O silné zážitky nemá nouzi a ráda by se o ně podělila se čtenáři Deníku. „Chci lidem ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mnoho peněz a že sny si můžeme plnit v každém věku," vysvětlila svůj zájem o sdílení zážitků mladá Krnovanka, jejíž sloupek budou čtenáři na stránkách Deníku pravidelně nacházet.

Vietnamci jsou velmi přátelští a komunikativní. Většina z nich neumí anglicky, což ničemu nevadí. I tak si povídáme. Čím déle jsem ve Vietnamu, tím více nabývám dojmu, že jim rozumím, i když to není pravda. Já na ně mluvím česky a oni na mě vietnamsky.

Usmíváme se, přikyvujeme, ale hlavně pohazujeme rukama a jedeme pantomimu. Pokud člověk neumí cizí jazyk, více než kdy jindy musí komunikovat neverbálně, tedy řečí těla. Základem všeho je úsměv. Ten vás dostane skoro všude.

Naučila jsem se pár slovíček ve vietnamštině, se kterými si bohatě vystačím. Umím si například objednat kávu s mlékem, vodu, led, pozdravit, zeptat se na cenu, poděkovat nebo počítat do deseti. Ústní komunikaci kombinuji s řečí těla.

V praxi to používám následovně. Přijdu na trhu ke stánku, ve kterém mě něco zaujme. Prodejce už zdáli volá: „Hello!" (anglický výraz pro ahoj) Já pozdravím ve vietnamštině. To na něj udělá dojem, usměje se a pozdrav mi opětuje. Ve vietnamské konverzaci pokračuji otázkou: „Kolik to stojí?" Ukážu na zboží, o které mám zájem prstem. On zpozorní a rozesměje se. Než mi odpoví, podělí se o své dojmy z cizinky s ostatními prodejci.

Vyhrkne na mě číslovku, a pokud zrovna tuhle neznám, civím na něj a kroutím hlavou. On chvíli nechápavě kouká. „Jak to, že se ta běloška umí zeptat na cenu, a pak nepochopí mou odpověď?"

Naštěstí jsem vypozorovala, že si trhovci peníze často strkají do kapes. Poklepu si na kapsičku a on už vytahuje bankovky.

V konverzaci často pokračujeme. Následují neustále ty samé dotazy. „Odkud jsi?" Jak nečekaná otázka, pomyslím si. „Jsem z České republiky," odpovídám pohotově. To umím říct mimochodem ve vietnamštině.

Vietnamci přikyvují, což ale nutně nemusí znamenat, že mi rozumí. Oni totiž kývou pokaždé. V případě České republiky ale skutečně vědí. Spousta z nich má v naší zemi rodinu. Znají pivo, Petra Čecha fotbalového brankáře nebo Prahu.

„A kolik ti je?" Ptají se dál. „Je mi 29, a tobě?" Většinou vytřeští oči. „Vypadáš mladě, tipuji ti 20." Díky bohu za ty geny. Vypadám sice mladě a stejně tak se i cítím, ale rozumově to, doufám, blížící se třicítce odpovídá. „Jsi tak krásná," rozvíjejí konverzaci.

Skoro všichni ve Vietnamu umí použít anglický výraz „beautiful". Odhaduji, že pro Asiaty jsme hezcí všichni. Máme úzké nosy, oni mají „placky". Jsme bílí. Oni dělají vše proto, aby bílí byli. Investují peníze do kosmetiky, která je vybělí, nebo se schovávají před sluncem. Ani ve čtyřicetistupňovém vedru se neváhají nabalit do zimní bundy a rukavic.

„Máš manžela?" Mávám jim před očima rukama, čímž naznačuji, že nemám prstýnek. „Zatím ne." „Jak se jmenuješ?" „Michaela, těší mě." Kupodivu mé jméno umí krásně vyslovit. Zato já jejich téměř jistě zkomolím. Smějí se. „Jak se ti líbí ve Vietnamu?" „Super, miluju to tady, hlavně jídlo a vaše kafe."

Michaela Bugrisová, www.facebook.com/michaelabugrisovanacestach