Vrbensko považuje jednaosmdesátiletý Jaroslav Koryčanský za svůj domov od roku 1945, kdy sem přišel z Veselí nad Moravou na jižní Moravě. „Zdejší kraj považuji za nejkrásnější, ať už to bylo dříve nebo nyní," vyznal se Jaroslav Koryčanský, co cítí k Vrbensku. Je mu ale neuvěřitelně smutno z toho, jak dopadl nejen bývalý vrbenský mamutí podnik Dřevokombinát, ale i ostatní průmyslové závody ve Vrbně pod Pradědem po roce 1989.

Dřevokombinát byl dřevařský závod, který zpracovával materiál z okolních jesenických lesů. Problémy začaly, když šel v roce 1992 Dřevokombinát do kuponové privatizace. Poté se ocitl v rukou stovek akcionářů a několika firem.

Areál chátrá, výroba skončila

„Byla to prosperující fabrika. Pojďte se podívat z okna, co z toho kolosu zůstalo dnes," vyzval redaktora Deníku Jaroslav Koryčanský a ukázal výhled z okna svého bytu. „Dnes nevidíte uvnitř areálu téměř žádný pohyb. Výroba skončila, všechno uvnitř je zarostlé zelení a chátrá. Je jen velmi malá naděje, že se někdy podaří výrobu v tomto podniku opět rozjet."

Jaroslav Koryčanský se nemůže smířit se zánikem Dřevokombinátu ve Vrbně pod Pradědem, v němž pracoval celý život.

Jaroslav Koryčanský se nemůže smířit se zánikem Dřevokombinátu ve Vrbně pod Pradědem, v němž pracoval celý život. foto: Deník/Karel Janeček

Pracovali, a ještě při tom stavěli jesle

Dříve služba na vrátnici Dřevokombinátu nebyla jednoduchá, protože tudy do závodu každodenně proudily davy zaměstnanců.

Podnik na zpracování dřeva byl ve Vrbně založen v roce 1869. Jako státní podnik skončil 11. listopadu 1993 a o jeho dalším směřování rozhodla privatizace. „V podniku jsem působil jako hlavní mechanik, byl jsem náměstek pro mechaniku," uvedl Jaroslav Koryčanský.

Při práci v Dřevokombinátu zvládl spolu s dalšími kolegy hlavní mechanik postavit na protější straně Jesenické ulice mateřskou školu a jesle. Podobně se díky podpoře fabriky podařilo vystavět panelový dům, v němž dodnes žije tento pamětník zašlé slávy vrbenského průmyslu i se svou manželkou. A nebyl to jeden panelák, ale i několik dalších v okolí.

Na slávu už jen vzpomínají

„Dnešní mou nostalgickou náladu a vzpomínky na fabriku ovlivnil nedávno kamarád, který přijel na návštěvu," sdělil Koryčanský, který ukončil dřevařskou školu v Táboře v roce 1951. Jako absolvent se hlásil do práce nejprve na podniku v Šumperku. Do zaměstnání jej přijal, dnes jednadevadesátiletý, již zmíněný kamarád. Dodnes společně probírají, proč musel tak úspěšný závod skončit.

Nadšeni z konce Dřevokombinátu nejsou. „Když vidíte propadlou obloukovou historickou střechu na pilnici, kterou nechali jenom ze své nenažranosti spadnout, je to nepříjemné. Denně mám chátrající areál závodu před svým zrakem, denně zažívám ten smutný pohled," řekl Koryčanský.