Hlasy Deníku.Hlasy Deníku.Zdroj: DeníkV minulých dnech rozjitřila již tak dosti neklidné vody českého zdravotnictví „klikací aféra“. Evropské dotace měly být přiděleny nemocnicím, které v daný čas nejrychleji zvládly dvojklikem odeslat žádost. Samozřejmě za podmínek splnění několika dalších kritérií. Neúspěšní účastníci způsob rozhodování zpětně hodnotili jako „bizarní" či „ šílený", s čímž lze určitě jenom souhlasit.

Ačkoliv ale byla kritéria výběru a limitace zdrojů známa týdny dopředu, mediální a politický tlak přišel až v momentě, kdy zájmy konkrétních osob skončily „pod čarou". Do té doby klíčové kritérium (známé například i z tzv. kotlíkových dotací) nikomu nevadilo. Nejšílenější se však při  troše hlubšího zamyšlení paradoxně jeví skutečnost, že výsledkem je v mnoha ohledech nejspravedlivější rozdělení dotací do zdravotnictví, které zde kdy proběhlo. Ano, čtete správně. A ne, nedělám si legraci. Pojďme se na to podívat podrobněji.

Evropské dotace

Vzhledem k podfinancovanosti českých nemocnic při rozdělování evropských dotací vždy poptávka převyšovala nabídku. Logicky tak docházelo k selekci, respektive diskriminaci, části uchazečů. Typicky šlo o diskriminaci na základě formy vlastnictví, kdy zadávací kritéria neumožňovala účast církevních či soukromých nemocnic. Ano, bavíme se o době po roce 1989. To politici i média přešli bez pozdvižení obočí. Jindy se zase mohla účastnit jen část nemocnic, která poskytovala všechny tzv. základní obory.

Jakub Mach je lékař a zaměstnanec neúspěšně klikající nemocnice

Pod tento rádoby odborný pojem se pak zaonačilo ledacos a dotace se tak poskytly jen předem definované skupině velkých nemocnic. Pak se také selektovalo např. na základě umístění nemocnic, čehož si tu a tam dokonce i všimla některá media. Typicky se o dotaci nemohly hlásit pražské špitály. Na rozdíl od předešlých případů zde ale nehrály hlavní roli postranní úmysly českých úředníků, nýbrž pravidla nastavená Bruselem. 

Současná „klikačka" přidělila dotace nemocnicím všech typů zřizovatelů (vlastníků), všech velikostí a vesměs napříč celou ČR. To je vlastně změna k lepšímu, ne?

Pokračování příběhu - dotace z našich daní

Příběh by zde ale nebyl úplný. Evropské dotace jsou sice lákavou kořistí mnoha dravců, jsou však jen slabým odvarem toho, jakým způsobem je ve zdravotnictví každoročně nakládáno s desítkami miliard českého daňového poplatníka.

Pokud byste totiž čekali, že z našich daní jsou dotace rozdělovány podle nějakého jasně definovaného klíče, například podle velikosti a role nemocnic v systému, jste na omylu. Systém je totiž naprosto netransparentní, nelogický a jde na ruku vybraným zájmovým skupinám. Ani možnost klikání neexistuje.

Fakultní nemocnice

Fakultním a jiným tzv. přímo řízeným nemocnicím ministerstvo zdravotnictví každým rokem posílá miliardy nad rámec úhrad z veřejného zdravotního pojištění za účelem investic. To je technicky umožněno skrze zvláštní právní formu tzv. příspěvkových organizací. Jedná se sice o relikt socialismu, umožnil již však jednoduchý transfer stovek miliard korun z našich daní. Jak asi tušíte, za těchto okolností se nikdy nenašla síla k jeho transformaci. 

Zde však příběh fakultních nemocnic nekončí. K investičním dotacím od ministerstva připočtěme fakt, že ministerstvo skrze úhradovou vyhlášku určuje samotnou výši úhrad pro nemocnice od zdravotních pojišťoven. Ano, určuje tedy mimo jiné zdravotním pojišťovnám, kolik mají platit právě ministerstvem přímo řízeným nemocnicím. Kam se svým střetem zájmů hrabe Babiš s Agrofertem. Ten aspoň formálně musí podávat žádosti o dotace.

Ptáte se, jestli tohoto postavení ministerstvo zneužívá? To si pište, že jo! Fakultní nemocnice mají totiž v porovnání s ostatními nemocnicemi násobně vyšší tzv. základní sazbu. Za stejný případ (pacienta) tedy dostávají násobně více peněz. Možná si říkáte, že přece jenom ve fakultních nemocnicích končí těžší případy a že je správné, že za ně mají zaplaceno více.

