Pestrý život Miroslava Zikmunda: nocoval na špičce pyramidy, poznal šamany

Silvestrovský přípitek Zikmunda a Hanzelky v Brazílii v roce 1948.Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Dostali auto a 400 tisíc. Půjčku splatili i s úroky

S povolením k první cestě získali od ministerstva informací grant, půjčku od Národní banky ve výši 400 000 korun (dnes by to byla částka asi 80 000). Náklady na cestu ale dosáhly na milion. Byli první, kteří projeli napříč Afrikou z Maroka přes východ kontinentu až do Jižní Afriky. V Jižní Americe strávili dva roky: od 6. července 1948 do 7. září 1950.

Procestovali Argentinu, Paraguay, Brazílii, Uruguay, Bolívii, Peru, Ekvádor, Kolumbii, Panamu, Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Salvador, Guatemalu a Mexiko. Jejich úkolem bylo mimo jiné i navázat nové obchodní kontakty pro Tatru v Africe a Americe.

Fotky nejen z cest Zikmunda a Hanzelky najdete ZDE.

Kromě propagace vozu Tatra 87 filmovali a fotografovali přírodu, architekturu a běžný život místních obyvatel. Výsledkem bylo několik stovek novinových reportáží, jeden celovečerní film a čtyři cestopisy. Z honorářů za reportáže, filmy, fotografie a za autorská práva svých knih získaný grant vrátili i s úroky.

Mezi nejznámější knihy patří trojdílná Afrika snů a skutečností (1952), S československou vlajkou na Kilimandžáro (1954), Přemožení pouště (1954), Afrika kolem Tatry (1956), Tam za řekou je Argentina (1956), Za lovci lebek (1958) či Přes Kordillery (1957). Vyfotili tisíce černobílých i barevných snímků. Ty jsou společně s dalšími exponáty v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

„Asi by bylo pěkné, kdybych řekl, že v tom vězela už odmalička moje touha cestovat. Vůbec ne. V přání dojet co nejdál byla spíš zvídavost a snaha vidět víc, vědět to, co ostatní nevědí. Tento rys – touha vědět, jak se věci doopravdy mají – mne provází celý život,“ uvedl Miroslav Zikmund v knize Století Miroslava Zikmunda.

Zikmund si v roce 2014 přišel prohlídnout svůj vůz TATRA 87, kterým podnikli první cestu, vystavený v té době v Národním technickém muzeu.Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Na první cestu vyrazili jako zástupci firmy Tatra

Na první etapu, do Afriky a Ameriky, vyrazili jako zástupci firmy Tatra z Prahy. Tři a půl roku sjednávali kontrakty, vytvořili 702 rozhlasových a 293 novinových reportáží, natočili na 151 filmů, z toho 4 celovečerní.

Tatra se ukázala být ideální volbou. Nejenže svoji posádku nenechala přes extrémní podmínky na holičkách, ale svým elegantním tvarem vyvolávala zvědavost. Úřady v Kapském Městě dokonce cestovatelům zakázaly vůz parkovat na ulici, protože způsoboval srocení davů.

Na ostrově Samosir na Sumatře v roce 1962.Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Považovali je za blázny

Život se rovná součtu přesného počtu náhod. To vždy tvrdil Miroslav Zikmund. Plán je prý jedna věc, ale umění chopit se dané příležitosti, je věcí druhou.

Jen díky sérii šťastných událostí mohl s Jiřím Hanzelkou zahájit nejúžasnější dobrodružství, jaké si lze představit. Považovali je za bláznivé snílky, nakonec procestovali celý svět a staly se z nich legendy.

Lovci lebek nepříteli uřízli hlavu, potom jej skalpovali a skalp postupně zmenšovali.Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Lovci lebek zmenšovali skalp nepřítele

Lovci lebek nepříteli uřízli hlavu, potom jej skalpovali a skalp postupně zmenšovali. Sešili ho a vyplňovali rozžhavenými kamínky, horkým pískem. Tím objem zmenšovali.

Fotky nejen z cest Zikmunda a Hanzelky najdete ZDE.

„Žili jsme mezi těmito ‚šelmami‘ s podivným zvykem odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti řadu týdnů. A vlastníma očima jsme se mohli přesvědčit, že Šuárové jsou laskaví a pohostinní jako většina indiánských kmenů nepokažených vlivem pseudocivilizace. Sžili jsme se s nimi a podařilo se nám stát se nejen pozorovateli jejich všedního mírového života, ale ověřit si i řadu známých skutečností, spojených se záhadnými tajuplnými obřady válečnickými. A měli jsme bezpočet příležitostí přesvědčit se, že Šuárové, nepodléhají-li strachu a pověrám, nedovedou ublížit ani domácímu zvířeti, že neuhodí psa, natož pak dítě,“ z materiálů archivu H + Z napsal Petr Vavrouška.

