Jaké je Slezsko bez hranic?

Celnice se po staletích staly nepotřebným přežitkem. Je to teprve pět let, co se Češi i Poláci učí žít ve Slezsku bez hranic. Zjišťují, že náš region vlastně nekončí na hranici a že se dá i u sousedů dobře nakupovat, chodit na výlety, obdivovat památky nebo potkávat zajímavé lidi. Hranice mezi námi byla uzavřená přes 250 let, takže přeshraniční cesty k sousedům za tu dobu zarostly kopřivami a nevyužívané mosty se začaly rozpadat.

Jak se daří pohraničním městům a obcím obnovovat síť silniček a cest, které vedou z Česka do Polska? Jak se zkratky přes Polsko vyplácí našim motoristům?

Budují zkratku z Rudoltic do Krnova

Zapomenutý most mezi Slezskými Rudolticemi a polskou obcí Równe se stal základem nečekaně výhodné zkratky do Krnova. Díky ní se cesta z Rudoltic do Krnova zkrátila ze 32 kilometrů na 13 km. Pozoruhodné je, že cestu k němu spontánně postavili místní zemědělci. foto: Deník/Fidel Kuba

Podle autobusového jízdního řádu je cesta ze Slezských Rudoltic do Krnova dlouhá přes třicet kilometrů. V těchto dnech pokračuje další etapa budování přeshraniční komunikace z Rudoltic do polské obce Równe, která motoristům zkrátí cestu do Krnova na polovinu. Zajímavé je, že zkratku ze Slezských Rudoltic do Krnova umožnil objev zapomenutého bezprizorního mostu přes hraniční potok Troja.

„Všechny mosty byly před zavedením Schengenského režimu uzavřené závorou a vlastně nepotřebné, takže se o ně desítky let nikdo nestaral. U některých se ani nevědělo komu patří, zda Česku, nebo Polsku. Proto tu nedávno chodila česko-polská komise kontrolovat mosty, které nejsou nikde v evidenci. Ukázalo se, že ten do Równeho je v dobrém stavu, zatímco dva další zapomenuté mosty v Pelřimovech jsou na tom po technické stránce podstatně hůře," zavzpomínal na znovuoživení starých mostů starosta Slezských Rudoltic Mojmír Pargač.

Schengen bez hranic a zapomenutý most zarostlý v křovinách a kopřivách mezi poli byl základem nápadu jak silniční spojení Slezské Rudoltice – Krnov zkrátit na polovinu. Zatímco někde s budováním přeshraničních cest čekali na státní nebo evropské dotace, v Rudolticích začali zkratku spontánně budovat místní zemědělci. Češi i Poláci z obou stran k mostu proklestili polní cestu a při tom našli pozůstatky původní komunikace z dob Rakouska-Uherska.

Nejdřív tudy začala jezdit zemědělská technika, pak majitelé terénních aut, ale brzy se přidali i běžní řidiči. Starostové Rudoltic a Równeho začali jednat, jak tuto zkratku formálně zlegalizovat, dořešit pozemkové vztahy a časem změnit polňačku na asfaltku. Problém byl například v tom, že do zvelebování zkratky investují Rudoltice, ale pozemky pod ní patří Rusínu.

„V podstatě jsme jen začali podporovat spontánní spolupráci místních zemědělců, kteří si přes hranice půjčují stroje, když je potřeba někde posekat louku nebo dělat nějaké polní práce. Byla to typická iniciativa zezdola, když čeští a polští zemědělci a podnikatelé se svou technikou na té cestě zadarmo nebo jen za příspěvek na pohonné hmoty odvedli obrovský kus práce. Prostě si uvědomili, jak je cesta pro náš region důležitá, tak nečekali až jim na to někdo dá peníze," popsal starosta Pargač spontánní budování zkratky vlastními silami občanů, což v době předražených veřejných zakázek nevídaný jev.

A stejně tak neformálně přistupují Češi a Poláci také k údržbě společného díla. Když se jede prohrnovat sníh, stroj s radlicí se samozřejmě nezastaví na hranicích, ale protáhne cestu až k udržované silnici. Tak to chodí při zimní údržbě přehraničních silniček nejen v Rudolticích, ale třeba i v Rusíně nebo v Hlince.

