I v našem regionu to byla vždy hodně pompézní akce, kdy na ostravském výstavišti Černá louka vystupovaly všechny hudební hvězdy tehdejší doby. K tomu se lidem rozdávaly noviny a časopisy. Svátek zanikl s pádem komunismu, kdy přešla tištěná média do soukromých rukou.
Deník vám dnes přináší retro sondu do minulosti, jak se noviny v minulém století vyráběly. 

Horká sazba: mravenčí práce, navíc s obrácenými písmenky 

Redaktor na počátku, korektorna uprostřed, rotačka na konci. Víceméně jen to spojuje „výrobu“ novin dříve a dnes. Náš redakční kolega Zdeněk Janiurek si dovolí porovnávat po půlstoletí praxe v ostravské žurnalistice.

„Co dneska někomu řekne psací stroj, potrubní pošta, metér, sazeč strojní, sazeč ruční, průměrář, obtahovačka, háček, kalandr, klišograf a další už téměř zapomenuté výrazy a věci? Ti všichni a to všechno se však tehdy podíleli na přípravě a výrobě novin,“ uvádí současný editor moravskoslezské redakce Deníku.

Když přišel (díky doporučení nestora české žurnalistiky Františka Gela poté, co se nedostal na studia novinařiny) na praxi ve zdejší Mladé frontě, psal se rok 1966. „Článek vznikal na psacím stroji a pak putoval bombou rozuměj potrubní poštou do tiskárny, kde ho převzal strojní sazeč,“ vzpomíná Zdeněk Janiurek.

Infografika Deníku. Zdroj Sanep, foto archiv Deníku
Vzkaz občanů Moravy a Slezska politikům: trápí nás výše platů a kriminalita

„Ten na asi půldruhého metru širokém a více než dva metry vysokém stroji sázel z tekutého olova stejně široké řádky dva centimetry vysoké a asi tři milimetry široké plátky, na jejichž vrchní hraně byla zrcadlově poskládaná písmena vytvářející slova a věty,“ vzpomíná Janiurek.

Pak podle něj přišla na řadu obtahovačka, zřízenkyně obtahující takzvanou špaltu (předlohu) na lisu a předávající kartáčový obtah korektorně. Tam vše přečetli, vyznačili chyby a předali pracovníkovi nazývanému průměrář, který špatné řádky nahradil nově a už bez chyb. Dílo dále dostal ruční sazeč, odborně zvaný metér, skládající v rámu novinovou stránku.

„Metér musel ale ještě ručně vyrábět titulky, tedy nadpisy článků. K tomu užíval háčku, do něhož ukládal zrcadlově otočená písmena. Ta byla uložená v kasách podle druhu například tučný, kurzíva i velikosti. Dovedete si představit, že vše bylo zrcadlově obrácené, jak museli být pečliví a zruční?“ líčí pamětník.

Po dalším kolečku obtahovačka korektorna průměrář metér se konečně stránka v rámu (vážícím až šedesát kilogramů) vezla ke kalandru, obrovskému lisu vytvářejícímu matrice. A teprve ty šly do odlévacích strojů vyrábějících půlkruhové prefabrikáty, které se připevňovaly na rotačky tisknoucí noviny.

Kapitolami samými o sobě byly podle Janiurka výroby barevných stran (znamenalo to jejich frézování mistrem strojníkem u rotačky) i fotografií (k tomu sloužil takzvaný klišograf, vytvářející na zvláštní fólii negativ pro tisk). „Složitou výrobu doplňovalo též nebezpečné prostředí, jelikož se pracovalo s horkým olovem. Odtud je ostatně název horká sazba,“ líčí Janiurek.

Necelá desítka obyvatel někdejších havířských bytů přišla na demonstraci svolanou ve středu na podporu jejich práv.
Protest za práva nájemníků bývalých bytů OKD: ti, o které šlo, byli v menšině!

Před listopadem 1989, jak připomíná, takto vznikalo jen v Ostravě šest celostátních titulů, městský Ostravský večerník, krajská Nová svoboda (jeden z předchůdců dnešního Deníku) a vlastní titul pro každý okres tehdejšího Severomoravského kraje. Vlastní noviny měl každý větší podnik, vyráběla se mj. Jiskra (Vítkovice), Plamen míru (Nová huť), Nová železnice (ČSD), Třinecký hutník (Třinecké železárny), Horník (OKD, vychází dodnes).

„Dnes novinář napíše článek na počítači, předá ho v elektronické podobě vedoucímu vydání, který na svém monitoru ve speciálním programu ze všech příspěvků a digitálně zhotovených fotek skládá celé noviny. Ty po korektuře fičí přes satelit do tiskárny, v případě Moravskoslezského deníku do Olomouce,“ srovnává editor.

K TÉMATU

Obtááááh, kalandrrrrrrr, rotačkááááá! Takové výkřiky se do rachotu strojů dříve běžně ozývaly v novinových sazárnách okolo desáté hodiny večerní. V čase, kdy má nynější Deník už po uzávěrce, tehdy panovala doslova honička. „Stávalo se, že se obtah vysypal z rámu a vše, co mělo ruce a nohy, hned spěchalo poskládat obsah stránky zpět. Nebo když se metérovi podařilo upustit dvoukilogramovou špaltu… opět nastal shon při jejím skládání do původní podoby. I přesto ale na chvíle v noční tiskárně rád nostalgicky vzpomínám,“ říká Zdeněk Janiurek.

