Slezská diakonie v Krnově provozuje mateřskou, základní i střední školu, které se zaměřují na děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Den otevřených dveří v MŠ a ZŠ Slezské diakonie v Krnově ukázal rodičům i veřejnosti, že kromě předmětů, jaké najdeme v běžných školních osnovách, zde od roku 2013 navíc pracují s arteterapií, muzikoterapií a podobnými technikami.

Cíl: zapojit všechny smysly

Kdo někdy zkoušel nohama šlapat zelí nebo drtit hroznové víno, jistě potvrdí, že je to silný zážitek zvláštního druhu.

Nutí člověka soustředit se na hranice svého vlastního těla, vnímat hmotu, uvolnit se a zapojit do výtvarné tvorby kromě zraku také hmat a intuici. A právě to je hlavním cílem při malování holýma rukama či nohama.

„Pokud děti odloží štětce a namísto toho pracují s barvou holýma rukama nebo nohama, intenzivně při tom vnímají strukturu barvy, její teplotu, hustotu a konzistenci, ale i texturu papíru, na kterém vzniká abstraktní obraz. Jde vlastně o propojení masáže s výtvarným tvořením.

Navíc preference určitých barev a jejich kombinací vyjadřuje emoce, které se výrazněji projeví u abstraktního obrazu, než kdyby děti dostaly za úkol malovat podle předlohy něco konkrétního. Navíc se děti uvolní a neřeší, jestli je jejich obrázek hezký a zda je lepší než ten spolužákův," představila propojení arteterapie a výuky Barbora Klečková, která ve škole působí jako preventistka.

Šedivé nebo černé vlasy?

Den otevřených dveří představil i další techniky, díky kterým je pobyt ve škole Slezské diakonie spojen s radostí a přirozenou zvědavostí. Mohou si například vyzkoušet pomůcky a zážitky ze světa nevidomých a neslyšících.

Při balancování na kladině si vypráví o tom, jak úzce souvisí sluch s orgány stability a rovnováhy nebo zjišťují, jaké elektronické vychytávky umožní slepcům poznávat barvy.

„Vidíte, kdybych neměl doma zrcadlo, tak si takto mohu zkontrolovat, zda mám pořád ještě na hlavě černé vlasy, nebo už začínám šedivět," představil učitel Jiří Tomášek svým žákům drobný přístroj, který legrační strojovou češtinou hlásí barvy. Potěšil ho oznámením, že jeho vlasy vyhodnotil jako černé.

„A zdalipak víte, k čemu nevidomí potřebují znát barvy?" zeptal se Jiří Tomášek dětí, které hned přišly s nápadem, že kvůli módě v oblékání, aby nešly na ulici v nějaké příšerné barevné kombinaci. „To samozřejmě taky, ale hlavně, aby při praní v pračce mohli oddělit bílé prádlo od barevného," prozradil jim pan učitel Tomášek.

Děti si vyzkoušely, jak přístroj reaguje na nejrůznější barvy oblečení, a pak je napadlo zjistit, jak vlastně správně pojmenovat barvu kůže. „Cože, takže kůže je šedá?" divily se děti verdiktu sofistikovaného přístroje, který se nikdy nemýlí. Na jakýkoliv typ či odstín pokožky odpověděl lakonicky, že je pro něj „šedá".

Během návštěvního dne si veřejnost mohla prohlédnout také kuchyňku, kde se děti přiučí něco praktického nebo fandit účastníkům taneční soutěže.