„První rok byla cesta v provozu jako prašná polňačka. V zimě se po uježděném sněhu jezdí nejlíp, protože když to rozmrzne, všude se objeví v bláto, výmoly a vyježděné koleje. Na naší straně už zpevňujeme povrch a také polští partneři připravují podobný projekt. Tato investice se rozhodně vyplatí. Máme tu například lékařku nebo učitelku z Krnova, kterým zkratka pomohla ušetřit spoustu najetých kilometrů i času. Pomohlo to i místním, kteří dojíždí za prací do Krnova," potvrdil starosta Pargač, podle kterého díky zkratce možná začne přibývat i rekreantů z Krnovska, kteří si pořídí chatu nebo chalupu na Osoblažsku.

Albrechtice a Opawica se asfaltu hned tak nedočkají

Město Albrechtice a polskou obec Opawica dnes spojuje jen tato polní cesta. Názory na to, proč tudy už dávno nevede asfaltka, se různí. Zástupci Opawicy i Albrechtic se shodnou, že lepší dopravní spojení chtějí, ale rozchází se v tom, jak by se měl společný projekt realizovat. foto: Deník/Fidel Kuba

V Hlince nebo v Rusíně už dávno přeměnili polní cesty do Polska v asfaltky. Ve Slezských Rudolticích nebo v Jindřichově mají přeshraniční silnici na dosah ruky. Najdou se ale také případy, kde se česko-polská silnička přímo nabízí, a přesto všechno ustrnulo na mrtvém bodě. Zdá se, že například polská obec Opawica může na asfaltku do Města Albrechtic zapomenout.

Před několika lety, když obnovu přeshraničních komunikací podporovaly velkorysé evropské dotace, se Češi a Poláci nedokázali shodnout na společném projektu. Nyní se zase nedokážou shodnout na tom, proč vlastně silnice z Albrechtic do Opawice ještě nevede.

„Češi neměli o budování takové komunikace zájem. Obyvatelé domů kolem této trasy se obávali, že kdyby se silnice postavila, že by tudy začalo projíždět množství aut, která by rušila jejich klid. A bez spolupráce s Čechy nemůžeme pokládat asfalt. Evropská unie takový projekt finančně podpoří jen v případě, že se ne něm shodnou partneři po obou stranách hranice," vysvětlil svou verzi prostřednictvím polských médií Piotr Soczyński, hlubčický místostarosta.

„Škoda že k propojení Opawice a Města Albrechtic nedošlo, protože tato cesty by nám velmi usnadnila a zrychlila nejen cesty do Albrechtic, ale také by to pro nás byla zkratka do Prudniku. Dnes tam musíme jezdit asi čtyřicet kilometrů přes Hlubčice, ale zkratka přes Albrechtice by pro nás byla téměř o polovinu kratší," dodala k tomu Eugenia Ganczarska, šoltys neboli starostka Opawice.

Obyvatelé této obce se sice do Albrechtic autem dostanou, ale jen po polní cestě, kterou s ohledem na svá auta využívají jen sporadicky. „Asfalt je asfalt. Cesta od nás do Albrechtic je samý výmol, a když je trochu víc bláta, můžete tam s autem klidně i zapadnout," dodala pro polská média Eugenia Ganczarska.

Starostu Města Albrechtic Luďka Volka sice také mrzí, že asfaltka mezi Opawicí a českou silniční sítí nevznikla, ale příčiny neúspěchu vidí někde jinde. „Propojení Opawice s Albrechticemi byla iniciativa polské strany a bylo to logické. Nejméně půl kilometru komunikace je potřeba vybudovat na polské straně, zatímco u nás jde sotva o sto metrů. Kdyby přišlo na věc, ten krátký úsek na naší straně bychom dokázali vyasfaltovat i z obecního rozpočtu bez dotací. Přístup polské strany byl ale takový, že něco vymysleli, a pak čekali, že to budeme realizovat my," uvedl starosta Volek, podle kterého bylo především v zájmu polských partnerů, aby se snažili vydolovat peníze z fondů EU na takový projekt.