Z HISTORIE OSTRAVSKA

Slavný Den tisku, rozhlasu a televize

Novináři mívali svůj svátek, ale o svobodě slova kromě několika měsíců v roce 1968 se nesmělo psát.

Den tisku, rozhlasu a televize byl za minulého režimu komunistický vynález. Sdělovací prostředky patřily po roce 1948 většinou KSČ, ale i ty, které vydávali odboráři (Práce), případně lidovecké Lidové noviny i Svobodné slovo strany socialistické, měla KSČ pod kontrolou. Redakce byly prolezlé komunistickými cenzory. Sdělovací prostředky se staly důležitým nástrojem „přenosu politiky KSČ do praxe a mezi lid“. Ostatně zmíněné oslavy byly určeny na 21. září, protože v ten den vyšlo v roce 1920 první číslo Rudého práva.

DEN TISKU

Bylo to v době, kdy se od sociální demokracie odštěpila ultralevicová komunistická frakce. Den tisku, rozhlasu a televize byl ustaven v padesátých letech v Praze a slavil se ve všech krajských městech. V Ostravě byla krajským deníkem KSČ Nová svoboda, která vznikla krátce po druhé světové válce. Oslava bývala jen formálním projevem, jako byly třeba Den horníků, Den železničářů, Den myslivosti a podobně.

Lukáš Vaculík
V Opavě točili film o metanolové aféře

V Ostravě se Den tisku slavíval zpočátku v domech kultury, ale hlavním problémem bývala nízká účast veřejnosti. „Masově sdělovací prostředky“, zvané podle překladu z ruštiny masmédia, prostě netáhly, noviny jak soudruzi žehrali se četly od poslední stránky, tedy od sportu. A nebýt právě sportu, ztratily by noviny smysl své existence. Rozhlas a televizi mohli lidé vypnout, ale noviny si museli kupovat. Jen díky sportu mohlo mít Rudé právo začátkem padesátých let náklad přes dva miliony výtisků. Propagandisté se proto rozhodli změnit formu oslav a místo formálních schůzí byly navrženy oslavy ve stylu lidové zábavy.

Krajské oslavy Dne tisku se proto začaly v Ostravě konat na Černé louce, kde měly jednotlivé redakce své stánky, v nichž se nabízely odznaky, nálepky a zvláštní vydání novin, které se neslo v lehčím tónu. Například krajský tajemník KSČ Oldřich Voleník v roce 1967 novinářům u příležitosti Dne tisku vytkl, že v jediném týdnu bylo v Nové svobodě 16 článků o socialistické soutěži, jedenáct o překračování plánu, sedm o zvyšování dojivosti, devět o uzavírání závazků a všechny zmatené a nezáživné, což je chyba novinářů, kteří neumějí tyto věci podat neotřele a zajímavě.

„To se pak stranická politika těžce přenáší na masy,“ uvedl Voleník. Vedle těch novinářských byly na Černé louce i prodejní stánky. Na blízkém pódiu se pak střídali populární zpěváci, pořad uváděl herec a komik Josef Kobr.

Ale pořád to bylo stejné: lidé nepřicházeli kvůli novinám a novinářům, chtěli spíše koupit nedostatkové zboží či si poslechnout zpěvácké hvězdy.

Ale ani to nebylo dostatečně přitažlivé, pár dnů předtím 9. září se totiž na Ostravsku slavil Den horníků. Na ten byli pozváni slavnější zpěváci a ve stáncích měli sortiment zboží, které nebylo v běžných obchodech k sehnání: pomeranče, banány, mandarinky, konzervy z dovozu, módní textil, šusťáky, skládací deštníky, italský koňak, baterie do digitálních hodinek, brazilskou kávu. Havířům byly na tento účel přiděleny devizové prostředky, které novináři neměli.

OSLAVY V OSTRAVĚ

Šéfredaktoři krajských, okresních a závodních novin, ale i ti z rozhlasu a televize měli pak slavnostní schůzi s čelnými představiteli KSČ kraje i okresů, aby diskutovali o tom, jak dělat zajímavé noviny. Bylo to uboze formální a za nejpřínosnější považovali přítomní z této schůze pohoštění.

V září roku 1968 se Den tisku, rozhlasu a televize nekonal, noviny po 21. srpnu několik týdnů nevycházely, rozhlas ani televize nevysílaly. O rok později, kdy se oslavy Dne tisku obnovily, jeden ze zpěváků zvolal, že nyní se hraje našim novinářům, načež hudba spustila písničku: „A já si to pérečko za klobouček dám…“

Což ale vyvolalo mezi některými novými žurnalisty z novin, rozhlasu i televize nesouhlas. Normalizace právě začínala. V následujících letech byly tyto oslavy jen režimně podlézavé, fádní a nudné.

Informační prostředky byly přejmenovány na dezinformační, opět se noviny četly od poslední strany, rozhlas a televize byly pramenem koncentrované nudy. Až do listopadu 1989.

Tisková konference s představiteli kraje i města Havířov a pak natáčení interiérových scén. Takový byl středeční program tvůrců seriálu Lajna, který vzniká v Havířově a okolí.
V Lajně si dá roli legendární Dominátor a možná také Jaromír Jágr