Zdenku můžete nám prozradit, kdo vás k fotbalu přivedl?
Asi se nebudu lišit od ostatních kluků. K fotbalu mě přivedli mamka s taťkou. Asi když mi bylo šest let, chodil jsem do 1. třídy, tak mě vzali na trénink do Rýmařova. To ještě trénoval pan Pavel Kopeček starší s Tomášem. To byli moji první trenéři.

Odjakživa vás to táhlo do brány?
Začínal jsem jako útočník. Kdo chytal, to už si nepamatuji. Ale prvních asi šest, sedm zápasů jsem v přípravce nastoupil v útoku. Mám pocit, že jsem i pár gólů dal. Jednou jsme měli hrát proti Juventusu Bruntál a onemocněl nám gólman. Trenér se nás zeptal, kdo půjde do brány. Tak jsem si nakonec řekl, že to zkusím, nechtěl jsem nechat kluky ve štychu. Mám pocit, že jsme zápas vyhráli 4:0, takže první zápas a hned nula. Tak jak v áčku.“

Poté už jste branku neopustil?
Přesně tak, ten další zápas už ale nebyl taková sláva. Hráli jsme proti Slavoji Bruntál a prohráli jsme snad 2:7, to už bylo těžší. Ale tyto dva první zápasy si pamatuji.“

Čím vás trenér do branky zlákal?
Zpočátku se mi nechtělo, trenér nás ale lákal tím, že kdo půjde do brány, bude mít kapitánskou pásku. Já jsem vždy chtěl být kapitán, takže nebylo o čem dál mluvit. A pak už jsem si zvykl, zjistil jsem, že v bráně se tolik neběhá.

Jak vzpomínáte na mládežnické roky v Rýmařově?
„Velice dobře. Zázemí tu bylo skvělé, jezdili jsme na dobré turnaje do Bruntálu, Opavy a tak podobně, nebo třeba na LORD Cup tady v Rýmařově. Vždy na to budu hodně rád vzpomínat. Podívali jsme se i na turnaje do zahraničí, jeli jsme třeba do Ozimku. Jeli tam s námi i dorostenci, kteří hráli na velkém hřišti, my žáci zase jen na půlku.“

Kdy jste se poprvé objevil v rýmařovského áčku?
Začínal jsem už v patnácti letech, byl jsem stabilní člen béčkové sestavy. První kontakt s áčkem jsem měl někdy v době, kdy se zranil, nebo onemocněl Libor Baroš. Peťa Kameník nemohl na trénink, tak mi volal trenér Furik, že by potřeboval, abych šel do brány. Řekl mi, že se nemám ničeho bát, že bude jen střelba a on potřebuje, aby si někdo stoupl do brány.

Jaká byla první zkušenost s prvním týmem Rýmařova?
V týmu byli hráči jako Tomáš Šupák nebo Pavel Ondruška, dospělí chlapi… Pro mě to v patnácti, šestnácti letech, byť šlo jen o trénink, byl velký skok. Ale v pohodě jsem se mezi ně začlenil.

Navíc jste byl už oťukaný z béčka.
To je pravda. Tam se mnou hrál Radim Přecechtěl, pan Pohanka nás trénoval, býval tam s námi Radek Doležel, kluci Györgyovi, občas si s námi šel zahrát Pavel Kučera. Z okresního přeboru se postoupilo do I.B třídy. Okresní přebor jsme proletěli, měli jsme snad jen jednu prohru, já jsem tehdy teda ještě moc nechytal, měl jsem teprve čtrnáct let. Chytal jsem až v I.B třídě.“

Pamatujete si na první nominaci do prvního týmu Rýmařova?
Pamatuji si, že to bylo v Moravskoslezské fotbalové lize, někdy ve středu, dohrávali jsme zápas ve Velkém Meziříčí. Byla to dlouhá cesta, snad tři hodiny cesty. Vyhráli jsme tam 6:1, úplně jsme je přejeli. To byl můj první výjezd s áčkem. Nabírali mě tehdy v Olomouci, kde jsem studoval. Dostal jsem omluvenku do školy a v patnácti letech jsem jel. Moc jsem si to užil.“

Poprvé do brány jste šel v divizi proti Heřmanicím…
Já tohle moc neprožívám, lehce nervózní jsem byl, to je pravda. Ale je to tak, že vše se nějak vyvíjí, takže se musím vyvíjet i já. Já jsem si zápas hodně užil, zvlášť, když jsem ho zvládl s nulou. Vyhráli jsme 3:0. Svou premiéru si dodneška pamatuji celý. V prvním poločase soupeř neměl žádnou šanci, po změně stran prostřídali a nějaká střela na mě už letěla. Ale nic, co bych si nepohlídal. Dostal jsem pochvalu, což vždy potěší.

Tomáš Gebauer táhne Pustou Polom
Tomáš Gebauer svými góly táhne Pustou Polom! Soutěž chceme vyhrát, řekl

Zatím jste dvakrát působil působil mimo Rýmařov. Nejprve bylo krátké hostování v Dolní Moravici…
Šel jsem tam v osmnácti letech. Na Jiskře jsme byli tři gólmani – já, Peťa Kameník a Libor Baroš. Tréňa řekl, že já, jako nejmladší, se mám jít někam vychytat. Měl jsem nabídku do Šumperku, jít k tamním dorostencům, trenér ale chtěl, abych si vyzkoušel chlapský fotbal. Za to jsem strašně rád, okresní přebor mě hodně posunul. V Dolní Moravici trénoval Vojta Šlesinger, byl to on, kdo mě oslovil. Zrovna sháněli brankáře. Neváhal jsem, z dorostu nás tam šlo docela dost. Třeba Jirka Orel, Kuba Sekanina, Ondra Kopeček… Z áčka už tam taky byli nějací kluci, napadá mě třeba Pepa Tomeček. Byla to dobrá volba.“

Druhou štací bylo působení v Mokrých Lazcích.
Tam jsem se dostal zase skrze trenéra Furika. Měl v Lazcích známého, pana Galvase, s nímž trénoval v Opavě. Jednou se na mě přijeli podívat na trénink do Rýmařova a promluvit si se mnou. Já si měl vybrat mezi Dolní Moravicí a Mokrými Lazci. Zlákalo mě to, že Lazce hrály I.A třídu, tedy o dvě úrovně výš, než Moravice. Šel jsem to zkusit, měl jsem čerstvě řidičák, takže s dojížděním nebyl problém. Byl jsem tam jen půl roku.“

Jak se vám v Lazcích dařilo?
Měl jsem tam jistou pozici jedničky. Pohybovali jsme se kolem pátého až šestého místa. Byla tam znovu skvělá parta, dobří kluci. Od té doby, co jsem ale odešel, tak jsou první. Takže nevím, jestli to bylo třeba mnou. (smích). Chtěl bych poděkovat své mámě, která jezdila na každý zápas se mnou. V Lazcích se hrávalo v neděli ráno v 10 hodin, takže jsme ze Stříbrných Hor museli vyjíždět už po sedmé hodině. Mamka jezdila na domácí i venkovní zápasy, nechtěla, abych jezdil sám.“