Vila bratří Čapků: uvnitř měli své křeslo či sklenici Masaryk i Peroutka

Zkuste si to představit. Jejich jména už měla v uměleckém světě zvuk a oni, dospělí muži, třicátníci, stále žili společně s rodiči v tmavém bytě na pražské Malé Straně. Starší Josef navíc s novomanželkou Jarmilou. V roce 1920 bratři Čapkové vstoupili do Stavebního družstva městských úředníků, které si vybralo pro svou výstavbu svah pod vinohradskou vozovnou. Dostali možnost postavit si vlastní dům podle svých představ. V tehdejším měřítku hlavního města šlo o pozemek skoro na periferii, mimo rušné třídy, kde bude dost prostoru pro vesměs společné zájmy a koníčky obou bratří. Skoro celý dosavadní život spolu spokojeně žili, neviděli proto důvod, proč to měnit v budoucnosti.

Jih pro spisovatele, sever pro malíře

Vila byla zbudována v letech 1923 až 1924 na tisícimetrovém pozemku podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Projekt od počátku počítal se dvěma zrcadlově orientovanými, dispozičně shodnými byty s vlastními vchody i brankou. Karel se usadil v pravé polovině budovy s průčelím na jižní stranu, Josef s rodinou v levé části s průčelím na sever. V té době už byl otcem malé Alenky, která se narodila v roce 1923.

Vila Lídy Baarové vypadá jako loď. Opravdovým domovem se ale pro ni nestala

Vila měla původně jedno patro, později k němu nechali Čapkové přistavět mansardu. Karel prostor využil pro svou pracovnu a Josef ho přebudoval na malířský ateliér, díky orientaci na sever ideálně zastíněný. Dům porostlý popínavou zelení sice zvenčí vypadá rozlehle, obytný prostor ale překvapivě příliš velký není. Aby bratři dosáhli na tehdejší státní podporu, kterou mohli využívat jen stavebníci domů s omezenou obytnou plochou, spoustu místa v jejich vile dostaly, řečeno dnešním slovníkem, nebytové prostory, tedy komory, haly a další zázemí. Víc peněz investoval Karel, Josef mu rozdíl v dalších letech postupně splácel.

S chodem domácnosti pomáhal personál – kuchařka, panská i zahradník, který byl zároveň šoférem Karla Čapka. Pozemek byl společný, každý z bratrů si vzal na starost jednu část. Zahradu architektonicky upravoval Karel Dudych, žák slavného Pavla Janáka. Šikovné ruce zahradníka Václava Motla měly o práci postaráno, i když oba bratři svoje záhony milovali a především Karel se péči o své rostlinky věnoval náruživě. Podle vzpomínek dcery pana Motla měl od počátku jasnou představu, jak bude jeho zahrada vypadat. Prudký svah vybízel k vytvoření alpina, kde rostly netřesky, rmen, protěže, horské fialky, levandule nebo tařička. Pod skalkovým svahem se nacházel bazének, v němž si hověly rybičky a hladinu zdobily lekníny. Zákoutí jako stvořené k posezení na lavičce. V těsné blízkosti domu, aby jejich vůně stoupala až do oken, byl opečováván velký záhon růží. Skleník ve spodní části objektu nabízel zázemí pro rostliny i živočichy v zimním čase. Místo pro věčný odpočinek v březovém hájku našla Čapkova milovaná foxteriérka Iris, maminka slavné Dášeňky. V trávě se vyhřívala kočka Pudlenka.

Znásilněná ruina se proměnila ve výstavní krásku pro rekreaci

Dveře vily byly od počátku do široka otevřeny návštěvám. Čapkové patřili mezi vůdčí osobnosti kulturního života mladého Československa, proto se brzy po nastěhování v jejich domě začala pravidelně scházet skupinka přátel, stejně intelektuálně naladěných osobností z kulturních a politických kruhů. Každé páteční odpoledne do oblíbeného křesla usedal prezident T. G. Masaryk, přidával se Edvard Beneš, Jan Masaryk, spisovatelé a novináři Ferdinand Peroutka, František Langer, Eduard Bass, Karel Poláček či František Kupka, malíř Václav Rabas, národohospodář Josef Macek či lékař, politik a hudební skladatel Ladislav Prokop Procházka a další osobnosti. Ve společenské místnosti se dodneška dochoval dobový servis či sklenice s číslem, aby každý z hostů svou číši poznal, a kuchařská kniha s recepty pokrmů, které se pro ně připravovaly. Když bylo pěkné počasí, využívali k rozmluvám a pokuřování zahradu. Pátečníci, jak se jim začalo říkat, vysadili právě památeční březový hájek.