Komunikace začala váznout, až nápad s přeshraniční asfaltkou pomalu vyšuměl. „Ve fondech EU dnes nejspíš už nejsou peníze na obnovení přeshraniční infrastruktury, ale pokud by polští partneři přišli s jiným modelem financování, z naší strany určitě žádný problém nenastane," doplnil starosta Volek svou verzi případu.

Jindřichov a Prudnik spojí příští rok nová komunikace

Jindřichov ve Slezsku má dnes spojení s Polskem hlavně díky železniční trati Krnov – Jindřichov – Glucholazy. V dohledné době ale povede z Jindřichova do Polska také nová silnice, a dokonce i cyklostezka. Ještě letos by měly začít práce na modernizaci a prodloužení komunikace, která propojí Jindřichov s Prudnikem přes obec Wieszczyna.

Přestože je Wieszczyna od Jindřichova vzdálená vzdušnou čarou asi tři kilometry, dnes se tam lze dostat autem jedině oklikou přes Vysokou a Bartultovice, což je zajížďka dlouhá přes dvacet kilometrů. „Máme velmi dobré kontakty se starostou Prudniku a propojit naše města silnicí a cyklostezkou byl odjakživa náš společný cíl. Je to nelogické, když musíte absolvovat tak dlouhou okliku, když chcete navštívit polské sousedy vzdálené vzdušnou čarou pár kilometrů," uvedl starosta Jindřichova Vlastmil Adámek.

Starosta Prudniku Radosław Roszkowski už oficiálně potvrdil, že práce na vybudování komunikace do Jindřichova přes obec Wieszczyna začnou ještě letos. Pokud všechno půjde podle harmonogramu, vše by mělo být hotové do konce roku 2014. Na polském území se dočká modernizace také havarijní silnička na trase Prudnik – Chocim – Dębowiec – Wieszczyna, aby odpovídala mezinárodnímu významu této komunikace.

Od železniční trati dnes vedou směrem k České republice a do Jindřichova jen polní a lesní cesty. Zde bude nutné vybudovat úplně nový úsek silnice, který nahradí současné prašné a blátivé polňačky mezi Jindřichovem a Wieszczynou. Na českém území bude nová silnice pokračovat asi dva kilometry od hranice přes Hraniční louky kolem kopce Svatý Roch až do Jindřichova.

Projekt v hodnotě desítek milionů byl původně pouze náhradníkem pod čarou na listině přeshraničních projektů česko-polské spolupráce, ale zdá se, že se prostředky na něj přece jen podaří získat z fondů Evropské unie. Důvodem úspěchu je to, že rozbité silničky a navazující lesní a polní cesty jsou už dnes velmi frekventované díky rozvoji turistického ruchu po obou stranách hranice.

Silnice z Hlinky do Polska pokračuje až do Prudniku

Když se zástupci Hlinky a sousední polské obce Krzyžkowice setkali u hraniční závory, aby společně oslavili vstup Česka a Polska do Schengenského prostoru, slíbili si, že co nejdřív vybudují přes hranice silnici. Slib dodrželi, takže dnes už po silnici z Krzyžkowic do Hlinky jezdí auta. Jedná se o čtyři metry širokou asfaltku, která je na našem území dlouhá necelý kilometr. Tato komunikace spojuje Hlinku nejen s nejbližší polskou obcí Krzyžkowice, ale vede až do deset kilometrů vzdáleného Prudniku.

Vše začalo tím, že Hlinka společně s polskými partnery nechala zpracovat projekt nazvaný Navrácení přeshraniční funkce cesty Prudnik – Rylovka na základě Schengenské smlouvy. Původně to byla jen polní cesta, která vedla z Rylovky, což je místní část Hlinky, pouze k hraniční závoře. Díky dotacím z Evropské unie se podařilo polským partnerům dovést tuto silnici až do Prudniku, což už je město velikostí srovnatelné s Krnovem.

Přestože Hlinka má Polsko hned za humny, před vybudováním silnice museli místní při návštěvě polských sousedů absolvovat dlouhou zajížďku. Nejbližší silniční přechod měli až v pět kilometrů vzdálené Osoblaze a na druhou stranu na přechod ve Vysoké museli cestovat asi čtrnáct kilometrů.

