Osobnost Deníku

Na startu sezony ale po sporech s vedením Tělovýchovné jednoty skončil. Zrovna před sledovaným pohárovým soubojem s druholigovým Prostějovem. S ním odešel i realizační tým a mužstvo, Řepiště pak padlo s béčkem, dorostenci a vypůjčenými hráči ostudně 0:26. „Co říct? Bylo to špatné, vyhodili nás, takže to, co jsme čtyři roky budovali, bylo za jeden den fuč,“ říká slovenský podnikatel v exkluzivním a obsáhlém rozhovoru pro Deník, kde se poprvé k anabázi vyjádřil, ze svého pohledu ji otevřeně a detailně rozebírá.

Celkově se konec týkal zhruba pěti desítek lidí, jelikož s Bugáněm a A-týmem dal Řepišti vale i Výbor a trenéři mládeže. „Kvůli (Kateřině) Kišové a (René) Kurákovi. Zvláštní, že volejbal, nebo nohejbal je nezajímal, tak proč se míchali do výboru fotbalu? To jsme nechápali," pokládá si otázku směrem k členům vedení TJ. „Vždyť kvůli nim mluvím až nyní, když jsou všichni hráči v nových klubech. Do té doby jsem nechtěl nic veřejně říkat, aby jim ještě nedělali problémy,“ dodává Bugáň.

Už během jara, následně i léta, znělo prostředím, že chcete skončit. Můžete ze svého pohledu popsat celý běh událostí?

Spory s paní Kišovou a panem Kurákem trvaly už asi rok. Jen oni dva byli iniciátory. Ona tam měla syna Lukáše, jenže ten není fotbalový, přesto pořád chtěla, aby hrál, a s tím za mnou chodila. Když ale vidím, že na to nemá, tak přece nebude v sestavě jen proto, že je to její syn. A pan Kurák zase strýc. Bohužel. Tím to začalo. Když jsme pak přivedli nové hráče, zase byla naštvaná, že její kluk bude jen sedět na lavičce. Charakterově dobrý chlapec, povězme si ale pravdu, že on má tak na I.B třídu, ne divizi. To je realita. Přesto ale šanci dostával a občas hrával.

Takže tohle byl spouštěč?

Ano. Jeden z důvodů. Abych ale řekl pravdu, nevím, jestli jediný, spíše toho bylo víc. Problém je, že další neznám. Osobně si myslím, že skutečné důvody vyplavou až časem, protože spousta lidí a fanoušků mi později volalo, že za tím stojí ještě někdo jiný. Nemám ale ponětí, kdo. Klidně se můžeme za rok sejít a zhodnotit si, jaká byla realita. Něco jsem slyšel, že paní Kišová chce kandidovat na starostku a přes fotbal vést kampaň, ale jistotu nemám. Že by vše bylo jen kvůli Lukášovi, tomu moc nevěřím.

Vy jste postoupili z předkola poháru a vyhráli i první zápas v divizi ve Valašském Meziříčí. To bylo o víkendu. Pak ve středu už A-tým nenastoupil v MOL Cupu proti Prostějovu. Proč?

V úterý napsali prohlášení, že paní Kišovou fyzicky napadám a jiné voloviny. Reálně to bylo tak, že v pondělí „zasedl“ výbor TJ – ty uvozovky pak vysvětlím – a sepsali o mě vše možné, přičemž věděli, že když to zveřejní, skončím. Já nebudu tam, kde mě nechtějí. Jsem takový. V úterý večer mi pak lidi volali, jestli jsem to četl, že mi to poslali do mailu.

Píše se v něm, že jste hulvát a podobně…

Přesně tak. Přitom kdybyste šel do hospody v Řepišti a zeptal se, jaký byl Bugáň, nikdo vám neřekne nic špatného. Tím jsem si jistý. Řadě dětí ze sociálně slabších rodin jsem koupil výbavu, kopačky i oblečení, aby mohli trénovat a hrát fotbal. Nebo míče. A oni? Nic. Nicméně tímto skončil celý fotbalový výbor, já i hráči. To bylo den před pohárem s Prostějovem. Promyšlené a účelové.

Z čeho soudíte?