Pozdní sňatky

Útočiště ve vinohradské vile našel také tatínek Antonín. Bydlel zde společně s Karlem do své smrti v roce 1929, maminka Božena zemřela před dokončením stavby. Pod svou střechu přijal Karel také starší sestru Helenu, poté co ve svých čtyřiceti letech ovdověla. Čapkové drží při sobě, říkávalo se.

Když byli sourozenci malí, vládla doma pevnou a někdy možná až moc tvrdou rukou maminka Božena. To ona rozhodla, že se mladičká Helena nevydá na vysněnou dráhu klavíristky, ale vyslyší nabídku k sňatku mnohem staršího brněnského právníka Františka Koželuha. Žádná romantická láska to nebyla, ale přátelský vztah jistě. Pouto upevnilo narození dcerky Evy v roce 1905 a Helenky o dva roky později. S bratry a rodiči se mladá paní setkávala o dovolených, její muž financoval první literární pokusy Karla a sehnal pro tchána Antonína místo lázeňského lékaře v Trenčianských Teplicích. V době, kdy začala žít v Praze ve vinohradské vile, měla Helena za sebou vydání čtyř knih, jejichž texty editovali Karel a Josef. V roce 1930, už jako dvojnásobná babička, se provdala za svou pozdní, leč osudovou lásku – básníka, spisovatele a diplomata Josefa Palivce. Manželé se odstěhovali na statek v Prohoři v blízkosti Karlových Varů, který především Helena aktivně spravovala. Se svou rodinou však zůstala nadále v úzkém kontaktu a neváhala dávat najevo své výhrady ohledně partnerek svých bratrů, jako kdysi paní Božena, ať už vůči švagrové Jarmile, hlavně však vůči Olze Scheinpflugové.

Jarmila si sice ve svých denících občas posteskla, že manžel, s nímž si celý život vykala, dává přednost přátelům a práci před rodinou, ale Josefa hluboce milovala. Dívku z právnické rodiny s ambicemi umělkyně poznal v roce 1910 jako studentku UMPRUM. Ani Josefova, ani Jarmilina matka svazku nepřály, byť spolu jejich potomci chodili osm let. Josef si však sňatek dokázal vyvzdorovat. Radost do rodiny pak přinesla dcerka Alenka, právě pro ni tatínek napsal a nakreslil dalšími a dalšími generacemi dětí milované Povídání o pejskovi a kočičce.

Kdysi tam hospodařil předek herečky Maciuchové. Luční mlýn opravují nadšenci

Nejmladší Karel poznal ženu svého života, začínající herečku Olgu, v roce 1920, do jeho domova na Vinohradech ale poprvé vkročila až v den jejich sňatku o patnáct let později. Čapkova rodina milostný poměr neschvalovala, především matka Božena byla proti. Sny o rodinném štěstí vzaly za své po verdiktu lékařů, kteří kvůli srůstání páteřních obratlů v důsledku postupující Bechtěrevovy nemoci Karlovi manželství nedoporučovali. Olgu opustit nedokázal, ale poutat k nemocnému člověku ji nechtěl. Mezi rodinou a svou přítelkyní postavil tlustou zeď. U Čapků se o temperamentní divě nemluvilo, při schůzkách s ní Karel vynechával zmínky o svém domě, pracovně i milované zahradě. K utajenému sňatku nakonec došlo 26. srpna 1935.

Novomanželka se po nastěhování do vily s vervou pustila do úprav interiéru. Od té doby měla domácnost spisovatele reprezentativní část v přízemí, v prvním patře si zařídila pracovnu a ložnici Olga a Karel dostal svůj prostor v podkroví. Zde nově vznikla jeho pracovna, ložnice a odpočívárna, v níž se během posledních tří let jeho života scházeli pátečníci. Přestavba mansardy byla na svou dobu velmi nákladná, mimo jiné kvůli rychlosti provedení. Roční plat úředníka tehdy činil v průměru dvacet tisíc. Podkroví za pouhé tři měsíce spolykalo takových ročních platů přibližně šest. Rodině, především sestře Heleně, vkus a údajně emočně vypjaté chování švagrové vadilo, ale Karel byl v manželství šťastný.