Ano jistě. To ale neurčuje základní sazba, nýbrž tzv. relativní váha, tedy koeficient, kterým se dle tíže jednotlivého případu ona základní sazba násobí. Když ale tímto koeficientem násobíte neopodstatněně vysokou základní sazbu, nerovnost mezi nemocnicemi vám roste exponenciální řadou. 

Ale budete se divit - existují i fakultní nemocnice, kterým ani takto naservírované výhody nestačí a jejich hospodaření je dlouhodobě ztrátové. Stát pak vždy přijde a nemocnice oddluží (rozumněj ztrátu zaplatí z našich daní). Naposledy to udělal vloni. Bystrého čtenáře jistě nepřekvapí, že jednou z oddlužených nemocnic byla i FN Královské Vinohrady. Vzhledem k obsahu uzavřených smluv, které v posledních týdnech v souvislosti s panem ministrem vyplavaly na povrch, se však není příliš čemu divit. A to vidíme jen špičku jednoho ledovce. 

Role krajů

Kraje tuto nerovnou hospodářskou soutěž právem dlouhodobě kritizují. Legitimní je však jejich kritika pouze do té doby, dokud se na svém území nezačnou chovat stejně jako ministerstvo. Což bohužel nebývá příliš dlouho. 

Ačkoliv s tím naše legislativa nepočítá a krajům tuto povinnost neukládá, každý rok ve svém rozpočtu (tedy v našich daních) kraje najdou několik miliard pro nemocnice. Jeví se to bohulibě - zdravotnictví je přece podfinancované a navíc je systém nespravedlivý (viz výše). 

Problém nastává ve chvíli, kdy se kraj rozhodne mezi nemocnicemi na svém území selektovat. Ačkoliv kraje na svoji činnost dostávají peníze od ministerstva financí za občany všech svých okresů, do zdravotnictví je již v tomto duchu neinvestují.  Pokud totiž ve vašem okresu stojí nemocnice, kterou kraj formálně nezřizuje ( „nevlastní"), peníze na modernizaci ji nedá (pozn.: čest výjimkám, začínají existovat např. ve středních Čechách). Váš hejtman tak vezme vaše peníze určené např. na opravu silnic či zajištění sociálních služeb (což je role krajů) a i když mu to zákon neukládá, pošle je místo toho na investice do nemocnice,  kterou za celý svůj život ani jednou nenavštívíte. Do nemocnice ve vašem okrese, kterou samozřejmě využíváte nejčastěji, však podle téhle logiky nepošle ani halíř. To je fér, ne? 

Příběh však ani zde bohužel nekončí u peněz na investice. Místo toho, aby kraj motivoval management „svých" nemocnic k ziskovému hospodaření a reinvestování zisku do rozvoje, běžně těmto nemocnicím navíc ještě posílá peníze na provoz.  Z našich daní tedy opět platí dluhy nemocnic. Tedy jenom těch ve správném okresu, jestli mi rozumíte.  Je to úplně stejné, jako když vláda oddlužuje fakultní nemocnice, což mimochodem Asociace krajů velmi hlasitě kritizuje. Ještě, že se z těchto krajských nemocnic nerekrutují ministři zdravotnictví. Co by u nich asi vyplavalo za smlouvy? 

Postavení ostatních nemocnic

Města se nerada nechávají zahanbit. V jejich neprospěch však hraje výše (respektive níže) jejich rozpočtu umocněná skutečností, že spádová oblast jejich nemocnice čítá i desítky dalších menších obcí.  A ty většinou nechtějí finančně přiložit ruku k dílu. Města své nemocnice sice většinou dotují, výše dotace však zpravidla bývá jen kosmetického rázu. Hlavní motivací většinou bývá následný novinový článek o „starostovi zachránci“.

Jak asi tušíte, soukromým a církevním nemocnicím nezbývá než celé toto panoptikum sledovat s povzdechem a slzou v oku, protože na rozdíl od ostatních nemají volný přístup k našim daním. Nebo-li slovy Orwella: „Všechny  nemocnice jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější". My daňoví poplatníci tak alespoň máme jednu jistotu - tihle naše daně krást nemohou. Ani kdyby vyloženě chtěli. 

Politici, co s tím uděláte?

Pokud nyní hejtmani a opoziční politici v souvislosti s „klikací“ aférou volají po spravedlivém a transparentním systému přidělování dotací, nelze než souhlasit. Nabízí se však otázka, proč s tím nezačnou u sebe v kraji, resp. proč ten systém nezavedli, když byli ve vládě.

A teď přátelé ruku na srdce: nemá s vědomím předešlých odstavců přeci jen něco do sebe ten dvojklik?

 Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.