Jaroslav Černý začínal s fotbalem v rodném Benešově, brzy ale přestoupil do většího Bruntálu. A začal se psát velký příběh. Přes druholigový Třinec se technicky dobře vybavený fotbalista dostal do Opavy, kde v sezoně 2001/02 přišly první ligové starty. Následovala angažmá v Olomouci, Brně a Českých Budějovicích, načež se ozval nejúspěšnější tuzemský klub té doby – pražská Slavia. V dresu sešívaných zažil slavnou éru Karla Jarolíma, dva tituly a také pozvánky do reprezentace. Po třicítce ale Černého kariéra začala trošku uvadat. Trápila jej častá zranění, hodně nešťastným se ukázalo býti angažmá v Turecku. Dnes je Jaroslavu Černému 41 let a fotbalem se stále baví v Dolních Chabrech.

Začátek seniorské kariéry v Třinci, sezona 1999 – 2001.
Na časy v Třinci mám samozřejmě hezké vzpomínky, bylo to mé první angažmá mezi dospělými a hrávali jsme druhou ligu. Já jsem do té doby hrál akorát v mládeži Bruntálu, takže to pro mě byl velký skok. Chviličku mi samozřejmě trvalo, než jsem se do toho dostal, ale postupem času to bylo lepší. Vzpomínám si, že jsme měli výbornou partu v kabině a všechno fungovalo.

Přesun do Opavy, ta už měla nejlepší roky za sebou.
Je pravda, že už to v Opavě nebylo takové, jako v nejlepších letech. Spíše se tam hrávalo o záchranu, nebo postup z první ligy. Vzpomínám si na jeden z prvních zápasů, který jsme doma hráli se Spartou. Stadion tehdy ještě byl na stání, na zápase tehdy mohlo být snad patnáct tisíc diváků a atmosféra byla výborná. Jen mě mrzí, že se nám v sezoně příliš nedařilo a nakonec jsme spadli do druhé ligy. Ale samozřejmě oproti Třinci, kde na nás chodilo třeba sto diváků, to byl obrovský rozdíl.

Nicméně vy jste v lize zůstal, vyhlédla si vás Olomouc
Tam jsem měl přijít jako náhrada za Aleše Urbánka, který tehdy koketoval se Spartou a zahraničím. Jenže nakonec k jeho přestupu nedošlo a v kádru jsme zůstali oba, takže hlavně v prvních dvou sezonách jsme se v sestavě střídali. V jednom roce jsme dokonce hráli předkolo poháru UEFA, dostali jsme se tam tehdy na základě UEFA fair play. Pamatuji si, že jsme hráli první předkolo se Sarajevem a vypadli jsme na penalty. Před třetí sezonou v Olomouci se mi ale utrhl křížový vaz v koleni, takže mě klub poslal rozehrát se do Brna.

V Olomouci vás mimochodem vedl i Petr Uličný, trenérská legenda ligy. Jaký byl?
Výborný chlap a trenér, i když samozřejmě trošku bouřlivák (úsměv). Jsme spolu celou dobu v nějakém kontaktu, občas si na Facebooku napíšeme. Shodou okolností jsem si koleno urval zrovna pod jeho vedením.

Hostování v Brně se nakonec změnilo přestup. Dařilo se vám tam, že?
Vyhlédl si mě tam trenér Karel Jarůšek, který tehdy přišel do Opavy zrovna v době, kdy jsem já odcházel do Olomouce, takže jsme se tehdy trochu minuli. Po individuální stránce mi to sedlo, nějaké branky jsem nastřílel, i když jsme první dvě sezony hráli spíše o záchranu. I v Brně ale byla fajn parta v kabině a všechno fungovalo tak jak mělo.

Proč jste tedy nakonec z Brna odešel do Českých Budějovic, které byly na hodně podobné, ne-li nižší úrovni?
V Brně tehdy totiž začínala úspěšná generace, která na mistrovství světa dvacítek vybojovala stříbro, hodně byli vidět Luboš Kalouda s Markem Střeštíkem. Měl jsem nějaké zprávy o tom, že už by má pozice nemusela být tak pevná a nakonec jsem vycítil, že pro mě bude nejlepší změna prostředí.