„Scházíme se s Poláky u příležitosti dožínek a poutí, zveme se na výstavy a různé kulturní akce, pořádáme fotbalová utkání a sportovní turnaje. Je výhoda, že už nemusíme absolvovat takovou dlouhou a zbytečnou zajížďku a po nové silnici se nám teď lépe jezdí za nákupy do Prudniku. Bohužel lepší dopravní infrastruktura a propustná hranice zatím nijak nepřispěly ke zlepšení v oblasti vysoké nezaměstnanosti, což je hlavní problém Hlinky," shrnul starosta Hlinky Marcel Chovančák, podle kterého dopravní propojení Česka a Polska nutné pro další rozvoj, ale není to všelék na hlavní problémy Osoblažska.

Novou silnici už objevili motoristé mnoha dalších českých i polských obcí, kterým přinesla nové možnosti jak si zkrátit cestu. Celkem stála kolem 80 tisíc eur. Hlinka ze svého rozpočtu přispěla osmi tisíci eur, ze státního rozpočtu prostřednictvím kraje přišly čtyři tisíce eur, ale většinu nákladů zaplatila EU z fondu Překračujeme hranice. Na základě výběrového řízení 910 metrů silnice na českém území postavila firma Kareta.

Při této příležitosti byla rovněž modernizována křižovatka v Rylovce a přibyl na ní přechod pro chodce.

Poznámka Fidela Kuby: V Polsku dodnes berou rukojmí

Patřím k řidičům, kteří rádi ušetří čas i benzín zkratkou přes Polsko. Zkratka z Rudoltic do Krnova vede obcí Mokre Kolonia, kde mají zbrusu novou širokou vozovku s odstavnými pruhy a vyvýšenými chodníky. Nedávno jsem v tomto přehledném úseku nedokázal sešlápnout brzdu. Když mě dopraváci změřili radarem, dojížděl jsem na neutrál asi šedesátkou, přestože v polských obcích je stejně jako u nás povolená maximálně padesátka.

Byl jsem si vědom své chyby, omlouval jsem se a byl jsem smířený s tím, že za svou hloupost zaplatím. Auto i doklady jsem měl v pořádku, při kontrole na alkohol jsem nic nenadýchal, takže jsem vyvázl s mírnou pokutou padesát zlotých, tedy asi 350 korun. Problém nastal, když jsem polským policistům dal na výběr mezi českými korunami a platební kartou. Marně jsem se jim snažil vysvětlit, že zatímco láska a babiččiny koláče jsou k nezaplacení, na všechno ostatní u nás máme MasterCard.

Trvali na svém, že od řidičů hříšníků neberou koruny ani karty. Já zas opakoval, že na cestě z Rudoltic do Krnova přes tři polské vesnice nepotřebuji u sebe vozit zloté, takže jsme se s tou pokutou dostali do slepé uličky.

Polští dopraváci našli originální východisko: dám jim do zástavy svou vlastní manželku. Navrhli, že má choť si vystoupí v Mokrem a zůstane s nimi u policejního radaru, zatímco já pojedu autem do Hlubčic hledat bankomat na zloté nebo zajedu na opačnou stranu do Krnova shánět nějakou otevřenou směnárnu.

Upozornil jsem policisty, že holky jako rukojmí dnes berou už jen ozbrojenci v Pakistánu nebo piráti v Somálsku, ale v civilizované Evropě jsme už od výměny živých osob za peníze oficiálně upustili. Nabídl jsem jim do zástavy cokoliv jiného neživého, co najdou v mém autě, třeba hever, lékárničku a rezervu. V tu chvíli jim nejspíš došlo, že tu právě děláme nedůstojný mezinárodní cirkus kvůli pár zlotým.

Mávli rukou nad mým relativně banálním přestupkem a nechali nás odjet bez pokuty. Od těch dob v Mokrem úzkostlivě dodržuji padesátku, takže uložení i odpuštění pokuty nepochybně splnilo svůj výchovný účel. Zda polští policisté dál pokládají posádku auta za vhodné rukojmí do zástavy, nebo se už trochu poevropštili, to nevím.