Jelikož nemohly být vyhozeny z věže na prostranství před kostel, byly ve zvonovém patře rozbity na menší kusy, což patřilo k běžné praxi při prvoválečných rekvizicích - a ty pak byly z věže sneseny. Následně je odvezly na přechodné úložiště na krnovském nádraží a byly zváženy. Společná váha zvonoviny z obou zvonů činila 1507 kg. Do dnešních dnů se dochoval v krnovském muzeu drobný fragment z menšího zvonu, s částí plastického reliéfu P. Marie s Ježíškem.

V roce 1917 na sebe nenechala čekat další rekvizice, které padl za oběť malý zvon ze sanktusníku přelitý v roce 1914. Ta se udála 6. září. Kostelu tak zůstal jediný zvon Jan a Pavel z roku 1781. K němu byl v roce 1922 pořízen nový zvon do sanktusové věže, který nechala zhotovit na své náklady rodina Richarda Kurze. Byl ulit ve zvonařství Oktáva Wintera v Broumově v Čechách pod výrobním číslem 1142. Zvon je zasvěcený sv. Antonínu a na svém těle nese rytý nápis: Věnováno rodinou Kurzovou, červen 1922. Na protilehlé straně se nachází plastický reliéf sv. Antonína a nápis: SCT ANTONIUS BITTE FÜR UNS!. (svatý Antoníne, pros za nás).

Zvon má průměr věnce 45 cm a váží 52 kg. O rok později bylo pro kostel pořízeno 6 nových zvonů. Tyto byly ulity ve věhlasné zvonařské firmě Richarda Herolda v Chomutově. Byly posvěceny 15. července roku 1923 olomouckým světícím biskupem Josefem Schinzelem, rodákem z nedalekého Krasova. V následujících dnech byly zvony vytaženy na věž a poprvé se rozezněly.

Dle pamětníků měly zvony nádherný zvuk, slyšitelný hodně daleko. Největší z šestice zvonů, Panna Marie vážil 2742 kg, průměr jeho věnce byl 169 cm a jeho nárazovým tónem bylo H0. Na čepci zvonu se nacházel nápis: Gebrüsset seit du, Königin! (Podle mě by to mělo být Gegrüsset seit… Buď pozdravena, Královno!)Tělo zvonu bylo zdobeno plastickým reliéfem P. Marie Královny Nebes a na protilehlé straně se nacházel nápis: Unter Johann II. , Fürsten von Liechtenstein, dem Patronatsherrn der Kirche und ersten Spender, geschaffen im Jahre 1923 (Za Jana II., knížete z Liechtensteinu, patrona kostela a prvního dárce, vytvořeno roku 1923 stavebním kostelním výborem na požadavek vedoucího Karla Wieczorka během trvání v úřadu místního faráře Antona Klemma.

Vysvěceno světícím biskupem Dr. Josefem Schinzlem v červenci tohoto roku za přítomnosti princezy Elisabeth z Liechtensteinu jako kmotry zvonu) vom Kirchenbau-Konkurrenzkomite über Antrag des Obmannes Karl Wieczorek während der Amtsdauer des Ortspfarrers Anton Klemm.- Geweiht im Beisein der Prinzessin Elisabeth von Liechtenstein als Glockenpatin von Weihbischof Dr. Josef Schinzel im Juli desselben Jahres.

