Páteční seriál Deníku:
Den s…

Kovář Petr Czasch zušlechťuje kov v kovárně v areálu Farmy v Moravskoslezském Kočově. U výhně bývá někdy vedro k zbláznění, ne každý by jej denně mohl snášet. Práce je to i nebezpečná. Kovadlina, kladiva a neustálé mlácení, pokud se vezmou nesprávné kleště, může se kov i jako věc neživá vzbouřit a vyletět. „Jednou mi vyletěla podkovička a téměř dva roky se mi ztrácela jizva pod okem“ vzpomínal kovář Petr Czasch.

Den kováře začíná brzy. Petr Czasch pracuje sám na sebe, takže přichází mnohdy k výhni podle toho, jak jej předchozí den práce unavila. O to ale déle třeba do večera pracuje. V den naší reportáže byl v kovárně už časně zrána a pustil se do výroby zvonečků. Čtyři hodiny strávit dopoledne u výhně a neustále bít kladivem do kovadliny, sem tam odskočit svařit nějakou součást plotu, to bývá kovářova každodenní rutina.

„Celých osm hodin v kuse se pracovat jen s kladivem v ruce na kovadlině určitě nedá. Vyvažuji to myšlenkovou prací, která je k umělecké kovařině a jejím výrobkům určitě potřeba. Vše pečlivě promyslet, vykovat, pozohýbat, zkompletovat,“ popisoval Petr Czasch. Účast na jarmarcích je mu jen pověstnou třešničkou na dortu. Většinu času stráví v kovárně nebo u zákazníků, kde na míru přímo v jejich domech vymýšlí různá vylepšení a zkrášlení kovovými doplňky.

O síle jako takové však kovařina jako taková není. Je určitě důležité mít kladivo dobře „v ruce“, avšak fyzické předpoklady to je základ, aby se člověk vůbec mohl kovařině věnovat. Člověk musí být i opatrný, aby jej únava při práci nezmohla natolik, že ztratí koncentraci. To je ke zranění vždy velmi blízko. „Prací nikdo nezbohatne. Je to řemeslo, musí to bavit, ale nezapírám, že je to neskutečná dřina. Musí mi to něco dávat,“ komentoval profesi Petr Czasch. Z práce kolikrát chodí tak zbitý, že jen lehne a spí. Je mu to ale milejší, než pracovat pro někoho.

Mohl by někde pracovat jako svářeč a mít výplatu třeba třicet tisíc korun. „Na to nemám, abych jako cvičená opice svařoval jeden týden na stoupačku, jeden na ležačku. Já si raději sám projednám zakázku se zákazníkem, zpracuji návrhy, v kovárně vyrobím a pak montuji či jen osobně předám“ promluvil o kreativitě a flexibilitě své profese Czasch. Někteří zákazníci jsou tak vstřícní, že kývnou i na změny, které v průběhu výroby kovář Czasch vymyslí.

Výrobek od výrobku z jeho kovárny je unikátním kouskem, a na to při své práci vsadil. Dělá sám, takže z kovárny co chvíli odjížděl ke stavbám zákazníků, aby vymyslel tvary pro jimi zadané ploty, brány, mříže nebo i kovaný nábytek. Jelikož nemá žádného zástupce, na dveřích kovárny nechává vizitku s telefonním číslem, aby jej bylo možné sehnat. Ten samý případ nastává, když své výrobky u zákazníků montuje a instaluje.

„Najít šikovného a poctivého brigádníka kováře se zápalem je problém,“ konstatoval Czasch. Po dni stráveném v kovárně autor tohoto textu přiznává, že by si na tuto pozici netroufl. Přesahovala by jeho síly a možnosti.