VYBERTE SI REGION

Dějiny literatury na Bruntálsku, XCVI.

Seriál Dějiny literatury na Bruntálsku vycházel dva roky v týdeníku Region.

5.1.2016
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Shutterstock.com

Jde o první takovou souhrnnou práci, která se podrobně zabývá literární historii okresu Bruntál. Na našich internetových stránkách publikujeme jen několik dílů, které v novinách otištěny nebyly. Autorem seriálu je doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., ze Slezské univerzity v Opavě, jenž se danému tématu věnuje již řadu let. Jeho záslužná práce o dějinách literatury v regionu by si sama zasloužila knižní vydání.

Rekapitulace u příležitosti ukončení seriálu Dějiny literatury na Bruntálsku

Uzavíráme náš seriál věnovaný dějinám literatury na Bruntálsku. Pragmatický aspekt výzkumu literatury v pohraničí, který bychom mohli charakterizovat jako soubor situací, jež utvářejí způsob recepce, je – například z hlediska obecné historie – málo důležitý. Daleko důležitější se nám jeví jiný jev literárního kontaktu, v němž se pragmatický kontext stává významným faktorem recepce díla, jestliže jsou mu přiznány určité vlastnosti.

Literární komunikace předpokládá nevyhnutelnost existence určité sféry základních epistemologických, axiologických a ontologických zkušeností. Symbolicko-mytické hodnocení prostoru pohraničí je spojeno s tematizací češství, němectví či polství tohoto území v literárních dílech a mnohdy nabývá – jak je tomu v případě části tvorby sudetoněmeckých spisovatelů – obranné funkce a podoby.

Silné spojení se zemí, časté pojímání života v Sudetech v kategoriích idyly se stává prvkem, jenž vytváří tradici a historii národa. Rodná zem je oblastí, která se rozprostírá kolem rodného domu, kolem zahrad, luk, pastvin, lesů. Je to „posvátný" prostor (ve smyslu sacrum), který je v literárním díle více než obrazem světa, je dokonce světem jako takovým.

Jde o zem, která určuje místo člověka ve světě, o zem, kterou obhospodařoval jeho otec a kterou bude zvelebovat syn a vnuk. V případě sudetských Němců k pokračování díla dědů a otců po roce 1945 již nedošlo. V případě Čechů a Poláků, kteří pohraničí osídlovali či „kolonizovali", je to zem, na kterou se nevzpomíná, ale kde se žije, v tomto smyslu běží nikoli o pravděpodobný, fiktivní prostor, ale o prostor skutečný, autentický.

Zda se zde žije dobře, či špatně, to je otázka, jež se týká i zobrazení vztahu spisovatele k této zemi. Pro starší generaci spisovatelů je to zem nově nabytá, kterou bylo třeba teprve důkladně poznat a nově pojmenovat. V případě jejich synů jde o prostor, k němuž – jak vidíme z některých ukázek – lze zastávat postoj zcela ambivalentní; nechybí přitom ani vztah radikálně ironický, užitím postmoderní estetiky v uměleckém vyjádření.

V každém případě popisy či zobrazení stejného prostoru v dílech německých, českých a polských autorů jsou orientační body, které je i nás vedou po cestě poznání, jsou prostředkem otevření se člověka světu, jenž ho obklopuje. Dynamické pojetí cesty nám umožňuje, abychom ji chápali dokonce v protikladu k putování-bydlení (osídlení).

Cesta znamená změnu, jisté riziko, které si vyžaduje také touha po dobrodružství, či dokonce po zisku. Bytí „zde a nyní" zaručuje trvalost, bezpečí a klid, provokuje k zamyšlení nad tím, co tedy vlastníme. Cesta pohraničím je toposem, v němž se setkávají či střetávají nejrůznější protiklady.

Na cestě dějinami pohraničí mohl člověk potkat německého rytíře, sedláka, horníka, ale i wehrwolfa a partyzána, nakonec i pravidelnou armádu. Cesta vedla do hor i do údolí, nebezpečným lesem, stávala se místem, kde se odkrývaly nejrůznější povahy a vášně, byla ztělesněním tužeb, ale i prokletím, jak to dobře známe z románů a novel Vladimíra Körnera.