Den před takovým zápasem vám nikdo nic takového nepošle, nenapíše, nezveřejní. Věděli, že to vyvolá velký ohlas, bude to mít publicitu. Já byl v klubu kvůli fotbalu, zabil jsem tam hromadu času na úkor rodiny, všechno jsme tam budovali svépomocí, aby to mělo úroveň takové soutěže. Já v životě fotbalu neublížil. A tohle jsou zlí lidé. Dokonce vyměnili fabky, takže si hráči ani nemohli ve čtvrtek – den po Prostějovu – vzít věci. Pak nám bývalý předseda řekl, že dřív to udělali i jemu, když ho vyhodili z TJ.

Nicméně prezentováno to bylo jako vaše odvolání…

To byl formální krok. Po odehrání zápasu s Prostějovem ještě došlo na jednání se starostou, za kterým přišla sama paní Kišová, abych se vrátil já i celý tým. Fór byl totiž v tom, že si mysleli, že se zbaví Bugáně, ale mužstvo zůstane a řídit to budou ti dva. Jenže my to tam budovali čtyři roky, byli jsme jedna parta, já si vybíral povahově zdravé hráče. Vždyť my měli hromadu akcí, stmelovačky, ples… Dokonce místní pánové Šašinka a Popelář, kteří navštěvovali zápasy jako diváci, přemlouvali hráče, aby se bez Bugáně vrátili. Oni řekli, že buď se mnou, nebo vůbec.

close Řepiště - Nový Jičín 3:1 (1:0) info Zdroj: Deník/Eliška Žídková zoom_in Řepiště - Nový Jičín 3:1 (1:0)

Jak to dopadlo u starosty?

Byli jsme tam my jako mančaft, realizák i výbor Tělovýchovné jednoty, a starosta říká: „Pan Bugáň tu nemůže být, protože není v TJ“. Kišová mu ale odpověděla, že jsem. Přitom předtím vydali prohlášení, že mě vyloučili. Víte, jak to bylo? Prostě to napsali za pět lidí jen Kišová a Kurák, bez zasedání výboru TJ, kterým to ale podepsali. Pánové Vrána a Polák nic netušili. My už ale v té době věděli, že nezůstaneme. To nemělo obdoby. Dokonce se mi zdálo, že i starosta má z Kišové a Kuráka strach. Nechtěl se moc angažovat. Je to škoda, protože si jsem jistý, že bychom divizi vyhráli. To říkám otevřeně, mužstvo bylo vynikající. Vždyť my přijeli do Valašského Meziříčí, které nám řeklo, že chce postoupit, a já na to reagoval, že pozor na nás. Smáli se nám. Ve dvacáté minutě jsme vedli tři nula. A hned jsem poslouchal, že my můžeme hrát ještě výš, klidně druhou ligu. Ze dne na den se to ale rozsypalo. A to jsme do Valmezu ani nemuseli dojet.

Jak to?

Protože nám paní Kišová řekla, že nám nedá na autobus. Přitom my klubu přinášeli peníze ze vstupného, z bufetu, velký výdělek museli mít z toho televizního zápasu. A pak se dozvíme tohle? Nakonec jsem musel peníze sehnat, abychom jeli busem, ne auty, protože je to zase prvek, který utužuje partu. Trapné! Kdybych měl povyprávět, co všechno jsme si zažili, tak… Byl to boj. A to jsem Kišovou do funkce dostal vlastně já. Úplný úlet.

Můžete to vysvětlit?

Když jsem v Řepišti začínal, ona byla pokladní. A úplně v pohodě. Jenže onemocněl předseda TJ pan Vrána a už to nechtěl dělat, tak jsem to Katce navrhl, nominoval ji a ostatní ji odsouhlasili. Vlastně jsem se tím odstřelil. Za dobrotu na žebrotu. Za tím ale bude něco jiného, protože to, co mluví, mohla říct už před dvěma lety. Ozvala se až teď v divizi, kdy vyhrožovali, že já tu nebudu. Proč? Skončit jsem chtěl už létě po sezoně, kdy se opřela i do rodiny, ale hráči mě přemluvili. Stejně to přišlo.

Co se změnilo?

Nebylo to ze dne na den. Šlo o dlouhodobý proces intrik a házení klacků pod nohy. Nebo vyzývali lidi, ať nám shodí facebook, že ho řídím já. Přitom ho založila maminka jednoho našeho mládežníka. My měli fotbal jako oddychovku, ona mu chtěla vládnout. Absurdní! Z té funkce zblbla, dřív byla normální. Teď má celý klub, tak ať se ukáže.