V dobrých výkonech jste nicméně pokračoval i v Budějovicích…
Trénoval tam tehdy pan Cipro a angažmá mi sedlo, i když jsme i tam hráli o záchranu. Nějaké branky jsem dal a v klubu jsem byl spokojený.

Spokojení byli s vašimi výkony očividně i ve Slavii, o rok a půl později vás totiž pražský celek koupil…
K přestupu přitom mohlo dojít už o půl roku dříve, jenže v Budějovicích si o mě v létě řekli o strašně velkou sumu, což Slavia nechtěla dát. Potom ale postoupili do Champions League, za což samozřejmě dostali spoustu peněz, takže mě v zimě koupili.

Následovaly nejpovedenější roky vaší kariéry, že?
Jednoznačně, to byla paráda. Povedlo se nám udělat dva tituly, navíc Eden byl tehdy zcela nový a chodilo na nás spoustu lidí, takže do sebe všechno zapadalo. Pamatuji si, že nejméně lidí za celou sezonu přišlo na zápas s Příbramí a stejně byla návštěva snad patnáct tisíc. Byly to opravdu nádherné časy, zažili jsme i evropské poháry.

Vy jste dokonce dostal dvě pozvánky do reprezentace…
Jeden zápas jsem odehrál na turné po USA, kde jsem odehrál zápas s Tureckem, podruhé jsem hrál pod trenérem Strakou proti Maltě. Nechci nějak snižovat kvalitu dnešní reprezentace, ale tehdy byla ještě mnohem kvalitnější, všichni hráči hrávali v zahraničí a měli obrovskou kvalitu. O to větší čest to pro mě byla.

Jenže jak to tak bývá, každá pohádka jednou končí a klubu a Slavii došly peníze. Vy jste prý dostal nabídku nové smlouvy, jenže ta byla výrazně nižší, než původní…
Ano, to je pravda, v průběhu mé třetí sezony nahradil pana Jarolíma trenér Petrouš a už to nebylo takové. Mě v té době v klubu končila smlouva, ale rozhodl jsem se ji neprodloužit. Slavia mi potom bohužel začala dělat trochu problémy.

Jaké?
Dlužili mi několik výplat a dal jsem je k arbitráži. Po mém odchodu do Ankaragücü mi nechtěli poslat transfer kartu, na kterou jsem čekal snad dva měsíce. Tři dny po tom v klubu vyhodili trenéra, přišel tam Turek, já se zase zranil a pak už jsem nehrál. Potom jsem mi v létě na halovém fotbálku v Horním Benešově prasklo stehno, do toho mi zase z Turecka volali, že mám přijet a chtějí mě vidět. Celé to nakonec skončilo tím, že jsme v Turecku i s dalšími českými kluky dali výpověď, protože klub měl i finanční problémy.

Takže se pokazilo úplně všechno…
Nechci ale Turecko jenom hanit, protože každá zkušenost je dobrá. Poznal jsem, že tam jsou do fotbalu úplní blázni, fanoušci byli neskuteční.

Po návratu jste se ještě objevil znovu v Českých Budějovicích a v Senici, moc jste toho ale neodehrál. Táhla se s vámi zranění?
Svým způsobem ano. Měl už jsem po třicítce, do toho jsem měl za kariéru sedmkrát různé problémy s kolenem. Takže už to bylo těžké, měsíc nebo dva jsem hrál a pak se zase zranil. Nakonec jsem usoudil, že už mi to za to nestojí a z velkého fotbalu se trochu stáhnul.

Působil jste poté ještě v Rakousku a Německu, že?
Ano, jednalo se o nižší soutěže, už to nic velkého nebylo. Jezdil jsem navíc jen o víkendech na zápasy.

A v dnešní době se ještě fotbalu nějak věnujete?
Hraju ještě za Dolní Chabry, v klubu je i Vláďa Šmicer, který dělá takového manažera, takže je to fajn (úsměv). Snad se postupem času uvolní vládní opatření, abychom zase mohli hrát. Co se týče nějaké trenéřiny, to jsem zatím nezkoušel. Odrazovalo mě od toho trochu i bývalé vedení fotbalu, věřím ale, že to teď noví kluci chytnou za správný konec a půjde to i bez různých postranních věcí.