Václav Malinský: Cestou lidem vyprávím o Emičce

Na batohu má nášivku Pěšky pro Emičku a za necelé dva měsíce se mu podařilo získat na léčbu zdravotně postižené dívky 65 000 korun – to byl konec května. Když se Václav zastavil počátkem června v Krnově, byl asi v polovině cesty po hranicích bývalého Československa – měl za sebou 2000 kilometrů.

Nebolí vás nohy?

Důležité je mít dobré boty. V pohorkách bych to neušel. Mám lehké běžecké boty, jedny se mi už rozpadly, vydrží tak těch 1500 kilometrů, takže počítám, že je ještě jednou vyměním. Když je mokro, boty se sice promočí, ale zase rychle uschnou.

Jak jste přišel na nápad dobročinného pochodu?

Patřím k lidem, kteří hodně cestují, chodí… Tyto cesty mají velký význam pro mne osobně, chtěl jsem ale, aby byly užitečné ještě i pro někoho jiného. Pochod po hranicích je má třetí dobročinná cesta, loni jsem byl takto na expedici v Indii.

Funguje to tak, že cestou potkávám různé lidi, zajímají se, kam jdu a proč, vyprávím jim o Emičce a tomu, kdo má zájem pomoci, dám vizitku s číslem účtu.

Kdo je Emička?

Je to dívka, která trpí následky dětské mozkové obrny. Takových dětí je u nás spousta, léčba je nákladná a rodiny se musí dožadovat každé koruny. Když jsem hledal rodiče, kteří by měli o takovou formu pomoci zájem, ozvalo se mi jich hodně.

Emičku jsem si vybral proto, že za ní nestojí žádná jiná organizace, kromě toho, že je členkou Asociace rodičů dětí s dětskou mozkovou obrnou.

Proč jdete zrovna po hranicích?

Je v tom určitá symbolika. Pro moji generaci nemají už hranice takový význam, jako pro ty, kdo zažili totalitu. Když se setkávám s lidmi, kteří v blízkosti hranic žijí, vypráví mi, jak se báli k hranici přiblížit a dodnes mají respekt. Mladí cestují a překračují hranice států, aniž by to museli nějak řešit.

Hranice naší republiky vede často přes hory. Máte hory rád?

Ano. Mám hory a přírodu velmi rád. Prošel jsem Šumavu, Podyjí, Českou Kanadu, všude je krásně, asi nejvíce mne ale nadchly Krušné hory a České Švýcarsko. V horách se mi jde dobře, kopce sbíhám, jdu na lehko, batoh má devět kilo a mám v něm vše, co potřebuji, včetně zrcadlovky.

Zažil jsem krásná setkání se zvířaty, srnky, lišky, divočáci mi běžně kříží cestu, v Novohradských horách jsem potkal losa evropského, v Jizerských horách stál ode mne jelen pět metrů. Dívali jsme se na sebe, pak odkráčel.

Míříte na Slovensko, medvědů se nebojíte?

Nesmíte mít zásoby jídla v místě, kde spíte. Mají se zavěsit do neprodyšných pytlů na strom. Medvěd je divoké, plaché zvíře, bezdůvodně člověka nenapadne. A žádné velké zásoby jídla nemám.

Udělal jste si na dva dny zastávku v Krnově. Co říkáte na naše město?

Šel jsem přes Linhartovy a Město Albrechtice. V Krnově mám kamarádku, cestovatelku Míšu Bugrisovou, která mne nalákala, že se tady musím zastavit, takže jsem neodolal. Snažila se mě trošku vykrmit, shodil jsem totiž za ty dva měsíce sedm kilo, vařila mi, ochutnali jsme zmrzlinu, kofolu, ukázala mi Cvilín, potkal jsem tady japonskou turistku a kluka, který se právě vrátil z pouti do Santiaga de Compostela. Úžasné město.

Gabriela Mathiasová