno má osobní chyba, ale prostě to takto dopadlo.
Čemu jste se věnoval po návratu do Česka?
V Brně jsem se vrátil k trénování mládeže, na částečný úvazek jsem také působil u Zbrojovky. Pracoval jsem i pro klub ČAFC Židenice 2011, který má jen mládež. To bylo asi do roku 2016, poté jsem dostal nabídku z Hlučína, kde jsem byl asi rok.
Vím o vás, že máte i vlastní brankářskou školu…
Byl to nápad mého kamaráda Lukáše Kopřivy, což je fitness trenér, který působil i v Kometě a Zbrojovce. On sám se podobnou cestou vydal, takže mi nastínil, jak to celé rozjet, a se vším mi v začátcích pomáhal. Nasbíral jsem klientelu z celé jižní Moravy a rozjelo se to. Postupně jsem přibral vlastního webmastera, který mi stříhal videa a podobně. K tomu se přidaly letní brankářské kempy a další věci.
Asi jste s videi trochu předběhl dobu, momentálně je, předpokládám, hodně využíváte…
Stoprocentně. Rok 2020 pro mě začal perfektně, živil mě pouze fotbal. Bohužel přišla první vlna koronaviru, měli jsme stopku a nemohli trénovat. Videa samozřejmě byla velkou pomocí, dotočili jsme další i v létě, když přišlo rozvolnění. Druhá vlna pak byla hodně nepříjemná, musel jsem si najít vlastní práci. Nemohl jsem dělat fotbal, takže jej momentálně mám na vedlejší koleji. Práci mám sice výbornou, ale mrzí mě to, protože začátek roku byl opravdu skvělý. Na druhou stranu nejsem typ člověka, který by brečel, dokázal jsem se postavit na vlastní nohy. I díky přítelkyni, se kterou máme příští rok svatbu. Je třeba hledat pozitiva, život je i tak skvělý.
Vraťme se ale ještě o pár let zpět, jak jste se dostal do Rýmařova, který hrál tehdy MSFL?
Před třemi roky jsem se seznámil s přítelkyní, která z Rýmařova pochází. Oslovil jsem pana Furika, zda bych mu mohl nějakým způsobem pomáhat. V klubu jsem byl asi tři nebo čtyři měsíce, nakonec jsem ale upřednostnil mé zájmy v Brně. V Jiskře jsem tehdy měl na starost gólmany a kondičně – atletickou průpravu rozcvičky.
Nicméně zanedlouho vás oslovil jiný klub z regionu…
Volal mi Marcel Cudrák z Břidličné, že v klubu nemají trenéra brankářů a že by chtěl někoho k Luďkovi Zifčákovi, aby udělal nějaký progres. Finančně i fotbalově byla nabídka atraktivní, Břidličná je nyní v regionu pojem. Petr Souček je skvělý trenér, kterého žeru, je to velký profík. Super je i Marcel a předseda klubu pan Zifčák. Bohužel je Krajský přebor momentálně tak našlapaný, že bude strašně těžké postoupit.
Čekáte na jaře velkou bitvu o jedno postupové místo?
Určitě. Krnov má výbornou mládež, zázemí i fanoušky, v tomhle mají obrovskou výhodu. Navíc je to historicky fotbalové město. Považuji je možná i za největšího favorita. Bílovec je samozřejmě také našlapaný, všechna tři mužstva mají na postup, ale já osobně nejvíce počítám s Krnovem.
Když se ještě vrátíme k vám, jste dokonce veden na soupisce Břidličné. Je reálné, že se ještě objevíte v brance?
Bavili jsme se o tom, s nápadem přišel pan předseda Zifčák. Když už brankáře rozcvičuju, tak by bylo dobré, abych byl při nejhorším sám připraven. Už jsem v několika zápasech byl na lavičce, nejblíže k mému nástupu zatím bylo v Čeladné, kde se Luděk pět minut před koncem zranil, nakonec to ale nějak dochytal. Když to bude potřeba, jsem připraven.
Působíte na mě strašně entuziasticky, je podle vás důležité, aby člověk sám pro danou věc hořel, protože ostatní jinak nezapálí?
Ano, rozhodně. Doba je sice špatná, lidé přicházejí o práci, ale člověk by měl být pořád pozitivní. Na konci tunelu je světlo. Život není tak špatný, já jsem taky byl ve sračkách, nebylo vždycky dobře. Řídím se přítelkyní, fotbalem a prací. Když je člověk spokojený, život je pak nádherný.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
