Kdo vás k fotbalu přivedl?
Byli to taťka s dědou. Oba jsou to bývalí fotbalisté, plus děda trénoval v Sigmě Olomouc. Na první trénink jsem šel právě do Sigmy.

Rovnou jste šel do brány?
No, táta s dědou nechtěli, abych byl brankář. Táta byl útočník, ale pak se taky posouval. V dorostencích už hrál defenzivního střeďáka, nakonec skončil v obraně, až byl starší. V mládežnických kategoriích hrával z Prostějov, kde se mu dařilo a kde patřil mezi nejlepší střelce. Pamatuji si, že před jedním z tréninků mi táta říkal, že kdyby se trenér ptal, kdo chce jít do brány, tak se nemám hlásit. Ale já to pochopil po svém a přihlásil se. A už jsem v bráně zůstal.

V Olomouci jste strávil většinu své kariéry.
Je to tak. Byl jsem tam od přípravky až po dorostence, takže skoro deset let. Vzpomínám na to hodně rád. Dařilo se mi tam, v ročníku jsme měli vždy dobrou partu. Kluci byli fajn, takže vzpomínám jen v dobrém.

Jaké to bylo v sigmáckých přípravkách?
Super. Trénovali mě tam pánové Copek a Zdráhal. Celkově to bylo fajn. Jezdili jsme hodně po turnajích, na kterých se nám dařilo. Dost z nich jsme i vyhráli. Také mě vedli pánové Hrubý a Neoral. Hlavně Michala Hrubého si hodně vážím, učil mě i na Fakultě tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Mám ho rád jako trenéra i lidsky si ho vážím.

Co přesun do žáků?
Opět skvělá doba. Vedl nás pan Tököly, což je v Sigmě trenérská legenda. Byl to jeden z nejlepších trenérů, kterého jsme v mládí kdy měli.

Je pravda, že na něj hodně lidí vzpomíná, ať už pozitivně, nebo negativně. Jak jste ho viděl vy?
Já mám rád trenéry, kteří jsou na své svěřence tvrdí. Byl jsem rád, když po nás chtěl maximum. Navíc on to uměl udělat zábavnou metodou, na trénincích byla sranda. Vznikl z toho dobrý kolektiv. Věděli jsme, co od něho můžeme čekat, když prohrajeme zápas. Když jsme vedli třeba 4:0, ale zápas skončil 4:4, tak jsme věděli, že na druhý den bude špatně.

Jak se vám v žácích dařilo?
Zpětně to je úsměvné. Když nás přebíral po panu Neoralovi, tak jsme po podzimu byli šestí. Tököly nám řekl, že jsme nejhorší tým. Ještě po přípravě nám říkal, že neočekává, že bychom se dostali do top 3. Nakonec z toho ale v první sezóně v žácích bylo druhé místo o bod za Zbrojovkou Brno. V Brně jsme navíc vyhráli. Bylo tam velké zlepšení.

V Olomouci jste byl do sedmnácti let. Pak jste zamířil do Prostějova. Co tě tam zavedlo?
V jednu chvíli se v dorosteneckých kategoriích sešlo hodně brankářů. V osmnáctce jsme byli tři. Bohužel to pro mě nedopadlo tak, jak by mohlo, takže jsem se rozhodl, že bude lepší, když zamířím do Prostějova.

Byla to velká změna?
Trénoval mě tam Petar Aleksijevič, což je asi jeden z nejlepších trenérů gólmanů, kteří mě kdy vedli. V Prostějově jsem se asi posunul nejvíc. Hrál jsem za sedmnáctku a osmnáctku, případně někdy i za devatenáctku. Byla to nejlepší možnost pro moji kariéru.

Než jste se dostal do Rýmařova, hrál jste nějaký čas i na Slovensku. Jak se mladý fotbalista z Česka dostane na Slovensko?
Byla to zajímavá nabídka, kterou mi doporučil pan Varga. Nešlo to odmítnout, takže jsem v zimě oznámil v Hodoníně, že skončím a zamířil na Slovensko. Nejprve jsem hrál za Fiľakovo, což je město u hranic s Maďarskem. Hrála se tam třetí liga. I na toto vzpomínám hodně rád, cítil jsem, že vedení mě tam mělo hodně rádo. Když jsem přišel, tak tým byl na posledním místě, ale podařilo se nám vybojovat záchranu.

