Ona pocházela z Komárova, on z Morávky u Frýdku-Místku. Poválečné přesuny obyvatel je zavály na Krnovsko. Josefa do Dubnice a Aničku do Úvalna. Tam se potkali. Svatbu měli 21. září roku 1957 v kostele v Úvalně.

„Vybral jsem si ji mezi všemi,“ vzpomíná šedesát let poté Josef. Diamantovou svatbu oslaví společně. Bydlí v domě s pečovatelskou službou u cvilínského nádraží v Krnově, ale služby zatím moc nevyužívají. „Dokud mohu, uklízím a vařím si sama,“ říká Anička, které zdraví slouží dodnes dobře.

„Cvičila jsem na sedmi spartakiádách, hodně jsem sportovala, závodila na kole, v běhu. A přitom, když jsem se narodila, vážila jsem ani ne kilo. Nevěřili, že přežiji. Nechali mě být a pak přišli mamince s překvapením říct: Ta děvuška žije. Ale pro jistotu mi při křtu hned udělali zaopatření, kdybych zemřela. No vidíte, žiju, a jsem ráda, že žiju,“ směje se vitální paní.

A recept na dobré manželství? „Vždycky jsme se podporovali,“ uvede to hlavní pan Josef. „V každé rodině jsou potíže, ale že bychom se kvůli toho rozvedli, to mě nikdy nenapadlo. Někdy se rozčílím, že to slyší i sousedé. No a co? “ dodává a jeho žena se usmívá.

Celý život spolu trávili hodně času. Když Anička pracovala v ÚP závodech a on v Karnole, chodívali společně i do práce.

„A vždycky jsme si našetřili a jezdívali na různé lázeňské pobyty, do Luhačovic a různě, zrovna se na jeden pobyt chystáme,“ říká Josef, který se už desítky let potýká s různými zdravotními potížemi a má za sebou několik operací. Snaží se ale hýbat, do redakce přijel na tříkolce s příšlapem.

Manželé jsou hrdí na to, že se vždy uživili, nikdy neměli dluhy a hlavně že společně dobře vychovali syna Radka, který dnes žije s rodinou v Kanadě, kde má dospělé děti a vnuky. Radek emigroval v 80. letech. Přestože synova emigrace tehdy rodičům zkomplikovala život, jeho volbu respektovali.

„Byli jsme ho navštívit, on za námi jezdí každý rok a každý den spolu mluvíme na skype,“ uzavírá Anička.