Dočteme se o tom na stránkách původní kroniky města, které byly později, v době normalizace, nahrazeny prosovětským textem.

„Krnovská kasárna a všechny vojenské objekty v Krnově musejí být do 15. října 1968 zcela uvolněny československou armádou pro armádu sovětskou. Dále je nutno zajistit čtyři místnosti pro komandaturu sovětské posádky. Sovětský plukovník se též zajímal o byty v Krnově. Jednání se účastnila i Miroslava Dundálková, jejíž přítomnost si vyžádali zástupci sovětské posádky,“ zapsal tehdejší kronikář Vladimír Blucha průběh jednání mezi veliteli sovětské a české posádky na konci září 1968.

Čeští vojáci, kteří až do té doby v krnovských kasárnách sídlili, začali postupně město opouštět. „Pamatuji si, jak jsme stáli se slzami v očích podél chodníku a mávali odjíždějící československé posádce. Vojáci na nás volali pozdravy a povzbuzení. Utkvělo mi v hlavě hlavně volání: české holky, nedejte se, my se vrátíme,“ vzpomíná krnovská pamětnice.

Při svém nedobrovolném odchodu z kasáren čeští vojáci alespoň zničili sociální zařízení, vytápění a jiné důležité technické vybavení objektu. Po ulicích Krnova se začali procházet sovětští oficíři, které civilní obyvatelstvo většinou ignorovalo.

Ti odvážnější vyvolávali drobné slovní šarvátky. V kronice se dále můžeme dozvědět, že situace se vyhrotila v předvánočním shonu: „Koncem listopadu a začátkem prosince začaly předvánoční nákupy. Podíleli se na nich vydatně sovětští vojáci z povolání. Skupovali hlavně boty, košile, tranzistorové přijímače, dětské zboží a alkohol. Kupovali bez ohledu na velikost zboží a vše posílali domů,“ zapsal kronikář Blucha.

To pochopitelně vyvolávalo mezi Krnovany ještě větší podrážděnost, protože nabídka v obchodech byla i tak velmi omezená.

Během více než dvaceti let nedobrovolného soužití Krnovanů se sovětskými okupanty se postupně situace konsolidovala. Oficírské paničky okna svých bytů zkrášlily záclonami místo novin, děti žebraly po vojácích odznáčky a při lampionových průvodech se praly o padáčky ze světlic.

Litr ovocného vína se dal vyměnit za kanystr ruského benzínu. Obyčejní vojáci ve městě téměř nebyli vidět, nedostávali vycházky ani opušťáky. Jen občas byli uvolněni na práci například v rámci akcí Z.

V časech normalizace se čeští civilisté postupně naučili chodit do „ruského obchodu“ pro nedostatkové zboží. V restauraci naproti kasárnám už seděli svorně u stolků češi i sověti. Dočasná sovětská posádka město nakonec přece jen opustila, ale naši vojáci se už nikdy nevrátili.

Areál kasáren postupně mění svou tvář na civilní a totéž platí o bývalém tankodromu v Chomýži. Jediné, co časem Krnovu jako vzpomínka na toto období zbude, je lidový název restaurace „U Brežněva“. A žádný majitel s tím asi už nic nenadělá. Elektronická původní i normalizační verze kroniky Krnova je k dispozici například v Městské knihovně v Krnově.

Dita Voznicová