Říkáte, že to byla zajímavá nabídka, která se nedala odmítnout. Šlo s tím vyžít?
Nemusel jsem pracovat, dostali jsme byt, kde jsem bydlel společně se svým spoluhráčem Božidarem Krističem ze Srbska. To byl dobrý kluk, v životě mě hodně posunul. Plat byl na úrovni první a druhé ligy, na Slovensku se i v nižších soutěžích platí dost. Navíc nám zařídili stravu, ubytování, žili jsme tam v pohodě.

Na jaké úrovni bylo zázemí a úroveň soutěže?
Bylo to zhruba na úrovni české divize. Týmy hrály hodně technicky, soupeři ze spodku hráli spíše bojovně s dlouhými nákopy. Polovina týmů měla v kádru bývalé ligové hráče, třeba z Košic, Žiliny a tak podobně. Byť byli starší, nad 37 let, pořád měli velkou kvalitu. Co se týče zázemí, tak to nebylo ve Fiľakovu tehdy nic moc, ale už na tom zapracovali a zrekonstruovali to. Překvapilo mě ale, když jsem tam působil, že tam neměli umělku. V zimě jsme museli jezdit do Rimavské Soboty.

Fiľakovo ale nebylo vaší jedinou štací na Slovensku, že?
Dostal jsem ještě nabídku z Trebišova, který hrál druhou ligu. To bylo zhruba na úrovni Prostějova. Ale i tam měli jen jedno hřiště s trávou a jedno s umělou plochou, což mi na druhou ligu přišlo málo.

Proč jste na Slovensku skončil?
Trebišov začal mít finanční problémy, takže nás propustili všechny. Následně podepsali smlouvu s Michalovcemi a stali se v podstatě jejich farmou. Michalovce posílají do Trebišova hráče na hostování a rozehrání.

No a teď jste v Rýmařově.
O této možnosti jsem se dozvěděl od Tomáše Věnečka, který s Jiskrou spolupracoval v době, kdy Rýmařov hrál MSFL. Individuálně jsme spolu trénovali, poprvé už v Šumperku. Díky němu jsem se spojil s trenérem Furikem a dostal se do Rýmařova.

Pokračovaly okresní soutěže na Bruntálsku
Zaostřeno na okres: Třemešná čepovala desítku, při chuti i Vrbno

Co se vám honilo v první chvíli hlavou, když jste se dozvěděl, že se o vás zajímá Rýmařov?
Jiskra je na Moravě poměrně známý klub, byť si to možná někteří lidé nemyslí. Věděl jsem už dříve, že se tady hrála třetí liga. Co vnímám, tak Rýmařov má mezi moravskými kluby docela jméno. Je to něco úplně jiného, než když by fotbalistovi řekli: „hele, mají o tebe zájem Nové Sady.“ Rýmařov je fotbalově hodně známý, začínal tady Tomáš Ujfaluši. Rýmařov jméno má, takže jsem byl hodně rád.

Splnil Rýmařov vaše očekávání?
Určitě. Popravdě jsem nečekal, že tady bude hodně věcí na takové úrovni. Kvalita všech hřišť je obrovská, vynikající. Řekl bych, že takovou mohou závidět leckteré druholigové týmy. Třeba když jsme s Prostějovem jeli do Varnsdorfu, tak to vůbec nejde srovnávat. I zázemí je tady na nadstandardní úrovni. Jsem tady spokojený. Líbí se mi i zdejší parta, řekl bych, že mě kluci hned přijali, což jsem nečekal. V některých týmech jsem s tím měl problém. V hodně týmech je to rozdělené na mladší a starší, ale tady v Rýmařově ne.

Jiskře se úvod jara nevydařil, aktuálně ale držíte sérii čtyř výher v řadě. Co se u vás změnilo?
Určitě tomu pomohlo to, že se nám vrátily do sestavy Michal Furik a Jiří Furik, plus kluci z U19 jak Roman Marek tak ostatní kluci nám pomáhají a samozřejmě jinak celkově náš týmový výkon a přístup k těm zápasům a to se momentálně vyvíjí i na našich výsledcích. Všichni se snažíme pracovat na 100% a děláme to co po nás trenér chce a díky tomu sbíráme důležité body.

Matěj Číp hraje za Město Albrechtice a žíví se jako výčepní
Fotbalista Matěj Číp obsluhoval Trojana, hrál hokej a rád mění kluby

Takže pohled na tabulku už je příjemnější?
Na tabulku se nám divá momentálně velmi příjemně, sice ještě nejsme zachráněni ale 9 místo po našem začátku na jaře, je víc jak přívětivý, teď už jen přivést body z Jičína a můžeme slavit.