Jak dlouho už tancujete?

Když to vezmu úplně od začátku, tak už od malička, kdy jsem tancoval se sestrou. Pokud se bavíme o tom, kdy tancuji pod nějakým vedením, tak je to od první třídy základní školy. Začínal jsem v tanečním souboru, TK Jess v Rýmařově, pod vedením skvělé trenérky Aleny Tomeškové.

Jaké máte za sebou úspěchy?

Jsem dvakrát mistrem České republiky, dvakrát mistrem Slovenské republiky. V dětské kategorii jsem byl i mistrem světa. Teď mám sólovou roli v Liptovském divadle tance v představení Hračky, kde hraji hlavní zápornou roli. A musím říct, že si to náramně užívám.

Jak jste se dostal na taneční konzervatoř na Slovensko?

Vlastně docela náhodou. U nás v souboru se říkalo, že bych chtěl jít jednou na konzervatoř a naše trenérka se znala s majitelkou konzervatoře, kde teď studuji. Viděla mě na závodech a pozvala mě na konkurz. Neměl jsem pořádné základy baletu, ale zachránil mě moderní tanec. Prý mám v sobě charisma, které diváky baví.

Jak vypadá výuka na taneční konzervatoři?

Naše konzervatoř je osmiletá, takže první až čtvrtý ročník dost podobně jako šestý až devátý ročník na jiných školách. Jak na gymnáziu. Akorát kromě normálních předmětů máme navíc ještě taneční průpravu. Od prvního ročníku střední školy nám zůstaly jenom maturitní předměty a přibylo nám dost oborových předmětů. Třeba metodika tance, dějiny tance, ale trávíme teď i více hodin v tanečním sále.

Kolik času trávíte ve třídě a kolik v tanečním sále?

U mě je to dost specifické. Já jsem na sále prakticky pořád. Miluju to tam. Jsem tam i ve svém volném čase. Buď si tancuju, nebo tvořím choreografie. Už v prvním ročníku jsem tvořil nějaké choreografie a musím říct, že byly i celkem úspěšné. Ono to není moc obvyklé, aby prvák dělal choreografie, ale mám výhodu, že mi tady lidé věří a nechají mě tvořit.

Jak se tvoří taková choreografie?

Důležitá je inspirace. Inspiraci hledám v životě, snažím se reagovat i na společenská témata. Hodně tvořím ve vlaku. Poslouchám nějakou písničku a pak mi bleskne nápad a začnu to v hlavě tvořit. Když přijdu do tanečního sálu, tak se ta choreografie tvaruje. Podle charakteru a schopností tanečníků. Ne vždycky je to tak jednoduché, jak to v hlavě vypadá.

Co je pro choreografii nejdůležitější?

Pro mě je to asi ta myšlenka, kterou chci tancem předat. Nejde jenom o to, aby to pochopili tanečníci. Na jevišti mluví divák. Ten si z toho musí něco odnést. Ten rozhoduje.

Jak vidíte svou budoucí kariéru?

Chtěl bych teď hodně tancovat. Tak do těch třiceti. Po tanci bych chtěl dělat choreografa. Mám rád výzvy, takže nechci ani začínat s vlastním souborem, ale chci pracovat pokaždé s jinými tanečníky. Všechno úplně od začátku.

Co je potřeba, aby se člověk stal tanečníkem?

Podle mě je to hlavně disciplína. A ne ve smyslu, že posloucháte na slovo, ale hlavně disciplína k sobě. Prostě musíte každé ráno vstát, jít k té baletní tyči a nějakou tu minutu tam strávit, i když zrovna nechcete a nemáte na to náladu. S disciplínou pak přijde to ostatní. Rozhodně nestačí mít jenom talent. Hlavně by to člověka mělo bavit, pak to bude bavit i diváka.

Co je na tanci nejtěžší?

Paradoxně to není to samotné představení, jak si většina lidí myslí. Je to všechno kolem toho. Tréninky, stres, tlak. Dostávání vlastního těla za hranice možností. To představení je to nejlehčí potom. To je to, proč to všichni děláme.

Co vás na tanci baví?

Jsou to přesně ty dvě tři minuty na jevišti. Ten moment, kdy vystoupím do tmy a svítí na mě světlo tak, že skoro oslepnu. A uprostřed tance si uvědomím, že tohle je přesně to, proč se tolik měsíců dřu a proč neustále posouvám své hranice. Pro tenhle moment. Pro to, že něco lidem předávám. Na každém představení nechám kus sebe. Nestačí tancovat na sto procent. Musíte jít dál. Mnohem dál.

Děláte i něco kromě tance?

Učím se teď na klavír, to mě hodně baví. Mám taky rád jízdu na kole. A miluju jídlo. Hodně jídla. 

Jakub Slovák, narozený v lednu 2001 v Rýmařově, se přes deset let věnuje tanci. Studuje druhý ročník taneční konzervatoře v Liptovském Hrádku. Jednou by si chtěl zatancovat v baletu Zkrocení zlé ženy. Jeho oblíbeným místem je taneční sál, kde se může ze všeho vytancovat. Jeho největším vzorem z české scény je choreograf Jiří Kylián.

Lucie Straková