Velké finále. Zvláštní pocit. Poslední etapa na kole a jedna z nejdelších, skoro až k devadesáti kilometrům. A první desítky kilometrů faktickými poldery vybojovanými na Labi a možná i na moři. Pak řeka, ne Labe, ale řeka Ost, divný název tady daleko na západě. Malá městečka, tichá a z červených cihel.

Podivná lanovka přes řeku, v porovnání s Labem říčku. Mohutná železná konstrukce z roku 1900, velká tak, že tehdy uvezla povoz, dnes auto. Ale ta jezdí o pár stovek metrů dál přes most. Podivná lanovka přesto zůstala. Pro cyklisty a turisty vůbec.

Další městečko za hrází řeky Ost. Obchůdek, který je zároveň jídelničkou, poštou i sázkovým místem. Na výloze nápis, že vajíčka mají od tady toho, mléko od jiného farmáře, ovoce dvakrát týdně od jiného a med od včelaře, všechno lidi v okolí. Rádler, houska s matesem. Spěchám.

Poníci na zahradě, značka „pozor losi“ a plakát na ochranu zdejších vlků. A také stáda krav a sady, spousta sadů. V Česku pořád člověk slyší, jak je na tom sadařina špatně, a tady tolik sadů, z části nových. S německými platy a náklady. Tak já vám nevím.

Spěchám, protože moře je už blízko. Cesta se konečně zase stáčí k Labi. Mohutný val a za ním… Ne není to moře, ale i tak je to nedozírná pláň vody. Kolem Labe říční ramena, kempy, hotýlky, koupání. Cesta po druhé straně hráze obrácená k Labi je skrz vrátka. Ne jedny, ale dvacatery, nebo možná víc. Brzy je přestanu počítat. Jede se přímo mezi stády pasoucích se ovcí. Kilometry. V dálce už je vidět přístav. A Labe je větší a větší, nedozírné.

Všechny díly cestopisu Na kole podél Labe k Atlantiku naleznete ZDE

Příjezd do Cuxhavenu má daleko k triumfálnímu uvítání. Tovární sklady, přístaviště, rybinou páchnoucí mrazírny, občas nějaká loď. Na mapě najdu bod, kam chci ve městě dojet. Je to slavný maják, který už od středověku stojí na mysu, kde se slévají vody Labe a Severního moře, tedy Atlantiku. Kilometry kolem labské pláže s plážovými boudami a desítkami koupajících se lidí. Hotely, plážové vily. A pak kousek před koncem vstup na pláž. Zákaz jízdy kol. Konec cyklovýpravy.

820 kilometrů, dvacet dní. Fotka a k hotelu. Sprcha a ještě jednou výprava k majáku.

Cuxhaven dokáže být i hezký, nejhezčí jsou vilky z počátku dvacátého století, ale po cestě už jsem potkal mnoho měst. Maják, je ve znaku města, je úchvatný, stejně jako místo. Řeka, vlévající se do moře, ještě tady vyhrává. Její hladina je jakoby výš než moře. U toho jsou duny, ale hlavně stovky metrů odhaleného mořského dna. Je odliv. Chodíme pískem se zbytky vody. Mušle, krabi, je to součást života tady u Severního moře. Nakonec dojdeme až na počátky vln. Kousek od nás do Labe míří obří oceánská loď.

Rybí polévka a malé pivo v restauraci s výhledem na moře. Zatahuje se a smráká. Raději vyrážíme, nad Labem, někde v dálce je už ohnivá hradba blesků. Cuxhaven není malé město, od moře k hotelu je to kilometry, bouří stále víc, začíná pršet, zvedá se vítr. Začíná bouře, velká mořská bouře, kterými je tady Severní moře proslavené.

Trochu zmoklí to nakonec stihneme. A čeká nás ještě Helgoland. Ostrov, kde se vody Labe rozpouští ve vítězícím moři a kde začíná ten pravý oceán. Atlantik.

Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.