Týden po strašlivém tornádu, které pustošilo Hodonínsko a Břeclavsko, jedno oko pláče a druhé se směje. Pláč patří obětem, jejich příbuzným a všem, kterým vichr vzal majetek a spoustu času.

Člověk se přesto neubrání radosti nad tím, jak skvěle se daří zasaženým místům pomáhat.Sbírky, které pořádají nejrůznější nadace, už vynesly téměř miliardu. Dobrovolníků, ať už přijeli na traktoru, nebo přišli pěšky, bylo tolik, že je museli odhánět. I to se podařilo vyřešit: vznikly weby, na kterých se ti, kteří chtějí pomoci, mohou spojit přímo s postiženými a plnit jejich konkrétní požadavky.

Lidé ale nemusejí zaskakovat za stát. Ten je na místě v plné síle. Pomáhá kolem tisíce hasičů, stovky policistů a těžká technika. Podle svědků se podařilo odklidit v rekordní době už polovinu suti. Záplatují se odváté střechy. Lze se nadít, že místo sto padesáti sedmi domů, které je nutno srovnat se zemí, brzy budou nové.

A zdá se, že i přímá finanční pomoc lidem, kterým tornádo všechno vzalo, je rychlá a adresná.Srovnáme-li to s tím, jak země obstála v boji s covidem, je rozdíl markantní.

Představme si, že by například nějaký učenec hlásal: „Tornádo je nástrojem přirozeného výběru. Lidé, kteří špatně stavějí, prostě mají smůlu.“ Nějaká zpěvačka by zas vykřikovala, že vichřice neexistuje. Je to jen spiknutí, jak z nás vytáhnout peníze. Samozvaní šamani by zas varovali dobrovolníky: „Nejezděte tam, zničí vám to vaši genetickou výbavu!“

Představme si, že by vláda vyhlásila programy Tornádo 1, 2 a 3, do kterých by se lidé mohli přihlásit, pokud by splnili 356 podmínek a náhodou nespadla síť. Že by denně měnila zákazy a příkazy, kdy smějí majitelé odklízet trosky ze svých pozemků…

Boj s covidem dopadl špatně, zatím vše nasvědčuje tomu, že odstraňování a zmírňování následků moravské katastrofy probíhá dobře. Stát i lidé by si z toho měli vzít poučení i občerstvení do závěrečné etapy války s pandemií.