Mluvíte o partě, ale kdekdo ve fotbalovém prostředí o vás hovoří jako o uměle vytvořeném týmu…

Takhle to určitě není. Čtyři roky jsme ho budovali, já hledal hráče, kteří hráli, nebo bydleli v blízkém okolí, popřípadě pocházeli právě z Řepiště. Takových tam nakonec bylo několik, dále z Frýdku-Místku, Paskova, Vratimova, Žabně, Stařiče… Já se snažil přilákat domácí kluky, kromě Kiše třeba Kuboše. A teď si vezměte, že vytvořili nový tým, kde je jeden Řepišťák. Dřívější béčko bylo to stejné, dva, či tři místní, jinak to posbírali všude možně. Přitom hlásili, že to chtějí hrát s odchovanci. Teď tam jsou borci z Petřvaldu, pak nějací Ukrajinci, nebo snad Italové. Schválně sledujte, kam to půjde, a co s klubem bude. Pak pište. I z toho je vidět, že to bylo plánované a skončili bychom tak jako tak. I kdyby nás přemluvili, tak za týden, dva, měsíc, to řešíme znovu. Proto bylo lepší to utnout hned a odejít. Útoků už bylo dost.

Zaznamenal jste ohlasy o tom, že jste panovačný, potažmo tým se chová povýšeně?

(pousměje se) Podívejte. Já když něco dělám, dělám to na sto dvacet procent. Dobrý musí být kádr, podmínky pro trénink, posekaný trávník, oblečení. Vše, co k tomu patří. Přece nebudeme hrát divizi na poli, nebo louce. Pan Kurák dělal správce, ale tráva měla před tréninkem dvacet čísel. Je to normální? Ne. Úrovni soutěže musí být adekvátní podmínky. Když jsem mluvil o té svépomoci, tak takhle jsme zrekonstruovali šatny, které vypadaly jak z koncentračního tábora. Sprchy úplně katastrofální, místnost pro rozhodčí také. Ostuda. Postupně jsme to budovali, budovali, ale vlastníma rukama. I fanoušci se zapojili. Ani peníze jsme nikdy nechtěli. Proto lidi jsou z toho smutní, že to takhle dopadlo. Vždyť i maminky dětí mi říkají, že kde půjdu já, tam dají i svého syna. Ono to totiž není jen o áčku.

Zasahoval jste i do mládeže?

Jasně. Když jsem do Řepiště přišel, nebyl tam jediný žák, jediné dítě. Sám jsem si udělal plakátky na A4, které jsem roznášel po obci a lepil všude možně. Na školy, zastávky a tak. Na první trénink mi přišel jeden chlapec. Všichni se mi smáli, proč to dělám. Přitom oni brali z městského úřadu dotace na mládež, reálně ale měli jen dorost. Žádné žáky. Pro mě to byla ostuda. Takhle ne, řekl jsem jim. Chtěl jsem dělat fotbal, ne se koukat na sebranku ožralých chlapů, kteří si mysleli, jací nejsou fotbalisté. Dodnes si vzpomínám, jak to vypadalo, když jsem tam přišel poprvé.

close Řepiště - Nový Jičín 3:1 (1:0) info Zdroj: Deník/Eliška Žídková zoom_in Řepiště - Nový Jičín 3:1 (1:0)

Jak?

Tanas Papadopulos je můj kamarád, vzal mě tam, abych se podíval na zápas. Se Svinovem prohráli 0:5. Já mu říkám: „To je katastrofa, tady nemůžu dělat fotbal.“ Ukecal mě, abych přišel znovu. S Rychvaldem porážka 1:5. Děs. Povídám: „Když tu budu já, chci si to dělat po svém, aby to mělo hlavu a patu.“ S dobrým fotbalem, dětmi a celkově, aby to byla zábava. Pro všechny. Aby mladí měli motivaci, že v Řepišti budou hrát aspoň krajský přebor, nebo divizi. Tak jsem osobně začal u dětí a po čase jsme jich měli přes čtyřicet – U9, U11, U13 a U15.

A co to arogantní chování mužstva vůči soupeřům?