Krajina pohraničí se nám tak zjevuje ve dvojím rozměru: realisticko-historickém a filozoficko-metafyzickém. Ten druhý je zvláště důležitý pro spisovatele pohraničí, neboť má vliv na ontologické, epistemologické i axiologické otázky a problémy, které rozhodují o pocitu národní identity, příslušnosti nejen k určitému teritoriu, ale i o víře otců a tradici dědů, v neposlední řadě o základních otázkách života a smrti.

Člověk pohraničí je homo domesticus – člověk „bydlící", který osídlením a obhospodařením krajiny položil základy nového světa. Zničení světa jednoho etnika, ztráta toho, co mu bylo nejdražší – vlasti, otčiny, Vaterlandu –, znamenalo rozpad jedné specifické kultury pohraničí, začátek konce mnohasetletého společenství i zánik toho, co představovalo výjimečnost rodné země. Bohužel návrat do tohoto idylického světa, do země dětství již není možný, jedině prostřednictvím paměti.

A také opačně – zapouštění kořenů je podle Simone Weilové jednou z nejdůležitějších potřeb lidské duše a má jak hodnotový, tak prostorový charakter. Vykořenění pak představuje hodnotovou dezorientaci, vznikající ze ztráty centra, které však nelze popsat prostorovými kategoriemi, ale je určováno tradicí, vírou, příslušenstvím k určitému společenství. Tento proces vyvolává stesk, jenž se pak v uměleckých dílech nezřídka projevuje značnou mírou sentimentu a idealizace.

Pohraničí je dnes čímsi na způsob knihy, do níž příroda, člověk a čas zapisovali své znaky, které lze racionálně nebo emocionálně hodnotit z hlediska kultury a literatury jak německé, tak české a polské. Historie jesenické oblasti nám umožňuje, abychom ji viděli jako krajinu alienace, vyhnání.

Avšak je to i místo kulturně-společenského kontaktu v prostoru mezi dvěma nebo více národy a národnostmi, místo, v němž se utváří charakter člověka. U národů a národností pohraničí by měla dominovat přinejmenším intencionální, ale hlavně reálná otevřenost a tolerance, která může nabývat a také nabývá různých podob a forem.

Věříme, že náš seriál přispěl a v budoucnu přispěje nejen k lepšímu poznání literární tvorby v oblasti, ale bude projevem soucitu i odpuštění. Jsme si vědomi toho, že básnické i prozaické slovo má tu zvláštní moc, že je nadčasové, když čas nejen uchovává vzpomínku na dramatické události, ale ochraňuje určité hodnoty, přibližuje k sobě lidi a v neposlední řadě nám daruje krásu.

Libor Martinek

Autor: Redakce

5.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Porota byla nadšená krásou zahrady manželů Hrouzových

/FOTOGALERIE/ Soutěž Šedivé či zelené v Krnově každoročně hledá nejkrásnější zahradu, nejlepší květinovou výzdobu oken, balkonů a bytových domů. Město Krnov ji pořádá už dvacet let. Také letos porota odborníků hodnotila tyto kategorie a navíc fotografickou soutěž na téma Příroda na nečekaných místech ve městě.

Přednáška o opevnění města

Zájemci o historii mají ve čtvrtek jedinečnou příležitost vyslechnout si přednášku Vladislava Razíma Středověká městská opevnění v Moravskoslezském kraji, kterou při příležitosti výstavy Krnov historie archeologie připravil Národní památkový ústav.

Místní sochař restauruje památník

Nedávno se do Zátoru přistěhoval magistr umění Tomáš Křivý. Tento sochař absolvoval čtyři roky studia u akademického sochaře Radima Hankeho na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění a pak pokračoval ve studiu sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, kde po šesti letech skončil jako absolvent figurativního sochařství profesora Jana Hendrycha.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies