Konec světa? Jsou tam lamy, ledovce a rozeklané hory říká cestovatelka Mája

Zdroj: DeníkTomu se oficiálně říká konec světa?
Ano, je to nejjižněji položené město, dál už je jen Antarktida.

Kolik tam bylo v létě stupňů?
V severní části Patagonie jsou pouště v horách, kde ve dne bylo výrazně přes dvacet stupňů a v noci to šlo k nule. Níže nám občas zasněžilo. Sice je to nejjižnější část zeměkoule ale severské státy mají výraznější zimu než Patagonie. Tam jsou ledovce a vítr, který jsem nikde jinde nezažila.

Ve stopách Livingstona. Nejhezčí safari je v deltě Okavanga, říká Čech

Jaký výrazný zážitek jste si odtud odvezly?
Těch bylo hrozně moc. Kde začít…

Možná na tom konci světa?
To je takový paradox, protože na konci světa je letiště (smích).

To vás asi muselo zklamat?
Ne vůbec. Během té cesty jsme našly daleko více konců světa. Na jihu Patagonie nad Ohňovou zemí nejsou silnice ani civilizace třeba v okruhu tisíce kilometrů. Je to fakt zapomenutá oblast, kam není jednoduché se dostat, a když už se tam člověk dostane, není jednoduché tam být a třeba se jen najíst nebo si zajistit cokoli jiného. Takže my jsme ty konce světa rozhodně našly. Obrovsky se nám ulevilo, když jsme to všechno zvládly, protože to asi byla nejtěžší cesta, kterou jsme dosud podnikly. Když jsme pak došly na ten oficiální konec světa, najednou nebyl problém se osprchovat nebo ubytovat, protože Ushuaia je normální fungující město a výchozí bod pro cesty na Antarktidu, takže už z tohoto hlediska se vyplatilo tam vybudovat veškerou infrastrukturu. Ale o nějakých tisíc kilometrů dál nic není. Jsou tam lamy, ledovce, pláně, rozeklané hory, ledová jezera a vítr. To byl pro nás konec světa.

Při cestě kolem světa vám šlo o život. Bylo to na začátku Pacifické hřebenovky, když vám došla voda. Nastal podobně zásadní okamžik i tady?
Tady to bylo jinak náročné - šlo o každodenní náročnost. Nedaly se ujít větší vzdálenosti, byly jsme jako slimejši, protože jak není cesta, jde to hrozně pomalu. Na Patagonii jsme se hodně připravovaly z důvodu, že tam nevede oficiální trail. V severní Americe je luxus, že většinou víte kudy jít. Tentokrát jsme chtěly jít nepřetržitě co největší divočinou, ale nenapadlo nás, jak těžké to pak bude, když tudy nechodí ani lidé a nevedou tudy cesty. Samozřejmě, že někde byly, ale bez propojení, takže člověk někam došel a věděl, že mu kdesi po padesáti kilometrech něco pokračuje.

Jak jste se tam orientovaly?
Budete se divit, ale hrozně nám pomohly mapy.cz. To se Čechům povedlo. My samozřejmě využívaly vícero zdrojů, takže Alča už při přípravě na cestu sledovala na satelitních snímcích a google mapách jak tam vypadá terén a zaznamenávala určité body a souřadnice do map.cz, které jsme s sebou měly v mobilu. Stejně jsme pak ale byly překvapené, co tam reálně bylo. Kdybychom věděly, co všechno to bude obnášet, asi bychom do toho nešly. Bylo to těžší, než cokoli jsme si dovedly představit. Ale zároveň to bylo snad i krásnější, než jsme čekaly. Opravdu se to vyvažuje, že ta náročnost není nechaná bez odměny.

Amalfitánské pobřeží je dostupným skvostem, který Češi neznají

Vypadáte křehce. Co vás vede k takto náročným cílům? Kde se ve vás bere ta houževnatost a chuť riskovat, aby člověk zažil něco mimořádného?
Tady nejprve řeknu, že se snažíme moc neriskovat. Ono to vypadá šíleně a často to šílené je. Samozřejmě, že se víc dáváme všanc tím, že jedeme do takových oblastí, na druhou stranu hrát si na hrdinu je největší hloupost, kterou člověk může v takové situaci udělat. Víme, že jsme slabé, víme že jsme malé, že jsme jen dvě a když máme hlad, nic nezvládneme. Známe prostě své hranice a raději se nepřeceňujeme, protože život máme jen jeden a jestli chceme vidět další krásy, musíme ho opečovávat. Rozhodně to není cílené riskování.

Kolik váží vaše plně naložená krosny?
Neuneseme víc než dvaadvacet kilo, postupně ale ujídáme proviant, takže se dostáváme třeba na šestnáct.

Posíláte si předem balíky s potřebami a jídlem do nějakých míst, kterými pak půjdete? Je to zvykem třeba na Pacifické hřebenovce.
Pacific Crest Trail je tím známá, podpůrná struktura je tam zavedená. Pokud tedy víte, kam to poslat. Nám se podařilo jeden balík poslat na adresu FBI, to bylo strašné, už jsme ho nikdy neviděly (smích). Měly jsme tam české sušenky. Kdyby je aspoň mohli sníst, ale oni je určitě někde odbouchli.

Jak jste zjistily, že došly FBI?
Nemohly jsme balík dohledat. To bylo na konci hřebenovky, kdy jsme měly přejít na Aljašku. Poslaly jsme si tam nesmeky, teplé rukavice a navíc české sušenky. Těšily jsme se na ně. Poslaly jsme to na poštu v Seattlu, aby nám tam balík uschovali, než si ho vyzvedneme. Nebyl na jedné poště ani na druhé. Na třetí nám ukázali přesný kód a pán se začal hrozně smát. Řekl: „Tak to už nenajdete, poslaly jste to na FBI.“ Tam skončily naše dobroty. Takovou chybu už víme, že nesmíme udělat.

Cestujete s co nejmenšími výdaji. Na kolik jedna taková větší expedice vyjde?
Cesta kolem světa vyšla každou z nás na 150 tisíc včetně letenek, pojištění a jídla. To byla krásná cena daná ale tím, že jsme chodily pěšky a spaly pod stanem. Čekaly jsme, že čtvrt rok v Patagonii bude levnější, ale nebyl. I s pobytem v Peru, kde jsme zůstaly uvězněné kvůli covidu, nás vyšel na 140 tisíc.

Měsíce v divočině. Po expedici do Patagonie se cestovatelky vydají na Aljašku

Za jakých okolností jste tam uvízly?
Když jsme došly na konec světa do Ushuai, byl konec března, a to už byl v Česku nouzový stav. My nechápaly co se děje, protože jižní Amerika byla dlouho bez covidu. Nic se neřešilo. Když jsme se vracely přes Peru a dostaly se do Cusco, nastal obrovský zmatek, protože se Peru uzavřelo, a to hned a bez předchozího upozornění. Uzavřela se města, hranice, přestaly fungovat obchody a začaly se uzavírat i hostely. Jakmile byl někdo Evropan, bylo jedno, že je v Americe čtvrt roku, místní se ho báli. Ten člověk nesměl být na ulici a zároveň ho nikde nechtěli přijmout, bylo to fakt náročné. Okamžitá karanténa čtrnáct dní platila pro celý stát. Tady v Česku si lidé říkali "co nás omezují". Tam platilo, že jeden den mohli ven na nákup jen muži, druhý ženy a třetí nikdo. Jinak přišla pokuta nebo fyzický trest. Bili lidi obušky, nebo je nutili skákat žabáky. Fungovalo to trochu jako policejní stát. Když jsem šla nakoupit, vedle stál někdo se samopalem, všude samí vojáci a policisté. Nebylo to nic příjemného. Nic se nám ale nestalo.

Kde jste karanténu strávily?
Nezbylo nám než být zavřené v jednom ubytování. Peruánská vláda oficiálně prohlásila, že nemá v plánu někoho pouštět, protože někdo musí držet jejich ekonomiku. Tam se jen ukázalo jak silné byly ambasády. Jediný, kdo během těch dvou týdnů dokázal evakuovat své lidi, byl Izrael. Byly jsme tam se ženou z Tchaj-wanu a Hongkongu, jedna z nich se nedostala pryč půl roku. Při karanténě nám hrozně pomohlo, že jsme s sebou měly ukulele. Hrály jsme na střeše, používají je tam jako užitkový prostor. Měly jsme tam tedy i hezké momenty.