„Ty, Ruža, co mysliš, budě letos na Mikulaša volněji niž včil, kdy se možu venku sejsť enem šest ludi a hospody su zavřite?“ zeptal sem se nedavno tej moji.

„Čemu se ptaš? Idě ti o to strašiť děcka nebo se isť naslopať Na Upadnicu? Či ti něstačila slivovička u Cyrilka?“ zasmjala se, ale bylo viděť, že je zvědava, kaj povedu moji dalši uvahy na tema Mikulaš.

Všechny díly seriálu najdete zde

„Ale něidě o chlast, aji když tak kapku aji o ten. Idě mi hlavně o to, kdo budě strašit o tym svatku naše vnučata a dalši děcka tu na Fifejdach a v cele Ostravě či republice. Viš jak se na to ti naši haranti dycki těšili, aji když viděli čerta, tuš se im sevřely pulky tak, že by z nich prd něvyšel. Navic bysem potřeboval předať Lojzkovi flašku slivovički, co mu ju Cyrilek poslal a Lojza mi ešče včera volal, až se stavim, že pro mě cosik ma, a tež chce věděť, jak to s Cyrilem je. Tuš něvim, esli za nim mam zajsť dom, nebo vyčkať, jak to vlada v nedělu rozluskně, a počkať na odevřeni hospod,“ řeknul sem popravdě a čekal co mi na to řekně.

„Ále, to je zajimave, pro mě štamprlička slivky po tvojim navratě z Meziřiča něbyla, by pry se musi u Cyrilka vyluftovat, ale pro Lojzka flaška je…“ zaskočila mě svoju vytku. „Pro Lojzka mi flašku dal, mi ale ni! To sem měl žebrať či doma kvuliva štamprli pro tebe odevřeť tu Lojzkovu?“ pravil sem s předstiranu vyčitavosťu.

„No, to v žadnym připadku! Ale stejnak se myslim, že do ponděli Lojzek bez slivovice vydrži a v nedělu se uvidi, jak rozhodnu ministři. Slyšel si, kolik ludi na tyn kovid umřelo?! Seď doma a dychej čisty luft tajak ta slivovica u Cyrila,“ řekla mi s usměvem a ja ji dal zapravdu. Chvil uzme enem tak seděli, až potym sem začal: „Když sem loni o tym čase dorazil Na Upadnicu, probihal tam zrovna vašnivy dišput o tym, jak připraviť pro male děcka Mikulaša. ,Lojzek ma dva vnučata, Břetik a Jaryn tež, tuš je třa cosik zrobiť,’ pravil bezdětny stary mladenec Jiřik. ,A co moji vnučci, na ty němysliš?’ ozval sem se aji ja. ,A jak by ses to představoval?’ zeptal Jiřika Lojzek. ,No pojčame se z divadla kostymy čerta, Mikulaša a anděla, šak tam ešče maš furt tu znamu, ni?! Vy dědci nam datě na darki, nebo se ich sami kupitě, a pujdem děcka strašiť! Němluv mi, že něviš, jak se to robi?’ odpověděl mu Jiřik.

,Jak se co robi, to vim, ale kdo se do tych kostymuv převleče? My za svojimi děckami němožeme, bo nas poznaju po čuchu, a převlikať se před každymi dveřami je tež uvalene!’ namitnul Lojzek, a z Jiřika se skorem začalo kuřiť, jak urputně přemyšlal. ,Mam to! Zrobime to tajak loni: za Mikulaša pujdě Poldek, za čerta idu ja a za anděla pujdě zas Antek,’ vysypal ze sebe a poručil se velku zelenu. Kopnul ju do sebe ze slovami, že když se sam něpochvali, nikdo to za ňho nězrobi. ,Něvim, něvim!? Viš jak Antkuv anděl dopadnul!? Viš, co dycki dokaže zrobiť, jak se enem trochu připije!?! Když už to musi byť, měl by isť spiš za čerta,’ namitnul Lojzek.

,Šak se enem spomnitě, jak to dopadlo loni. Vtedy zme měli z Mařu a vnučatami obrovske ščesti, že stě šli jako k prvnim ku nam. Všecko tak bylo fajně: děcka nejdřiv řvaly, třepaly se, potym vykoktaly po basničce a když dostaly hračky a kokinka, aji se začaly smjať. Tuš sem tym třem ,svatym’ nalel do každe nohy po slivovici a vyprovodil je. Enemže sem im nalivať neměl, bo jak včil všeci dobře vitě, naleli im všudě, kaj přišli. A v paru připadach nězustalo enem u dvuch pulek, ale byly aji tři a do teho jakesik to pivo z flaški! Dokoňca vlezli aji k uplně cizim luďam, kaj vysloveně škemrali o gořalku! Anděl Antek se tak spral, že jezdil lokalku z konečne na konečnu a když ho chtěl šofer z voza vyhodiť, tak se zakuckal a poblul ho! Sice ni moc, ale tak trochu na ňho přeci enem pluvnul. Když mu řidič nadal do prasat, tak na ňho zařval, až pry se rači podiva na sebe, jak un vypada! Naščesti hned zmiznul ve tmě, bo enem temu se mu nic važneho něstalo,’ otočil se vtedy na Antka.

No, co ti mam, Ruži, vykladať! Smichu vtedy bylo Na Upadnici do aleluja, že zme malem něslyšeli Erďuv frk. Esli se dobře pamatuju, tak to byl tyn, jak se baviju dvě duše v raju: ,Jaká byla poslední věta, kterou jsi slyšel na zemi?’ ,Byl to hlas mé ženy, která říkala: ,Když mě pustíš k volantu, budeš úplný anděl.’ Fajne, ni?!“ Ruža se od srca zasmjala a potym važně dodala.

„Něvim jak ty, ale ja idu spať! Sem enem zvědava, jak rozhodně vlada a esli budětě Na Upadnici zas chystať pro naše děcka Mikulaša!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz