Kliknutím zvětšíte
Jak jste se v mládí dostal k fotbalu?
Tak to už je opravdu film pro pamětníky. (usměje se) Jelikož jsme bydleli kousek od nádraží, byl to asi děda, který mě jako malého tahal na dnes už neexistující stadion Lokomotivy Krnov, na škváru. To byl takový můj začátek. Tenkrát toho nebylo tolik, nic moc jiného jsme ani jako malí kluci dělat nemohli, ale samozřejmě mě to bavilo. Jako děti jsme ve škole byli tak trochu šikovní na všechno, bavila mě košíková, dělali jsme gymnastiku a tak dále, ale já jsem zůstal u fotbalu.
Jaká byla vaše cesta krnovskou mládeží?
Víte, jak to ve sportu bývá. Nebýval jsem žádný zázrak, máma do mě asi cpala hodně větrníků, takže jsem v období puberty přibral a myslel jsem si, že ze mě nic nebude. Jak říkám, na začátku to byl takový průměr, i když jsme třeba jako žáci hrávali krajský přebor, což bylo tenkrát dost. Zlomilo se to ale vojnou.
Na vojnu jste odešel na Slovensko, do Martina. Fotbalu jste se tam nějak věnovat mohl?
Hrával jsem tam za VTJ Martin, ale spíše až druhý rok. V prvním roce na to člověk nemá čas, to má v ruce kyblík a hadr. Byli tam dobří kluci, tehdy to fungovalo tak, že šla na vojnu fůra Čechů na Slovensko a naopak. Měl jsem tam spoluhráče, kteří byli z Domažlic nebo Karlových Varů. Řekl bych, že se to tam dalo srovnat s dnešní divizí.
Na Slovensku jste byl dva roky, pak jste se vrátil do Krnova. Tenkrát už to bylo do mužů, že?
Ano, po vojně mi bylo dvaadvacet. Byl tady pořád krajský přebor, trénoval mě nedávno zesnulý pan Hrbáč. Tehdy se mužstvo budovalo dlouho, v roce 1987 nebo 1988 jsme dokonce postoupili do divize. Myslím si, že za pana Hrbáče to v Krnově mělo největší vzestup, i když samozřejmě za komunistů to všechno bylo trochu jiné. Poté jsme postoupili ještě za pana Josefa Hellebranda, to bylo myslím v roce 1994. Generace po nás to dokonce dotáhla až do třetí ligy.
Kolik tehdy na zápasy chodilo diváků a jaká bývala atmosféra?
Lidí chodilo opravdu hodně. Asi tomu pomohlo i to, že jsme, myslím si, nehráli špatný fotbal. Když jsem později začal trénovat, mladí mi tehdy nevěřili, když jsem jim říkal, že na nás chodilo patnáct set, dva tisíce diváků. Minimum bylo pět set, ti přišli vždycky, často si to pochvaloval i soupeř. Jsou to opravdu hezké vzpomínky.
S fotbalem jste nakonec skončil relativně brzy, ve dvaatřiceti…
Skončil jsem, protože se mi narodila dcera a svou roli sehrálo i to, že jsme tady byli taková generace vměstnaná do tří let, která pomalu končila. Navíc jsem v tu dobu postoupil v práci a už to bylo takové náročnější. Mladší kluci tady byli šikovní, takže jak se říká, v nejlepším se má přestat. Nic mě nebolelo, ale prostě jsem si řekl, že stačilo.
Od fotbalu jste si dal následně na pár let úplnou pauzu…
Baví mě hodně různých věcí, věnoval jsem se domku nebo cestování. Baví mě třeba i koně. Třikrát týdně jsme do té doby makali, dávali tomu všechno, takže člověk chtěl trochu vypnout.
Začal jste pěkně od píky, u přípravky…
Říkal jsem si: Kdo jiný by dětem měl ty věci ukázat? A hodně mě to bavilo, ale nikdy jsem nikoho do ničeho nenutil. Postupně jsem měl i všechny starší kategorie. Byl jsem rád, že to mělo hlavu a patu, týmy jsme doplňovali kluky z okolních vesnic. A měli jsme také výsledky.
V roce 2007 jste pak přebral muže. V jakém stavu se áčko nacházelo?
Otevřel jsem tehdy kabinu, ve které byl akorát Martin Tabach a ten byl zraněný. To byl jediný hráč, jinak byla v kabině jen žárovka a dveře. Tak to ale tehdy prostě bylo. Hráči se tehdy rozprchli, takže jsme stavěli nový tým z mladých. Byla spousta řečí, že s nimi nemůžeme hrát a podobně. Postupem času jsme ale mužstvo doplňovali a fungovalo to.
Dokonce přišly dva postupy do divize.
A zase nám to někteří lidé nechali vyžrat a ptali se, proč jsme tam lezli. (úsměv) To tak ale bývá.
Čtyři roky jste byl klubovým předsedou, než jste se z fotbalového prostředí v roce 2016 definitivně stáhl.
Když to přeženu, třičtvrtě života jsem chodil na stadion, takže člověk nějaký přehled měl. Musím říct, že to ale z více důvodů nebyla jednoduchá funkce. Potom už mě štvalo, že jsme každou schůzi řešili, jestli je ten nebo onen trenér na prd. Rodiče často bývali ambicióznější než jejich děti, což nedělalo dobrotu. V roce 2016 jsem navíc měl infarkt a pak jsem prosil někoho z kluků, ať to vezme místo mě. Nakonec to vzal Marek Koraba, který je předsedou dodnes.
Krnovský fotbal stále sledujete?
Spíše po internetu, i když jsem několik zápasů viděl. Klukům přeji, ať se jim daří, v poslední době mají dobré výsledky. Hodně jich pořád znám, třeba Ondru Bartoníčka jsem trénoval. Nechci říct, že bych byl každý týden na stadionu, radši vyvezu někam ženu na výlet, ale přehled pořád mám.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
