Majitel fojtství v Rusíně se zasloužil o kvalitní chov koní

U přílelžitosti výstavy koní v Krnově 3. září 1922 napsal Quido Riedel, chovatel koní z Nového Dvora u Opavy a předseda Slezského zemského spolku pro chov koní ve Slezsku, spis Dějinná studie o vzniku ras koní a jejich významu pro vypěstění hospodářského koně. Zpracoval téma od starověku do své současnosti, tedy do počátku Československé republiky.

Čtenář zde najde spoustu zajímavostí. Autor 19. století označuje za dobu chaotickou, kdy bezcílná plemenitba vedla k úpadku koní na Krnovsku. Roku 1866 byly erární připouštěcí stanice z Brumovic a Fulštejna přeloženy pak už jako soukromé do Hrozové a později do Rudoltic. Soukromá stanice byla zřízena i v Krnově.

Přidělování hřebců pro stanice bývalo chaotické, takže o jednotném chovném směru nemohlo být ani řeči.

Do této situace se vložil majitel fojtství v Rusíně Arnošt Peschke, který po dohodě s odborníky a zvěrolékaři a jako poslanec zemské sněmovny požadoval nápravu v chovu koní v okrese Krnov. Z jeho podnětu byl do stanice v Rudolticích zaveden hřebec norické rasy. Od roku 1903 se tedy v západním Slezsku datuje chovný směr norický.

Po vzniku Československa došlo v chovatelských kruzích k rozporům, jakým směrem se vydat, jaký chov koní pěstovat. Prvorepublikoví chovatelé chtěli těžkého koně. Zprvu jim stát nabízel chov belgický a oldenburský. Tito koně se záhy ukázali pro naše klima jako nevhodní.

Provorepublikové rozpory, jak pokračovat v chovu koní, komentuje přiléhavými slovy v tehdejším časopise Venkov autor článku Ota Jiříkovský: „..a dnes se kritizuje více než kdy jindy. A ještě více se nadává a ještě více je nespokojenosti, než za dřívějšího režimu.

Zdroj: Vladimír Meletzký

A důvody? Dle čisté pravdy tyto: Nadává se proto, že jsme se to tak naučili, poněvadž je to dovoleno, poněvadž to nic nestojí, mnohá prázdná hlava se tak uplatní a pak – je to nádherně pohodlné…“

V Čechách se v té době chtěli vrátit k bývalému koni „netolickému“. Tento název vznikl podle koně rakouského. Když totiž přepravci soli z Rakouska se svými šestispřežními vozy odpočívali na své cestě do Prahy v netolické krajině, nechávali čeští sedláci připouštět své klisny s jejich hřebci, neboť se jim velmi líbili.

Sedláci ve Slezsku dávali přednost již dříve rozšířenému chovu norickému, neboť se pro své tělesné vlastnosti nejlépe hodil pro těžkou práci v zemědělství i v lesích. Název norický je odvozen dle názvu rakouského území, které bylo ve starověku římskou provincií Noricum. Tito koně odvozovali svůj původ od koně římského, používaného v dobách Římské říše.

Tito těžcí koně se zachovali díky zásahu solnohradských arcibiskupů v letech 1560 až 1803. V roce 1576 založil arcibiskup Jan Jakub z Kuen hřebčín, z něhož pocházeli dvorští plemeníci.

Arcibiskup Jan Arnošt hrabě Thun, obzvláštní přítel a podporovatel zemského chovu, nařídil roku 1688, že tuzemské klisny – matky, nesmějí být kryty cizozemskými hřebci. Tímto opatřením byl postaven zemský chov na vlastní nohy a položen základ k čistokrevnému chovu.

„Teprve výstava koní roku 1922 v Krnově ukázala, že díky rozhodnutí z roku 1903, zavést chov koně norického, bylo docíleno dobrého, tvrdého koně hospodářského…“, píše autor publikace. Slezsko tak mohlo předvést nejkonsolidovanější chov koní v celé republice.

Podařilo se dokázat, že norický kůň je nejvhodnější pro zdejší poměry. Chovné stanice v Rudolticích, Krnově a Rylovce již v 3. generaci prokázaly dobré výsledky. Jejich chovné klisny a mlaldí koně vzbudili na výstavě obdiv svým typem, tvary a silnou stavbou těla.

Zdroj: Vladimír Meletzký

Na základě těchto výsledků byl okres krnovský, bruntálský a frývaldovský (= jesenický) prohlášeny za oblast chladnokrevnou a pro další chov určeni bez výhrad pouze hřebci noričtí. Autor spisu Quido Riedel na závěr konstatuje, že založením a činností Slezského zemského spolku pro chov koní ve Slezsku „jeví se býti chov koní uveden do správných kolejí“.

Ludmila Čajanová získala kopii publikace o chovu koní na Krnovsku, která se zachovala díky ing. Ivanu Petrtýlovi. Prostřednictvím ing. Chrastinové publikaci získalo i regionální oddělení krnovské knihovny. Nejzajímavější informace z tohoto pramene překladatelka Ludmila Čajanová zpracovala. Zjistila, jak se majitel fojtství v Rusíně Arnošt Peschke zasloužil o zavedení kvalitního chovu hospodářského koně ve Slezsku.