Jiří Hanzelka a Miroslav ZikmundZdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Rok 1948

Myšlenky na emigraci padly, když projížděli Jižní Amerikou. Byli přesvědčení, že pokud by se nevrátili, tak by to odnesly jejich rodiny, že by je všechny pozavírali. Odnesl by to prý i generální ředitel rozhlasu, šéfredaktoři a tak dále. Věřili, že pokud je něco doma v nepořádku, budou to moci napravit. A tak se vrátili.

Fotky nejen z cest Zikmunda a Hanzelky najdete ZDE.

Dva normalizační zavrženci dobrovolně vstoupili do KSČ v roce 1963. Přihlášku podali na českém velvyslanectví v Tokiu v Japonsku. Mysleli si, že vstupem do partaje díky jejich zkušenostem posbíraným po světě ovlivní dění pozitivním směrem.

„Byli jsme naivní,“ komentoval situaci mnohokrát Miroslav Zikmund s tím, že tento systém reformovat nešlo. Po bratrské okupaci jim to ale soudruzi řádně spočítali. Uvrhli je na dvacet let do „neexistence“. Jejich jména se nesměla vyslovovat, inkognito chodili na nejrůznější akce. Dokonce nedostávali ani důchod.

„Nocovali jsme na špičce Cheopsovy pyramidy. Tehdy to bylo ještě možné, byl to nezapomenutelný zážitek. Sledovali jsme, jak hluboko pod námi z Nilu vychází slunce,“ vyprávěl ZikmundZdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Nocovali na špičce pyramidy

„Kdo říká, že nezná strach, to je blbec,“ pronesl jednou Miroslav Zikmund. On sám prý měl strach mnohokrát. Třeba na Cheopsově pyramidě, kde stačilo jen špatně šlápnout, a člověk by hned uklouzl. Schody pyramidy mají až metr a oni před sebou posunovali nahoru věci na přespání a kamery. Bylo těžké si poradit se 130 metrů vysokou stavbou z velkých kvádrů.

Strach se ozval i u sopky v Kongu. Byla to celodenní expedice s nosiči a manželským párem belgických usedlíků. Cestovatelé se dostali téměř až k sopce. Dělilo je přibližně jen dvě stě metrů. „Země duněla, cítili jsme prudké otřesy, přes polovinu oblohy se přelévala rudá záře, hořel před námi prales,“ vyprávěl Miroslav Zikmund. Pozorovali, jak sopka po deseti vteřinách vyvrhuje gejzíry lávy. Nezadržitelně se valila mezi hořícími kmeny ještě několik kilometrů od sopky. Podle slov Zikmunda s Hanzelkou šlo tehdy o hubu. Cestovatel si ale prý nesmí strach moc připouštět, vždy je ale třeba znát hranici rizika. Mnohokrát ji i překročili. Třeba při touze po pěkném záběru.

Do pasu nahromadili 273 razítek a víz. Podobný takový pas na světě zřejmě neexistuje.

Zvláštní třeba bylo i setkání se šamany v Burjatsku u Bajkalu, které potkali během druhé cesty. Jeden ze šamanů, kteří tam prý bývají dost často zároveň i kováři, před nimi rozžhavil dlouhý nůž a pak si s ním dvakrát přejel přes jazyk. Zasyčelo to. Ještě chvilku poté byl ten nůž horký. Miroslav Zikmund na něj sáhl a spálil se. Nechápal, jak to šaman mohl provést.

Hanzelka prodělal malárii, která se mu vracela. Záchvat ho zastihl v nejkritičtější době, když naměřili neuvěřitelných 59 °C ve stínu. Miroslav Zikmund vzpomínal, že tehdy měl o svého parťáka opravdu strach.

Fotky nejen z cest Zikmunda a Hanzelky najdete ZDE.

Ke 101. narozeninám přijeli Zikmundovi gratulovat členové souboru Whakaari Rotorua z Nového Zélandu.Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Psal už jako malý chlapec

Osobní postřehy si začal psát Miroslav Zikmund už jako malý chlapec. První jeho deník je z roku 1925. V zápiscích lze najít první lásku i první setkání s černochem, Osvětim nebo zážitky u zubaře.

Psal o tom, jak před jeho domem poprvé projel tehdy vzácný automobil, co cítil, když byl spáchaný atentát na říšského protektora, nebo jaké to bylo, když Němci zavřeli vysoké školy. V deníku přiznal, že Hanzelkova smrt ho ale bolela víc než smrt vlastního bratra.

Dodnes ho také mrzí, že se ženil bez rodičů a že cestami promarnil dětství svého syna.

Miroslav Zikmund

Narodil se 14. února 1919 v Plzni. Zažil dvě okupace, vzestup komunismu i jeho pád, dny slávy i dny zmaru a mnoha zákazů. Čechům ale ukázal svět.