V okolí Sobíňova vzniklo asi šest bunkrů. „Dva jsou na kraji lesa na Babíně a další dva lze nalézt u Kominíku podél staré vojenské silnice. Nejzachovalejší se pak nachází u Bílku,“ popisuje starosta Sobíňova Miloš Starý.

Právě poslední zmíněný bunkr je jako jediný stále průchozí. „Vzpomínám si, když jsme byli v okolí Chotěboře na výletě a podívali jsme se i k bunkrům. Překvapilo mě, jak je vlastně dlouhý, protože zvenku rozhodně nevypadá a navíc perfektně splývá s okolím,“ přidává postřeh Anna Šulcová ze Žďáru nad Sázavou.

Zajímavý je i jejich typ. Jak uvádí na webu nedaleké Oudoleně, pěchotní bunkry jsou typické spíše pro pohraniční oblasti Česka a ve vnitrozemí se až na okolí Prahy vyskytují jen velice výjimečně.

Stavba bunkrů začala v roce 1932, několik měsíců po jejich dokončení ale byly využívány jen jako zásobárny hospodářských produktů. Zbraněmi a municí je prvorepubliková armáda zaplnila až v první polovině roku 1938, kdy už bylo jasné, že je válka mezi Československem a nacistickým Německem nevyhnutelná.

Svému účelu však nikdy nesloužily. „Po Mnichovské dohodě byly zásoby na Bílku postupně omezeny. Po válce se pro obranné objekty už žádné praktické využití nenašlo,“ stojí dále na oudoleňském webu.

Skladiště všeho možného

Postupně tak začaly chátrat, nicméně ještě v devadesátých letech minulého století byly poměrně zachovalé. „Chodili jsme tam jako malí. I když nám samozřejmě rodiče kladli na srdce, že tam nemáme co dělat,“ vzpomíná sobíňovský starosta Miloš Starý.

V podstatě zanikly až před šesti lety. „Jeden zničila lesní kalamita, ale torzo tam je vidět dodnes. Do druhého lidé začali vozit nepořádek a stalo se z něj skladiště všeho možného. Abychom to pořád nemuseli řešit, tak jsem jednou oba vchody nechal zavézt hlínou, ale zničený není a dá se kdykoliv obnovit,“ podotýká bývalý revírník tamních lesů Josef Pilař.