Ty podle ní převyšovaly jeho majetek. Situace ve společnosti s ručením omezeným i v jeho soukromém podnikání se zhoršovala a narůstala do astronomických rozměrů. Ke konci roku 2003 jeho pasiva přesahovaly dva miliony, ke konci roku 2004 čtyři a půl milionu korun. Alois začal soukromě hospodařit jako zemědělec v roce 1990. O dva roky později zahájil provoz jatek. „O dva roky později došlo k privatizaci státních statků. Zprivatizoval jsem dvě farmy za třicet milionů. Převzal jsem i závazky bývalých státních statků. Při privatizaci slíbil ministr zemědělství, že budou závazky přes konsolidační banku minimálně na dvacetileté splátky. Nebyl tomu důvod nevěřit a provést,“ vypověděl soudu Alois.

Situace se ale oproti slibu státních úředníků změnila. Banka nepřipustila, aby závazky mohl splácet. Požadovala, aby podepsal úvěrovou smlouvu se splatností do dvou let, a to včetně úroků i dalších nákladů. To bylo pro podnikatele zcela nepřijatelné a nereálné. „Nebyl bych to schopen z podnikání platit. Proto jsem smlouvu odmítnul podepsat. Prodali mé dluhy zahraniční firmě, která okamžitě závazky začala vymáhat,“ vzpomínal Alois. Kolem roku 1999 rozdělil Alois firmu na jatka jako podnik a na svou soukromou samovýrobu. „Do finančních problémů jsem se dostal díky tomu, že zahraniční firma začala závazky po privatizaci okamžitě vymáhat, udělali jsme tam dohody o splácení. Pokud by ta dohoda proběhla v pořádku, byl bych schopen to uhradit, došlo ale k potížím s placením první splátky,“ řekl Alois.

Tím se staly splatnými veškeré dluhy. Došlo na exekuci. „K problémům došlo i z toho důvodu, že se vyskytla nemoc šílených krav a tím nám začaly vznikat větší náklady na porážku zvířat, jako placená veterinární prohlídka, očkování proti BSE a za odvoz odpadu. Byly to hrozivé položky,“ pokračoval Alois. Nebyly peníze na zajištění běžného provozu. Veterináři žádali peníze povinně ihned na ruku. „Nikdy bych neuvažoval o tom, že bych mohl činnost firem ukončit, vždy jsem hledal nějaké možnosti, jak to řešit, provozovat a vést dál,“ prohlásil Alois, který obětoval své práci veškerý čas. Na začátku roku 2004 jatka musel přesto zavřít. „Co se týče fyzické osoby, nebyla situace vůbec tak kritická, jako je uvedeno v obžalobě,“ přemýšlel Alois, který obhospodařuje dva tisíce hektarů půdy, z toho osm set vlastních. Jen hovězího dobytka má na osm set kusů. O převýšení dluhů nad majetkem podle svých slov konkrétně nic nevěděl. Účetnictví a daňovým přiznáním nerozumí.

Ztráty rok od roku vzrůstaly, propad se snažil Alois dohnat, dluhy se mu podařilo nakonec snížit. Přesto mu zbývá doplatit například asi pět set tisíc finančnímu úřadu, stejně tak na sociálním zabezpečení a tři až čtyři sta tisíc zdravotní pojišťovně. „Z konkurzu by věřitelé nedostali vůbec nic, jsou to kolegové zemědělci a z morálních důvodů jsem nemohl říct: já to dávám do konkurzu. Považuji závazky společnosti za své vlastní. Udělal jsem to proto, abych všechny věřitele uspokojil, předpokládám, že do konce roku všechny závazky společnosti uhradím,“ slíbil Alois. Bohužel znalkyně, která zpracovávala posudek na společnost v inkriminovaných letech neměla k dispozici všechny materiály týkající se účetnictví. Proto její posudek vyzněl na prázdno. Bude vypracován nový, tentokrát již se všemi dostupnými materiály a s kvalitnějším závěrem. „Že by doklady byly přehledné a úplné, konstatovat nemohu. Účetnictví bylo sestaveno špatně. Osoba, která jej vedla, neměla odpovídající znalosti,“ usoudila z posudku znalkyně. Podle právního zástupce Aloise je vše ale jinak: „Že neměla znalkyně k dispozici všechny potřebné doklady, to je problém policie a ne náš. Úplný a přesný znalecký posudek si je vyžaduje. Znalkyně neví, kolik závazků je splatných a tvrdí, že je firma předlužena,“ opáčil rozhořčeně.

Kvůli absenci pravdivého posudku, popisujícího reálně celou situaci ve firmě soudkyně odložila příští jednání na neurčito.