Kliknutím zvětšíteJe to pět let, co jsem byl v Afghánistánu naposledy. Vedl jsem tehdy vojenský výbor NATO a letěli jsme tam s generálním tajemníkem Stoltenbergem jednat s prezidentem Gháním a dalšími nejvyššími politickými i vojenskými představiteli.
Bylo to krátce poté, co afghánské bezpečnostní síly převzaly hlavní odpovědnost za bezpečnost v zemi. Slyšeli jsme tehdy – máme hodně problémů, ale společně s vámi je zvládneme. Cítil jsem v tom velké odhodlání.
Strategie afghánské mise v té době zněla zhruba takto – mezinárodní koalice odejde, až budou afghánské síly připraveny udržet v zemi pořádek a bezpečnost. A současně, až se afghánská vláda dohodne s Tálibánem na podobě správy země.
Bohužel, o něco později se bývalý prezident USA Donald Trump rozhodl (a jeho nástupce Joe Biden tento směr potvrdil), že vyslyší sílící názor Američanů, a vojáky ze země stáhne. Bez ohledu na zatím nedostatečnou připravenost afghánských bezpečnostních sil i ne příliš optimistická jednání afghánské vlády s Tálibánem. Extremistům z tohoto hnutí od té chvíle stačilo už jen čekat, až ta chvíle přijde. A zbytku koalice nezbylo než se chystat na nevyhnutelný odchod, protože bez USA, jako hlavní síly koalice, smysluplně fungovat v zemi nešlo.
Sám jsem byl přesvědčen, že stažení je předčasné a situace v zemi se může dramaticky změnit – přesně tak, jak to teď sledujeme. Vojáci ale neurčují chod věcí. Můžou je popisovat a varovat, ale rozhodnutí je na zvolených politicích. A ti se doporučeními a radami vojáků nemusí vždy řídit.
Jsem přesvědčen, že klíčoví politici museli vidět, jak se liší hodnocení vojáků a civilistů, kteří jim předkládali své zprávy. Mnohokrát jsem zažil, jak afghánští politici nasazovali těm spojeneckým růžové brýle a ujišťovali je o tom, jak dobře pokračuje příprava afghánských bezpečnostních sil. Jak blízko je dohoda s Tálibánem.
Západní politici často chtěli slyšet spíše pozitivní zprávy a rádi hledali v jejich slovech naději. Naděje ale není strategie. Ta má být jasná, jasně formulovaná a její hodnocení nemá být nahlíženo růžovými brýlemi, že věci jdou dobře, ikdyž ve skutečnosti nejdou. A to se přesně stalo. Realita v Afghánistánu nebyla na odchod spojenců připravená.
Selhala tedy jak afghánská vláda, tak tamní bezpečnostní síly. A selhala i mezinárodní koalice vedená USA, která se odklonila od jasné strategie.
Petr Pavel
je bývalý předseda vojenského výboru NATO a bývalý náčelník generálního štábu české armády
Afghánistán se tak každým dnem dostává pevněji do totální nadvlády Tálibánu. Ten sám o sobě je spíše extremistickým hnutím než teroristickou organizací. Obrovským nebezpečím pro celý svět je proto, že jím ovládané země mohou zase začít posilovat nejrůznější organizace, které mají terorismus v hlavním „popisu práce“. Ať už jde o Al-Káidu, Islámský stát nebo Haqqáního síť. Právě ty byly dlouhodobou přítomností spojenců v zemi výrazně oslabeny.
Musíme tak být mimořádně obezřetní. Dnešní svět je tak provázaný, že cokoli se ve světě stane, může mít dopad na naši zemi.
Jsem zároveň pevně přesvědčen, že i přes neúspěch afghánské mise je NATO tím nejzásadnějším pilířem naší bezpečnosti. Navzdory jeho kritikům, kteří cítí potřebu si ‚kopnout,‘ NATO nevzniklo kvůli Afghánistánu. Vzniklo kvůli potřebě kolektivní obrany. Ta je dál mimořádně důležitá a také mimořádně efektivní. Umožňuje nám udržovat malou moderní armádu, opírat se o spojence a společně reflektovat dění kdekoli po světě a přispívat tak k bezpečnosti u nás doma.
Neúspěch spojenecké koalice v Afghánistánu na tom nic nemění.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