Arogantní… Podívejte se, já jako trenér dovedl tým z I.B třídy do krajského přeboru. Maximálně jsem nadával na rozhodčí, ale to jsou emoce. Koukněte na Baník, koukněte na Mourinha, který čekal na sudí po finále Evropské ligy na letišti. A tým? To vůbec! Jak jsem řekl, přiváděl jsem povahově dobré fotbalisty. Kdekomu jsme ale dali tři čtyři nula, a pak na nás byli nabroušení. Vratimov proti nám hrál vždy mnohem lépe, než třeba proti Háji. Jste první a každý se na vás chce vytáhnout. Proto dají do zápasu vše, takže byla utkání krásná, napínavá, fotbalová, ale i taková, kde bylo několik nevybíravých zákroků na naše hráče. Ale to je fotbal.

Vy to tedy vylučujete?

Samozřejmě. Když Baník hraje se Spartou, která je první, je to stejné. Emotivní, v zápalu boje. Proč se říká, že v zápase neznám bratra? Každý chce vyhrát. Po něm jsme si ale sedli, dali pivo, a byli kámoši. Vezměte si, že jsme hráli v Kobeřicích, prohráli tam 0:2, ale soupeř za týden padl u posledních Bolatic. V Jistebníku na nás v I.B třídě přišlo 250 lidí. Domácí koukali a říkali nám, že běžně chodí padesát. A to je to pěkné. Ale těch pomluv bylo víc.

Například?

Že nám pomáhají rozhodčí. Že je kupujeme. Když je Celba rychlý, udělá kličku v šestnáctce tam a zpátky, pak ho soupeř sekne, tak jasně, že je penalta. Vždyť je to jako se Slavií a Spartou. Každý nadává, že mají penalty, ale když jsou nejlepší, tak je protivníci často faulují. Navíc kdybyste se podíval do statistik, zjistil byste, že tak moc těch penalt zase nebylo. Ale nabroušení všichni byli, to je pravda. (usmívá se) Nikdy jsme s lidmi, fanoušky, nebo soupeři neměli problém. Jen minimálně. A v klubu se postupně vybudovala rodina, bohužel teď nám ji rozbili.

Kam jste vlastně klub chtěl vytáhnout?

Maximálně do třetí ligy. Já razím to, že i na vesnici za skromných podmínek lze hrát dobrý fotbal, nemusí to být jen ve městě, kde jsou peníze. To jsem chtěl ukázat. Když jsem přicházel, chodilo na zápasy dvacet lidí. Teď na televizním utkání s Novým Jičínem jich bylo tisíc dvě stě. Dokonce i z Brna přijeli diváci kvůli Zavadilovi. Proto jsem tam přivedl jeho, pak Michala Daňka, Celbu, a další. Na ně lidi chodili, když se hrálo, v Řepišti to byl svátek. Zároveň se od nich učili mladí, my měli osm hráčů do 21 let. To snad žádný jiný klub nemá. A pro děti to byla motivace, aby na sobě pracovaly a makaly. Mělo to prostě hlavu a patu, aby fotbalový koloběh fungoval.

Zpátky k původní otázce. Klubu bylo vyčítáno, že se vyšvihl jen silou peněz. To asi nelze popřít, ne?

O penězích to není, je to o partě. Já ji dával dokupy čtyři roky. A víte jak? Zavolal jsem Skřehotovi, ten oslovil kamaráda Byrtuse, který zase přivedl Jurču. A takhle to šlo. Nebo myslíte, že když zavolám Zavadilovi, který hrál v zahraničí, i ve velkých českých klubech, a řeknu, aby trénoval třeba za deset tisíc, tak že to má zapotřebí? Nebo Michal Daněk? Co takovým borcům nabídnu, aby to bylo o penězích? Tohle není o nich, při jednání nepadlo o financích ani slovo. Každý má svou práci a u toho hraje fotbal. Tak jako všude jinde. Jen my hráli opravdu dobrý fotbal. Na úrovni. A je logické, že když se vyhrává, cítí se hráč lépe, než když chodí od porážky k porážce. Pak se vám i jednodušeji lákají hráči. Peníze v tom nehrály roli, v jiných klubech by kluci dostávali víc. Mnohem víc. Ale nepopírám, že roli hrály podmínky.

Můžete být konkrétní?

Třeba jsem schopný zařídit maséra, ortopeda, fyzioterapeuta. Díky kontaktům a kamarádům nemusel hráč na magnetickou rezonanci čekat tři měsíce, ale šel hned druhý den. Tuhle péči kluci měli.

