Milane, váš přestup do Krnova se odehrál doslova z minuty na minutu. Jak to celé z vašeho pohledu probíhalo?
Pravda je taková, že to celé možná proběhlo ještě rychleji (usměje se). Po roce v Olešnici jsem se s vedením domluvil, že v týmu skončím. Původně jsem se chtěl vrátit do Rakouska, ale na základě dobrých vztahů s trenérem Olešnice jsme se spojili s panem Santariusem. V rychlosti jsme si řekli naše představy a de facto hned jsme se domluvili. Do rána druhého dne bylo hotovo.

Trenér Gustav Santarius prozradil, že jste měl nabídek více. Proč jste si tedy vybral zrovna Krnov?
Soutěž měla začínat v neděli a my jsme celý přestup vyřešili v pátek. Poté se ale o mně nějakým způsobem doslechl Fulnek a přiznám se, že jsem byl trochu na vážkách. Pro Fulnek hrála vzdálenost i to, že se znám s trenérem Michalem Kovářem. Ten mi dokonce volal, řekl jsem mu však, že už jsem se domluvil s Krnovem. Přišlo mi to férovější, přece jen jsme si už plácli.

Hned první zápas vám vyšel na jedničku, výhra doma s nulou se rozhodně počítá…
Přiznám se, že jsem z toho měl smíšené pocity. Těšil jsem se, ale až v sobotu ráno jsem se vlastně dostal k informacím o týmu a dalších věcech. Ze svých současných spoluhráčů jsem vůbec nikoho neznal. Se zápasem jsem byl ale maximálně spokojený, na úvod se vyhrálo, což je vždycky strašně důležité. Nula je pro mě jakožto stopera také určitě pozitivní. S týmovým i svým výkonem jsem byl spokojený, možná mě to i celé mile překvapilo.

Říkáte, že jste v klubu nikoho neznal. Jak na vás tedy Krnov během uplynulého týdne zapůsobil?
Dojíždím z Olomouce s dalšími dvěma spoluhráči, takže jsme měli trochu času se v autě poznat. Lidsky žádný problém není, s kluky si rozumíme, kabina mě přijala velice dobře. Byť se všechno odehrálo na poslední chvíli, tak doufám, že jsem ukázal, že mohu být přínosem.

Jste hráčem s velice zajímavou minulostí, v mládeži jste pravidelně patřil do reprezentačních výběrů. Jak na toto období vzpomínáte?
Vzpomínky jsou to krásné, byla to asi taková nejzajímavější část mé kariéry, ať už se to týče fotbalu, nebo poznávání světa, hodně jsem toho díky fotbalu procestoval. Byl jsem na střední škole, člověk neměl žádné velké starosti a fotbal si užíval a mohl se mu věnovat od rána do večera. Jak říkám, tohle období pro mě bylo asi nejkrásnější.

Zanedlouho si vás Zdeněk Psotka vytáhl do áčka Sigmy…
Pan Psotka mi dal v áčku šanci, byla to tehdy naprosto úžasná doba, ještě pod vedením pana Kubíčka, který klubu šéfoval. Myslím si, že jsem panu Psotkovi zapadal do jeho stylu, kterým se chtěl prezentovat, proto jsem šanci asi dostal. Pamatuju si, jak jsem do ligy poprvé naskočil, vybavuju si také zápas s Plzní, kdy jsem osobně hrál na Milana Petrželu. Vzpomíná se na tohle všechno pěkně, ale nejsem typ člověka, který by na tom lpěl.

Nicméně prvoligových zápasů nakonec bylo „pouze“ dvanáct…
Těžko říct, ale v klubu se odehrály změny na postech vedení i trenéra. Nechtěl jsem vysedávat na lavičce, nakonec to dopadlo tak, že jsem zkoušel hostování po druhých ligách a poté jsem se vypravil do Rakouska.

Do Rakouska jste odešel už ve třiadvaceti, to je poměrně brzy…
Je to brzo, většina hráčů chodí kolem třicítky. Měl jsem v Česku vysoké cíle, ale do nového herního sytému Sigmy jsem se se svou postavou příliš nehodil. Byl jsem ještě na zkouškách v Brně a Karviné, ale ani jednou to nedopadlo. Nechci říct, že jsem na všechno zanevřel, ale než abych cestoval po druhých nebo třetích ligách, řekl jsem si, že si život začnu organizovat trochu jinak. Fotbal jsem chtěl začít brát trochu s rezervou a Rakousko je v poměru času a peněz v tomto asi nejlepší. V Česku jsem se začal realizovat jinými způsoby, fotbal už pro mě nebyl na prvním místě.

V Rakousku jste strávil dlouhých šest let. Asi se vám tam zalíbilo, že?
Líbil se mi přístup lidí, kteří byli v tamním fotbale zainteresovaní. Když se tam člověk na něčem domluvil, tak to platilo, to bohužel v Česku často není. Za šest let se mi nestalo, že by tomu tak nebylo. Naučil jsem se dobře německy, což využiju i v osobním životě. Rakousko se mi hodně zalíbilo, hodně času tam trávím také na dovolených. Nějak to na mě zapůsobilo, rychle jsem si tam zvykl.

Po návratu jste hrál za ambiciózní Olešnici, se kterou jste si v poháru zahrál i proti Opavě…
Měl jsem možnost pokračovat v Rakousku, ale měl jsem rok a půl starého syna, od kterého se mi každý víkend nechtělo odjíždět pryč. Do Olešnice jsem to měl nějakých 45 minut a přítelkyně se synem byli na každém zápase. V Olešnici jsem také pár kluků znal, věděl jsem, že budu mít spoluhráče, se kterými jsem hrál za Sigmu. Podařilo se nám dostat do podvědomí lidí, v poháru jsme vyřadili divizní a třetiligový mančaft. Zápas s Opavou už byl jen takovou třešničkou, navíc proti nám hrál Jarda Svozil, což je můj velmi dobrý kamarád.

Pamětníci si vás z ligy budou pamatovat jako levého obránce, nicméně nyní už hrajete na stoperu…
Nebyl to skok rovnou z levého obránce na stopera. V Rakousku hledají krajního obránce málokdy, takže jsem původně šel jako defenzivní záložník, na tom postu jsem odehrál první dva roky. Pak se nám zranil stoper a neměli jsme nikoho místo něj. Původně z toho měly být dva zápasy a nakonec to hraju dodnes. Něco odehráno mám, můj největší přínos je asi v tom, že můžu týmu pomoct s organizací hry. V nižších soutěžích je to často podceňované, ale mít člověka, který tohle umí, je strašně důležité.