V nelehké situaci byla pro krnovské varhanářství doslova spásou zakázka pro koncertní sál a kulturní centrum v čínském Jinanu. „Možná by naše firma nějak dokázala dál fungovat, ale určitě by to byla výroba v mnohem menším měřítku než dnes. Určitě bychom nedělali velké varhany, které proslavily krnovské varhanářství," uvedl ředitel společnosti Jakub Škrbel.

Čtyřmanuálový elektricko-mechanický přístroj s osmašedesáti rejstříky v hodnotě přes 30 milionů korun se začal v Krnově stavět přesně před rokem. Na této zakázce se podílela dokonce prestižní architektonická kancelář Richez Associés z Paříže. Po pětiměsíční usilovné práci se hotové varhany odzkoušely, znovu rozebraly a postupně lodí putovaly do Číny.

Slavnostní ceremoniál k předání nástroje byl sice naplánován už na 1. září, ale stavba se bohužel kvůli problémům na čínské straně opozdila.

„Původně jsme měli začít v Číně stavět nástroj v půlce května, ale na místo samotné do kulturního a hudebního centra města Jinan nás pustili až 14. srpna. Varhany jsou v současnosti hotové zhruba z 98 procent. Chybí tam vlastně doplnit už jen ty velké píšťaly, které na místo dorazily minulý týden 3. října. Teď tam probíhá ladění elektroniky. Chystáme se tam s intonérem, který bude varhany zhruba měsíc až měsíc a půl intonovat," popsal další postup Jakub Škrbel.

A co je pro krnovské varhanáře na stavbě varhan nejobtížnější? Vymýšlení a projektování? Samotná stavba a montáž? Nebo správná intonace nástroje? Ředitel společnosti se jen zasmál. „Každý vám řekne něco jiného. Ale protože se při plánování koncertního sálu nepočítá s tím, že tam bude někdo chtít dostat dvanáctimetrovou píšťalu anebo uvnitř manipulovat s jeřábem či zvedací plošinou, tak bych řekl, že nejtěžší je dostat jednotlivé díly na místo a nadělat při tom co nejméně škody," uzavřel Jakub Škrbel.

V Krnově se varhany vyrábí nejméně 170 let, z toho 140 let ve fabrice rodiny Rieger. Za dobu své existence už tato továrna vyprodukovala na 3700 nástrojů. Po privatizaci managementem v roce 1994 dlouho stála za tímto podnikem skupina původních majitelů. Pak se o krnovský závod začala ucházet kromě jiných zájemců také rakouská firma Rieger Orgelbau.

Tu založil předválečný majitel krnovských varhanářských závodů Josef Glatter-Götz se synem, když byli v roce 1945 odsunuti z Československa. Někteří krnovští varhanáři se obávali, že Rakušané chtějí závod zavřít z konkurenčních důvodů, podle jiných by potomci původních majitelů byli vhodnější než další vážný zájemce byznysmen ze Slušovic Karel Nedbálek, který v hudebním byznysu neměl moc zkušeností.

Nový většinový vlastník musel zpočátku působit jako insolvenční správce a krizový manažer, protože celé odvětví hudebních nástrojů zasáhla krize obzvlášť těžce. Velké štěstí bylo uvolnění poměrů v Číně, které umožnilo tamním křesťanům stavět kostely a pořizovat si do nich varhany. Krnovské varhany hrají například také v desetimilionovém městě Tianjin v čínském kostele svatého Josefa i v dalších čínských městech.

Jakub ŠkrbelJakub Škrbel: Koupili jsme Rieger-Kloss v poslední chvíli

Jakub Škrbel, ředitele Rieger-Kloss, zdědil lásku ke královskému nástroji po svém otci, který miluje varhanní hudbu, přestože se jí nikdy aktivně nevěnoval.

Proč jste varhanářský podnik v Krnově koupili?

Původně jsme plánovali vstoupit do obchodu s dřevem, což varhany v podstatě splňují také. Koupě proběhla ke konci roku 2011 a bylo to tak za minutu dvanáct. Bývalému vedení se podařilo získat velkou zakázku na stavbu nových varhan.

Zálohu, kterou dostali na rozjezd projektu, použili na sanování minulých dluhů. Zaplatili čtyři měsíce dlužných mezd, nějaké své dluhy a na konci roku se dostali do situace, kdy měli podepsanou smlouvu, na krku šibeniční termín a žádné peníze. A v takové situaci jsme přišli my.

A jaké tedy byly začátky?