Kolik jste v klubu nechal peněz?

Já tam peníze nenechal, to je blbost. Ano, malé sponzorské částky jsme tam jako firma dávali, ale takových bylo víc. Vždyť kolikrát přišel důchodce s tím, že hrajeme dobře, tak dal deset tisíc. Každý z místních nám říkal, že konečně se tady hraje fotbal. Hospodský nás pozval na večeři, nebo pomáhal s trávníkem. Já nejsem podnikatel – jak vy píšete – mecenáš, nebo majitel. Nejsem žádný místní Křetínský, nebo Brabec. Proti nim jsem mravenec. I na úrovni Řepiště. Já uměl organizovat a dohlížet, aby vše bylo připravené na sto procent. Přece se fotbalista nemůže převlékat ve špinavé šatně a trénovat ve vysoké trávě. Zároveň jsme si na sebe uměli vydělat vstupným, nebo jinými aktivitami. To byl můj úkol, stejně jako sledování zápasů a hráčů. A lákadlem byl trenér Zavadil, fotbalová ikona.

Málokomu ale asi vymluvíte, že v dnešní době hráči zvučných jmen k vám nechodili i kvůli penězům, co myslíte?

Ještě jednou. Myslíte, že Zavadil musí brát v Řepišti pár tisíc měsíčně? Zrovna on chtěl být trenér, začal studovat licence a tam je podmínkou, že musí trénovat. Tak jsem mu řekl, ať jde k nám, že dáme dohromady mančaft, na kterém se i on zviditelní. Stejně tak i Míša Daněk. Proč ho neoslovil Háj, Píšť, Bohumín, Havířov…? Nikdo. Ozval jsem se já, jestli nechce chytat, a on řekl: „Jo. Nemám co dělat, tak půjdu.“ Proč nikdo neoslovil Celbu, když skončil v Opavě a v Baníku? Já ten fotbal sleduji, vím, kde a kdo skončil. Letos jsem měl seznam 51 hráčů, třicet dva z nich chtělo do Řepiště. Vzali jsme pět, abychom tým a partu nerozbili.

Čím jste si tedy vydobyl označení „mecenáš“, který do klubu měl sypat peníze?

Od novinářů. Když někdo dělá takovou práci v klubu jako já, hned je majitel, nebo mecenáš. Mám dojem, že před televizním zápasem to nikdo neřekl.

Tady lze polemizovat, pro většinu fotbalové veřejnosti bylo Řepiště v posledních letech spojeno s vašim jménem…

Tak to vidíte. Nechápu to, protože já nebyl v žádném Výboru, neměl jsem žádnou funkci. Já pomůžu, zorganizuji, ale to je celé. Nikdy to nebyl můj klub. To je úplná blbost.

Ani manažerem, jak vás titulovaly oficiální stránky klubu?

Já se tak necítil. Do žádné funkce jsem se nikdy netlačil. Když mě redaktor v televizi označil za mecenáše, jen jsem se pousmál. Já mám malou firmičku. Jak říkám, nevím, proč si lidé myslí, že jsem jak Křetínský, nebo Brabec. (směje se)

close Řepiště - Nový Jičín 3:1 (1:0) info Zdroj: Deník/Eliška Žídková zoom_in Řepiště - Nový Jičín 3:1 (1:0)

Když se zrodil s Prostějovem ten neuvěřitelný výsledek 0:26, co jste si řekl?

Nechápal jsem to. Povím vám, že kdybychom se jako stará garda poskládali a v jedenácti se postavili do šestnáctky, tak nedostaneme 26 branek. Vždyť se podívejte, Prostějov má ve druhé lize pět bodů, trápí se… Nevím. Divím se tomu. Stejně jako potom porážce 0:4 v Šumperku. Nevím, co tomu říct.

Měl jste škodolibě radost, nebo spíše panoval smutek?

Radost jsem neměl, protože to byla pro Řepiště ostuda. Velká. Zároveň nejsem takový, že bych jim nepřál. Naopak. Když chtějí fotbal dělat, ať si ho dělají. Poznají, jak je to v dnešní době těžké. Ale bylo to smutné, protože Prostějov měl být třešničkou na dortu, svátek pro hráče, kteří si to vybojovali. Ale za těchto účelových podmínek to nešlo. Navíc s tím nápadem nehrát přišli právě hráči.

