Málokdo už ví o protestech, které na počátku minulého století vyvolal záměr představitelů Měšťanské besedy postavit vedle Prašné brány novou reprezentativní budovu. Argumentovalo se plýtváním obecními penězi, nejasným využitím i obavami z likvidace okolních restaurací a obchodů.

Velká vlna odporu se vzedmula také proti nejstarší stavbě českého kubismu v centru Prahy. Dům U Černé Matky Boží byl postaven podle návrhu architekta Josefa Gočára v roce 1912 na místě strženého barokního domu na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Dalším kubistickým klenotem je dům Diamant na nároží ulic Spálená a Lazarská, sousedící s barokním kostelem Nejsvětější Trojice. Ani tento architektonický solitér se ve své době nevyhnul ostré kritice.

Brutalismus není pro každého

Občasným nenávistným pohledům dodnes čelí bývalá budova Federálního shromáždění u Václavského náměstí, a to nejen pro svoji brutalistní architekturu, ale také coby symbol komunistického režimu. Dílo architekta Karla Pragera, které dnes slouží jako nový objekt Národního muzea, má ovšem velký ohlas hlavně mezi zahraničními návštěvníky Prahy. Kromě někdejšího parlamentu turisté hojně míří i za dalším Pragerovým počinem – Novou scénou Národního divadla.

Rozporuplného přijetí se dočkal rovněž Tančící dům, dokončený v roce 1996. Budova navržená architekty Frankem O. Gherim a Vladem Milunićem byla konzervativním publikem zavrhovaná coby agresor na vltavském nábřeží, na druhé straně je však vyzdvihovaná jako jediný porevoluční závan světové architektury v Praze.