Přála bych si.

Žijeme v rodinném dvougeneračním domku. Já v přízemí, syn s rodinou v poschodí. Nedávno jsem vešla na schody a slyším shora velmi hlasité, pěkně jadrné sprosté slovo. Něco se asi nepovedlo. Doma jsou jen vnoučata. Oba mají již občanku, maturitu i řidičák. Studují vysoké školy a jsou úspěšní ve sportu, tanci a dalších zálibách. V podstatě bezproblémoví, dalo by se říct, žádní blbci. Krátce nato jsme se sešli jako rodina u malého pohoštění. A zase tu z úst druhého vnoučátka padlo pěkně ostré slovo. A já se ptám proč.

Doma nemáme tento styl vyjadřování zaveden. Ohlížím se do minulosti. Prožila jsem dětství na vesnici. Patřím ke generaci, která v první třídě mimo čtení, psaní a počty měla taky náboženství. A mimo jiné, nás pan farář učil, že mluvit sprostě je hřích. Mělo to pro nás stejnou váhu, jako že jedna a jedna jsou dvě. Moji rodiče pocházeli z vesnic, maminka absolvovala jednotřídku. Na maminku, která jako děvčátko byla ve službě u sedláků, měla ale silný vliv paní Molínková z Kunkovic. Paní Molínková byla absolventkou klášterní školy a v hospodářství dbala na řád a slušnost. To mamince imponovalo. Tatínek absolvoval tzv. Pokračovací školu, když se učil krejčím. Zřejmě si osvojil korektní jednání se zákazníky.

Lednový mrazík se objevil po nadprůměrně teplých dnech.
OBRAZEM: Mrazivé detaily paní zimy na posledním zbylém podzimním listí

U nás doma mluvit slušně bylo samozřejmostí. Tatínek sice musel nechat krejčování a aby nás uživil a šel dělat podřadnou práci kopáče do stavebnictví. Maminka na dědině neměla moc na výběr. Šla vydělávat peníze do družstevního kravína. Chtěla nám dětem dopřát vzdělání a lehčí práci než měla sama. Ne že bych ve svém dětství nikdy nikde neslyšela sprosté slovo, ale bylo to dřív výjimečné. Že to rodiče neschvalují, jsem věděla.

Jak šel čas, a já, děvčica z té dědiny šla do světa, snila jsem, jak budu jednou dámou. Hledala jsem vzory, porovnávala jsem nejednou i kamarádky, spolupracovníky a jiné lidi ve svém okolí jak mluví. Často byli vzdělaní, dobře oblečení, úspěšní, ale našli se mezi nimi i takoví, kteří si to ostré slovo neuměli odříct. Skřípalo mně to v uších. Měla jsem vždy pocit, jako by klesli o pomyslnou třídu níž. A já jsem viděla tu moji maminku většinou v šatové zástěře, v gumákách s šátkem uvázaným na babku na hlavě a její noblesní vyjadřování. Tatínkovu skromnost, jeho upracované ruce a přitom korektní vystupování. Mně prostě stále byli vzorem.

Dnes není výjimkou narazit na sprosté slovo i ve sdělovacích prostředcích. Ano, často bývá opatrně zakamuflované. Patří sprostá slova do naší mluvy? Určitý výraz v dané situaci je někdy těžko nahraditelný. Já také nejsem svatá. V rozčilení dovedu říct „Hernajs“, „Kuš“ či, „Do prkvančic“. Právě když jsem slyšela, jak mé milované přítelkyni snacha bezcitně zničila Štědrý večer, mně ujelo „To je koza“. Nevím, jak si verbálně ulevoval autor publikací o společenské výchově Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, nebo dnes jak je na tom duchovní Martina Viktorie Kopecká. Myslím, že každý z nás si v mozku v předstihu kóduje svoji použitelnou variantu pro krizové situace. Vyjadřovat se slušně patří jistě ke kultivovanosti každého jednoho člověka. Každý z nás si sám určuje, do které kategorie se zařadí.

Když ze sněhu a mraků vyjde sluníčko na Pustevnách.
FOTO: Když ze sněhu a mraků vyjde sluníčko na Pustevnách. To je pak krása

Vzpomněla jsem si na jeden e-mail který jsem dostala. Napsal mi ho jeden bývalý kolega. Pěkný mužský, jeden z nejlepších odborníků v našem oboru, excelentní společník, sportovec, tanečník par excellence. No prostě úžasný chlap. A on mně mimo jiné po řadě let, co jsme se neviděli, napsal: „Maruško, Ty jsi měla vždycky úroveň“. Tak jsem si říkala, že jsem si asi v životě vybírala ty správné vzory. Že mně to ale neřekl dřív, víc bych si toho užila.

Přála bych si, víc nemohu, aby i moje vnoučata si našla vzory jako já, třeba v té jejich prababičce sice s minimálním vzděláním, v šatové sukni, gumákách s šátkem na babku na hlavě, ale jejím noblesním vyjadřování. Pradědečkovi s lopatou v ruce a korektním vystupování. Aby i jim v budoucnu mohl někdo za jejich chování vyseknout takovou poklonu, které se dostalo mně.

V Ostravě 6. ledna 2022
RNDr. Marie Juklová

Pasoucí se koně za krásného počasí v Opavě-Oticích.
OBRAZEM: Koníci v krajině zalité sluncem nejsou kýč, ale pastva pro oči i duši