Nebylo to ale nezodpovědné vzhledem k tomu, že jste znevážili soutěž, z níž lze postoupit do Evropy?

Tomu rozumím. Vím o tom, že tam chtělo jít plno lidí. I z Baníku, nebo Karviné. Ale představte si… Bude vás podvádět žena, budete s ní dál? No nebudete.

To asi není důležité. Nešlo počkat až po poháru?

A proč? Tak by to skončilo o dva dny později. Místo úterý ve čtvrtek, nebo v pátek. Oni ho navíc nemuseli v daném termínu hrát. Stačilo zavolat do Prostějova, vysvětlit to, požádat o odložení a dohodnout se. Nebo nehrát a byla by kontumace. Výsledek by byl 0:3 a každý by to pochopil. Já bych to tak udělal. Místo toho natahali hráče z Václavovic a Vratimova a chtěli to hrát za každou cenu. Tomu nerozumím. Kuriózní, že syn paní Kišové nenastoupil. Proč? Pak v Šumperku i teď doma ano. Každopádně naši chlapi byli naštvaní a nechtěli v tom už pokračovat.

Hráči si našli nové kluby?

Ano. Všem jsem vyřídil nové angažmá a už hrají. Sedm kluků na Slovensku, zbytek v Česku. Bílovec, Frenštát, Polanka… A pořád si píšeme, střetáváme se, chodíme na pivo. A věřím, že se ještě sejdeme v klubu, protože nabídek mám hodně.

Ve fotbale se tak budete nadále angažovat?

Určitě. Ozvalo se mi snad šestadvacet klubů ze Slovenska, Polska a Česka. Kde půjdu, nevím, stále přemýšlím, jen vím, že fotbal budu dělat tady v kraji. Prostě poblíž. Nechci nikam dojíždět. V Řepišti jsem byl na každém tréninku, hráče jsem pořád poznával a komunikoval s nimi, zda mají vše, co potřebují. To by někde na jižní Moravě, sto padesát kilometrů odsud, kde bych také mohl jít, nešlo. Aktuálně mám dva tři kluby, s nimiž jednám, a nejpozději 1. ledna nastoupím jako sportovní manažer.

Chcete budovat zase od nejnižších pater, nebo byste radši začal rovnou aspoň na úrovni krajského přeboru, či divize?

Určitě od divize výše, aby to bylo fotbalově zabezpečené a zázemí na vyšší soutěž. V Řepišti bylo jediné hřiště, podobné kluby jsem rovnou odmítl. Ale těším se, sleduji hráče, a rád bych od zimy zase pracoval. V klubu s vyššími cíli. Je to zvláštní, ale ta kauza mě neotrávila, naopak mám před sebou velké výzvy. Rád bych byl někde, kde budou ambice postupu do MSFL, nebo do druhé ligy. Prostě na poloprofesionální úrovni.

A co do budoucna prvoligový fotbal? Láká vás?

Oslovily mě takové mančafty, ale na to bych neměl čas. To už bych musel být zaměstnanec, věnovat se tomu naplno dvacet hodin denně. To už je jiný kolos světa fotbalu.

Řepiště sledujete?

Jasně. Ono to ani jinak nejde. Bylo to takové moje dítě. Mám syna ve věku šesti let, a tohle bylo už skoro podobné. Vybudoval jsem ho z popela, hrála se divize, kterou bychom vyhráli, a věřím, že za normálních okolností bychom i ten Prostějov porazili. Opravdu. A i kdyby ne, potrápili bychom ho. Měli by to v Řepišti těžké, protože jsme měli nadupaný mančaft. Přišel Berek z Frýdku, kanonýři Kuba Teplý a Veselý, nejlepší střelec divize. Jak říkám, sledujte, kam klub bude směřovat. Za rok se tady můžeme sejít a říct, jak to vypadá. Mohou se zachránit, ale vše okolo půjde dolů, protože oni se o to starat nebudou. Mládež, zázemí, nakonec i to áčko. Děti odsud za chvíli zmizí a zázemí bude chátrat. Navíc už poslouchám, že divizi chtějí dát Petřvaldu na Moravě. A třeba se dozvíme, proč to všechno udělali. Co bylo účelem. Hodně lidí mi říká, že za tím stojí něco jiného. Já si to myslím také.