Na začátku března to byly čtyři roky od vašeho ligového debutu. Vzpomínáte na něj?

Ano, bylo to doma s Mladou Boleslaví. Tehdy jsem střídal a šel tam na poslední necelou půlhodinu. Měl jsem dva dobré momenty, byla tam na mě penalta a mohli jsme z ní srovnat. Bohužel jsme ji neproměnili, sice se ještě dotáhli, ale soupeř nakonec v závěru odskočil na konečných 2:3. A teď, když se bavíme a já vzpomínám, tak se mi vybavuje i první ligový gól. To bylo doma proti Slavii a myslím, že byl celkem pěkný. (usměje se)

Nedávno jste podepsal v Baníku smlouvu do léta 2027, což vás jistě potěšilo, že?

Ano. Je to velká čest. Teď bude záležet jen na mých výkonech, zda budu schopný tuto obrovskou důvěru splácet klubu na hřišti. Doufám, že se bude dařit jak týmu, tak mně samotnému.

Opory Baníku Ostrava David Buchta (uprostřed) a Jiří Boula.
Záloha na pevných základech. Baník si pojistil služby dvou opor o tři a půl roku

Stal jste se za Moravskoslezský kraj patronem celorepublikového mládežnického turnaje McDonald's Cup. Jak k tomu vlastně došlo?

Byl jsem přes klub osloven, jestli bych měl zájem. A já souhlasil. Sám jsem kdysi McDonald's Cup hrál, vím, že je to pro mladé kluky super akce. Já pocházím z Krnova, kde jsem hrál za ZŠ Žižkova. Sice jsme na turnaji nikdy velký úspěch neudělali, nebyli jsme totiž žádná sportovka, ale i tak jsme si to užívali. Rozhodně je to skvělá věc.

Jak vzpomínáte na své fotbalové začátky? Popište cestu z Krnova až do áčka Baníku Ostrava…

S fotbalem jsem začínal někdy ve čtyřech, pěti letech. Později, někdy v deseti, se mi podařil jeden turnaj, dokonce jsme se s Krnovem umístili mezi nejlepší trojkou. Tam si mě vyhlédl legendární trenér Zdeněk Kosňovský s tím, jestli bych nechtěl jít do Baníku a s mými rodiči se domluvil. To bylo v Ostravě v areálu ZŠ Jana Šoupala, kde doteď trénuje mládež Baníku a koná se tam pravidelně také krajské kolo McDonald's Cupu.

Z Krnova do Ostravy je to autem minimálně hodina cesty, jak moc byly ty přesuny náročné?

V žácích se jednalo o tréninky dva až třikrát týdně, postupně se to zvyšovalo, později už mě vozili rodiče každý den. Taťka pracoval ve firmě s tramvajemi, mamka měla školní bufet. Nebylo to pro ně jednoduché, vyjeli jsme třeba hned po poledni v jednu a vraceli se v sedm, nebo v osm večer. Moc jim za to, že se mi takhle věnovali, děkuju. Ale i já tomu musel něco obětovat. Kolikrát bylo nutné jít dříve ze školy a pak vše dohánět. Občas jsem se učil i během cesty na tréninky.

Do Ostravy jste se natrvalo přestěhoval kdy?

To mi bylo čtrnáct, patnáct. Přecházel jsem na střední školu a šel na internát. Tam nás bylo více kluků fotbalistů. Měli jsme tam celé patro, bylo nás asi dvacet. Mladší i starší.

Dotáhl to někdo z vašeho ročníku taky takhle daleko?

Z mého ročníku to nikdo do ligy nedotáhl, ale v Akademii Baníku jsem hrál v té době třeba s Filipem Kaločem, který je teď v Německu, kde hraje druhou ligu. On je ročník 2000, já 1999.