Po smrti svého muže v roce 1938 zůstala Olga Scheinpflugová ve vile, dalších třicet let tam žila sama. S pomocí známých se jí podařilo odvrátit znárodnění a všechno zde uchovávala tak, jak to zůstalo po Karlově smrti. Dům se nikdy nedostal z rukou rodiny. Po Olžině smrti v roce 1968 na Vinohradech bydlel Karel Scheinpflug, bratr herečky a Čapkův právník, který zemřel v roce 1987. Jeho vnuk prodal v roce 2013 Karlovu polovinu domu, a to včetně původního mobiliáře a archiválií, městské části Praha 10 za zhruba čtyřicet čtyři miliony korun. Ke cti rodiny Scheinpflugových slouží, že první patro a podkroví vily se zachovalo v takřka nezměněné podobě z roku 1938.

Nejdřív okupace, pak komunisté

Potomci Josefa Čapka žijí ve své půlce domu do dnešních dnů. Rodinu s příchodem německých okupantů čekaly těžké zkoušky a bohužel tragická ztráta. Pro Josefa si v září roku 1939 přišlo gestapo. Jarmila se marně pokoušela přes významné české politiky vymoci propuštění svého muže. Navíc musela i s dcerou Alenou v zimě třiačtyřicátého roku svůj domov opustit. Novým nájemníkem levé poloviny vily se stal esesák Faulhaber s manželkou, tchánem a tchyní. Josef postupně prošel koncentračními tábory v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Bergen-Belsenu. V tamních písmomalířských dílnách maloval rodokmeny členů SS. Sílu čelit útrapám věznění mu dávaly drobné kresby tužkou a psaní poezie, papírky s jeho verši kolovaly mezi spoluvězni a po válce vyšly knižně. Svobody už se nedočkal.

Josefův odchod je dodnes zahalen tajemstvím. Zřejmě podlehl tyfové epidemii pár dnů před osvobozením Bergen-Belsenu britskými jednotkami v dubnu roku 1945. Jeho tělo se však nikdy nenašlo, pravděpodobně skončilo v neoznačených masových hrobech. Jméno nebylo na žádném seznamu. Jarmila se hned v červnu 1945 vydala svého muže hledat přímo do bývalého koncentračního tábora. Bezvýsledně. O dva roky později znovu pátrala v Německu. Dlouho věřila, že Josef žije a jednoho dne otevře dveře své milované vily, v níž opět mohli žít jeho blízcí.

Dcera Alena se provdala za lékaře Jaroslava Dostála a v roce 1947 přišla na svět dcera Kateřina, o dva roky později syn František. Jarmila Čapková zemřela v roce 1962. Dcera Alena ji následovala předčasně o devět let později. Její muž však o odkaz slavného malíře pečoval až do své smrti v jednadevadesáti letech. Návštěvníky prý rád provázel domem a ukazoval místa, kde Josef Čapek tvořil.

Sestra Helena musela na konci třicátých let s mužem opustit svůj statek, protože se nacházel v oblasti Sudet. Během protektorátu se zapojila do ilegální činnosti a po skončení války začala pracovat na obnově svého hospodářství. Jenže po únorovém komunistickém převratu byl statek znárodněn. Její dcera Helena Koželuhová-Procházková, skvělá žurnalistka a talentovaná politička, byla odsouzena v nepřítomnosti k trestu smrti, poté co za dramatických okolností opustila Československo a začala nový život ve Spojených státech. Stát nepřiznal Heleně Palivcové žádný důchod a jejího muže zatkla Státní bezpečnost. Josef Palivec byl odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody a konfiskaci majetku. Brány komunistického žaláře opustil v roce 1959 díky intervencím své statečné ženy. Helena zemřela 27. listopadu 1961 v sedmdesáti pěti letech. Kniha vzpomínek nazvaná Moji milí bratři mohla vyjít až po její smrti.