Brzy pětatřicetiletý Korčián začal s fotbalem v Chomýži, odkud se ale brzy přesunul do Krnova. Svými góly pak zaujal movitější Opavu, kde se mládeží prokousal až do áčka. A pak to začalo. S finančně vydrancovaným klubem zažil sestup z první ligy, následně zažil i krach fotbalu v Drnovicích. Mezi klíčové hráče pak patřil v Holici, sestup z druhé ligy se mu ale nevyhnul ani v olomouckém klubu. A tak se David Korčián vrátil přes krátkou epizodu v Jihlavě do Opavy, kde ovšem s klubem už podruhé sestoupil. Kapitolu profesionálního fotbalu uzavřel návratem do Holice, se kterou z druhé ligy sestoupil ještě jednou, tentokrát však administrativní cestou. A aby toho nebylo málo, mrštný forvard si ještě následně odrovnal koleno. Od té doby hraje Korčián I.B třídu za Chomýž. „Bylo toho opravdu hodně, na sestupy jsem měl smůlu,“ bere už dnes David Korčián celou situaci s nadhledem.
Davide, kdo vás v začátcích vaší fotbalové kariéry nejvíce ovlivňoval?
Samozřejmě rodiče, hlavně pak táta s mým dědou. Hrávali také fotbal, i když jen na nižších úrovních. Přišlo to automaticky, k fotbalu jsem tíhnul už odmala. Byl to jediný sport, kterému jsem se věnoval.
Patřil jste už v těch nejmladších krnovských kategoriích k talentům, nebo jste se k tomu dopracoval až postupně?
Myslím si, že jsem mezi ty lepší patřil už odmala. V raném věku jsem měl výhodu, byl jsem docela rychlý. Dařilo se mi i díky tomu dávat góly, takže jsem vždycky tak trochu vynikal.
Všimli si toho i v Opavě, kam jste v mládežnických letech odešel…
Bylo to v mladších, nebo starších žácích, teď si úplně nejsem jistý. Krnov ale prostě hrával stejnou soutěž jako opavské béčko, takže jsme se potkávali. Mně se v té době dařilo, takže si mě v Opavě vyhlédli. Měl jsem nabídky i odjinud, ale Opava pro mě byla nejblíž.
Jaká byla vaše cesta opavskou mládeží? Byl to z Krnova velký skok?
V Krnově jsme tehdy hráli žákovskou ligu, takže ta úroveň byla hodně podobná. Nepociťoval jsem, že by to po mém příchodu byl nějaký extra skok. Postupem času a kategorií už samozřejmě byla konkurence větší. Já jsem ve svém prvním roce v dorostu byl hned přeřazen k těm nejstarším, kteří hráli dorosteneckou ligu. Se staršími jsem tedy trénoval, i když jsem ještě hrál za mladší. U starších to ale byl skok, mi tehdy bylo šestnáct a trénoval jsem s osmnáctiletými, takže to už bylo hlavně fyzicky hodně znát.
Nakonec jste v dresu Slezského FC dokonce nakoukl do áčka, na kontě máte jeden ligový start…
Pro mě to bylo samozřejmě krásné, i když pro Opavu to tehdy nebylo jednoduché období. S áčkem jsem chodil trénovat už za pana Hapala, potom si mě vytáhl i pan Palička, který mě postavil v zápase s Příbramí. Pamatuji si to dodneška.
Opava měla v té době velké finanční problémy a spadla z ligy až do krajského přeboru. Vy jste také zvolil odchod…
V té době jsem měl končit v dorostu a přecházet do mužů. S Opavou to vypadalo všelijak, nevědělo se, co bude. Musel jsem někam přestoupit, proto jsem Opavu opustil a šel do Drnovic, odkud se mi ozval pan Gottvald, ale nakonec to nebyl moc dobrý krok. Drnovice taky na tom nebyly s penězi dobře, což jsem ale v tu dobu nevěděl. Navíc jsem se brzy zranil, takže jsem tam neodehrál ani zápas.
Přes Drnovice jste se dostal do druholigové Holice. To bylo asi vaše nejvydařenější angažmá, že? Několik let jste patřil ke klíčovým hráčům…
Určitě ano, tam se mi dařilo a měl jsem celkem formu. Celkově se mi tady zalíbilo, dodneška v Olomouci bydlím. Měl jsem celkem štěstí i na trenéry, kteří v klubu byli, šlo mi to i střelecky.
Na druhou stranu sestup se vám nevyhnul ani v Holici. V kariéře jste na to měl celkem smůlu, že?
(směje se) Asi jsem to nějak přitahoval a měl na to štěstí. Těch sestupů a konců klubů jsem zažil opravdu hodně. V Holici jsme jednou spadli klasicky a podruhé byl pád administrativní, majitel se rozhodl, že by sezonu finančně nezajistil. Dvakrát jsem spadnul i s Opavou, samozřejmě to není vůbec nic příjemného.
Po Holici jste byl ještě v Jihlavě a v Opavě, v ani jednom z klubů se vám ale moc nedařilo…
Zamýšlel jsem se nad tím, ale na důvod jsem nepřišel. Na formu z Holice jsem prostě nedokázal navázat. Do Opavy jsem se vracel v zimě za pana Horáka, chtěli jsme se zachránit ve druhé lize, ale bohužel to nevyšlo. V Opavě jsem se možná trochu svezl se špatnými výsledky. Snažili jsme se, ale bohužel jsme se nezachránili.
A tak jste se vrátil do Holice…
Přicházel jsem do třetí ligy, Holice měla ambice postoupit, což se nám také podařilo. Sezonu nebo dvě jsme byli ve druhé lize. Vím, že se nám sezona podařila, skončili jsme snad třetí, ale majitel nebyl schopen zajistit další sezonu a odhlásil nás z druhé ligy. Takže jsme pak hráli třetí ligu, kde jsme shodou okolností hráli s Opavou. A já jsem se v tom zápase zranil, natřikrát jsem si zlomil nohu, což mi vlastně ukončilo kariéru na vyšší úrovni.
V posledních letech hrajete za Chomýž. V mužstvu starších pánů, kde člověk moc neomládne, co?
To určitě ne (smích). Jsme tam samé starší ročníky, ale je už to vyloženě fotbal pro zábavu. Šel jsem tam uzavřít kruh, v Chomýži jsem začínal jako úplně malé dítě. Je to takový sranda fotbal, člověk se ale hýbe a něco pro sebe udělá.
O trénování jste nepřemýšlel?
Myslím si, že takový typ nejsem, nikdy mě to ani popravdě nelákalo. Mimo fotbal pracuji jako servisní technik, už jsem vyšel z takové té sportovní bubliny a žiju spokojený rodinný život.