Druhý největší zvon Cis1, který měl průměr věnce 149 cm a jehož váha činila 1803 kg, byl zasvěcen Panu Ježíši. Čepec zvonu zdobil jednořádkový nápis: Heiligstes Herz Jesu, erbarme Dich unser! (Nejsvější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi)Tělo zvonu zdobilo plastické vyobrazení Pána Ježíše a protější strana zvonu nesla tento nápis: Zur Schaffung dieser Glocke trugen bei:K vytvoření tohoto zvonu přispěli: Theodor u. Theresia Flemmich, Franz Gabler, Alois u. Marie Gremser, Hugo u. Hedwig Harbander, Otto Hartel, Rudolf u. Helene Hartel, Alois u. Marie Hoffmann, Franz u. Ada Hoffmann, Ludwig u. Julie Horny, Franz u. Philippine Jaschke, Heinrich u. Else Kandler, Otto Kepert, Josef u. Hermine Kudlich, Alois u. Marie Larisch, Ferdinand Larisch, Hermann Larisch, Rudolf Larisch, Franz Laske, Josef u Karl Laske, Franz u. Anna Lipka, August Nissel, Rudolf Radwansky, Familie Edmund Rinke, Franz Roller, Ernst Sander, Florian u. Paula Schmidt, d. J. , Josef u. Ida Schwarzl, Heinrich Steuer, Karl u. Editha Walther, Anton u. Helene Wlačil. Třetí zvon, zasvěcený sv. Terezii vážil 1348 kg, jeho průměr byl 135 cm a zněl v tónu Dis1.

Na čepci zvonu obíhal jednořádkový nápis: Heilige Theresia, bitte für uns! (Svatá Terezo, pros za nás)Na těle zvonu se nacházel nápis: Gewidmet vom Theresienvereine, dem katholischen Frauenbunde und Frauen: (Věnováno spolkem sv. Terezie, katolického ženského spolku a žen: Menta Conrath, Marie Hanel, Theresia Hartel, Anna Isak, Marie Janetschke, Olga Jente, Virginia Kurz, Klementine Larisch, Emilie Masanz, Marie Rieger, Marie Rinke, Martha Rudolf, Gisela Tomaschek, Wilhelmine Weinberger, Ludowika Wieczorek und M.H. a opačnou stranu zdobilo plastické vyobrazení sv. Terezie. Čtvrtý zvon v pořadí zasvěcený sv. Josefu měl průměr věnce 109 cm, jeho váha činila 760 kg a zněl v tónu Fis1. Čepec zvonu zdobil jednořádkový nápis: Zu Dir, o heiliger Josef, fliehen wir in unserer Not!. (K tobě, sv. Josefe se utíkáme v naší nouzi)Tělo zvonu pak zdobil plastický reliéf sv. Josefa.

Pátý zvon znějící v tónu Gis1 vážil 493 kg a průměr jeho věnce byl 97 cm. Na jeho čepci se nacházel jednořádkový nápis: Heilige Barbara, Du edle Braut, mein Sterben Dir sei anvertraut!(Svatá Barboro, ty ušlechtilá nevěsto, svěřuji ti mé umírání) Na těle zvonu se pak nacházel plastický reliéf sv. Barbory. Poslední, nejmenší ze souboru 6 nových zvonů vážil 278 kg, průměr věnce měl 81 cm a zněl v tónu H1 . Na čepci zvonu se nacházel nápis: ”Helden glocke” (zvon hrdinů). Na těle se nacházelo plastické vyobrazení Karlova vojenského kříže (Karl Truppenkreuz).

Nutno podotknout, že zvon Jan a Pavel z roku 1781, který zde zůstal jako jediný po prvoválečných rekvizicích, byl patrně roztaven a zvonovina použita pro ulití nejmenšího, výše zmíněného zvonu z důvodu toho, že by svým laděním a barvou zvuku do nového souboru nezapadl. V roce 1924 byl ke zvonům nainstalován elektrický pohon. Toto elektrozařízení dodala firma Herforder Elektricitäts-Werke, Bokelmann & Kuhlo, z německého města Herford (firma existuje do dnešních dnů!). Bohužel, ani ne za 19 let se dovršila závěrečná fáze existence této ”zvonové šestice”.

Díky nedostatku barevných kovů pro německý zbrojní průmysl, započaly na základě nařízení k provedení čtyřletého plánu o podchycení neželezných kovů z 15. 3. 1940, rekvizice zvonů na území Třetí Říše a územích jí okupovaných. V neděli 15. února roku 1942 zvony naposledy k večeru dlouho zvonily a během pondělí 16. února byly demontovány, vnitřkem věže spuštěny a následně odvezeny na vlakové nádraží do přechodného úložiště zvonů. Odtud putovaly dráhou do hutí v německém městě Lünen.

Jan Lednický