Ten první rok byl opravdu těžký. Rieger-Kloss působil v hodně zemích, ale bohužel se narušily vztahy mezi fi rmou a jejími zástupci. Já nechci na bývalého vlastníka pana Ručku házet špínu, ani nemůžu posuzovat, jestli byl schopný nebo neschopný manažer. Dělal to přece jenom mnohem déle než já. Nicméně to, že neuměl jednat se zaměstnanci, odběrateli, dodavateli a podobně, to je prostě fakt. Dost tím pokazil jméno firmy.

Vy se teď pomalu vracíte na trhy, kde krnovské varhany dříve působily. Jak to jde?

Jak kde. V Jižní Koreji byl obchodní zástupce, se kterým se teď opětovně snažíme navázat spolupráci. Máme tam postavených zhruba šestnáct nástrojů – a tím myslím velké koncertní nástroje –, ale bohužel tam byly bývalým vedením poškozeny vztahy mezi firmou a tím pánem.

Vlastně všichni naši partneři, kteří kdysi spolupracovali s Riegerem, tak se s panem Ručkou nebyli schopni domluvit. On jim vždycky něco slíbil, pak to nedodržel. Byli tam i tací, kteří to vydrželi desetkrát, a pojedenácté už to vzdali. Takže valnou většinu všech partnerů, kteří se stále varhanářství věnují, jsme ztratili a ti přešli ke konkurenci.

My se teď snažíme s nimi zase navázat spolupráci a napravit poškozené vztahy.

A co Rusko a východní trhy?

V Rusku se pomalu objevuje světlo na konci tunelu. Například loni jsme tam připravovali jeden projekt, který se táhne už šest nebo sedm let, a už to bylo na spadnutí. Byl to projekt, který měl být fi nancován jednou jedinou osobou a bohužel tam došlo k tomu, že v jeho rodném městě vyhořel kostel, takže peníze na varhany stornoval a věnoval je opravě místního kostela.

Nám se spíše daří na Ukrajině, tam máme jeden velký projekt připravený a čekáme vlastně jen na to, až tamní ministerstvo kultury schválí peníze. Mělo to být v rozpočtu na příští rok. Teď tam děláme spíše menší akce, ale co je nejdůležitější – jsme tam. Daří se nám tam dostávat se do povědomí.

A zbytek Evropy?

Hodně se rozjíždíme na Slovensku. Máme taky rozpracované varhany do Berlína, ty budou hotové v půlce listopadu. A protože letos slavíme 140 let vzniku fi rmy, tak bychom to chtěli důstojně oslavit a spojit s jejich předáním. Celkem tam máme takové čtyři rozpracované projekty. Letos už to nestíháme, ale na příští rok máme zatím dost.

Kromě varhan je Krnov známý také výrobou kytar. Jak to vypadá s nimi?

Výroba kytar byla ukončena ještě před naším příchodem. Problém bylo a je, že jejich výroba je v podstatě celá ruční, což znamená, že kytara je zákonitě dražší. Rieger nemá na to, aby jeho kytary byly v té vyšší třídě, a na brnkání u ohně jsme zase drazí.

Jediná možnost je, že bychom našli v Číně partnera, který by si troufl na pravidelný měsíční odběr. To je pro nás stěžejní. Pokud bychom někoho takového našli, tak bychom tu výrobu otevřeli i pro český, potažmo evropský trh.

A co varhanářská škola?

Škola stále funguje. Firma Riegr-Kloss je vlastně její zřizovatel. Letos tam bude probíhat změna ve vedení, my sami ještě ani nejsme ve správní radě a paní ředitelka odchází do důchodu. Ten samotný nápad zřídit vlastní učňovské středisko a vychovávat si vlastní zaměstnance byl skvělý. Nicméně zřejmě si nebyli schopni domyslet, co budou dělat s deseti novými varhanáři ročně. Tolik zaměstnanců firma prostě nemohla uživit.

Takže logicky odcházeli a mnoho z nich si zařídilo vlastní dílnu anebo se starali o varhany ve své vesnici a několika okolních, a až tehdy si zřejmě začali uvědomovat, že si vlastně vyrábí vlastní konkurenci. A z toho vznikla poměrně velká nevraživost vůči škole. Takže se jim potom snažili spíše škodit a škola při vědomí toho, že se nemůže spoléhat na firmu, se co nejvíce osamostatnila.

Teď se snažíme ty vztahy nějak vylepšit a opětovně navázat bližší spolupráci. My samozřejmě taky nejsme schopni využít deset žáků ročně, to je strašně moc, ale chtěli bychom si vybírat a do budoucna máme ještě spoustu plánů, ale nyní je předčasné o nich mluvit. Pro nás je teď nejdůležitější stabilizovat fi rmu, a to jak ekonomicky, tak zakázkově, a teprve pak se můžeme naplno věnovat i jiným projektům.

Jan Pirkl