V sobotu 2. listopadu jste zakončil v krnovském bazénu svoji profesionální závodní plaveckou činnost. Jak se plave v bazénu, kde jste vyrůstal a plaval celý sportovní život, a v takové konkurenci poslední závod?

Já jsem si ten závod hodně užil, věděl jsem, že je poslední, ve kterém mám ještě dost slušnou plaveckou formu, atmosféra na bazéně byla skvělá, výborně se spolupracovalo s Rosťou Vítkem, který plaval na stejné lajně a doufám, že i divákům se to líbilo.

Bylo vaše loučení symbolické, když vás na bazénu doprovázela tříletá Mia Srbová, která plavala svůj první závod na místě, kde jste jako čtyřletý před spoustou let začínal?

Mia se mnou šla na slavnostní představování plavců před závodem a velmi se na celou akci těšila. Já jsem velmi rád, že jsou tu další mladí, kteří chtějí pokračovat v plavání a doufám, že to dotáhnou aspoň tak daleko, jako já.

Zkusme začít vzpomínat na vaši plaveckou kariéru. Pamatujete si na své první důležitější závody?

Vzpomínám si, že to mi nebylo ještě ani deset, když jsem startoval v Bruntále na meziokresním přeboru. První skutečně velké závody, na které si pamatuji, začaly až ve věku deseti let, a to mistrovství ČR na 400 a 1500 metrů. Z mistrovství republiky ve Zlíně jsem si tehdy přivezl i první medaili, bronzovou ze štafety 4 x 50 metrů kraul.

V polovině devadesátých let měl Krnov neuvěřitelně kvalitní partu mladých, Harnol, Toman, Jonáš, Kypús, Špiryt a vy, medaile jste vozili jak na běžícím pásu.

To byla zásluha hlavně Arnyho Harnola, Marka Tomana a Radka Jonáše, já jsem pomáhal spíše ve štafetách a jen občas jsem vyskočil na 4. místo. Kluci byli výborní, Arny s Markem byli skutečnými hvězdami a probojovali se do českých reprezentačních výběrů.

Čím to bylo, že v nevelkém Krnově, v ne zcela vyhovujících podmínkách, vyrostla tak výborná generace plavců, z nichž dva, vy a Arny Harnol, jste to dotáhli až na mistrovství světa?

Bylo to dobrým vedením, skvělými trenéry, kteří se o nás starali, výbornou atmosférou v týmu, který šlapal jak na závodech, tak v tvrdé dřině v tréninku. Podařilo se tuto partu udržet v Krnově i po dobu středoškolských studií a výsledky se dostavovaly.

Ve čtrnácti letech jste zkusil poprvé dálkové plavání. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

V bazénu mi chyběla špičková rychlost, ale měl jsem již tehdy výbornou vytrvalost. Zkusil jsem několik závodů s dobrými výsledky a v roce 1999 jsem si z republikového mistrovství na 5 kilometrů z Vysokého Mýta přivezl první individuální medaili, stříbrnou. Nebylo to špatné rozhodnutí.

S přechodem do dorostenecké kategorie začalo přibývat medailí i českých rekordů na tratích 15 a 20 kilometrů, kterých jste překonal celkem pět, za tři roky jste posunul svoji výkonnost na 20 kilometrů téměř o hodinu a výrazně se přiblížil k nejlepším českým mužům.

To byly první opravdové závody, kdy to poprvé hodně bolelo a bolelo to ještě dlouho po dohmatu. Avšak tyto úspěchy, tituly a rekordy významně motivovaly. Byly to takové nesmělé začátky, kdy jsme o velkém dálkovém plavání nic nevěděli, nakukovali jsme pod pokličku a všechno se učili.

To, že naše výkonnost stoupala, bylo patrné ze zlepšených časů, v dorostech jsem se už mohl nesměle měřit i s takovými dálkoplaveckými jmény jako Rosťa Vítek nebo Pavel Srb.

S přibývajícími úspěchy na domácích vodách přišly i nominace na mezinárodní závody, hlavně na Evropský pohár. Jak jste si těchto závodů užíval? Byl to zároveň přechod z dorostenecké do mužské kategorie.

Já jsem si toto období moc neužíval. Naopak, to byl moment, kdy jsem měl velmi silný pocit, že je třeba s dálkovým plaváním skončit a věnovat se něčemu jinému. Výsledky v závodech s evropskou špičkou byly velmi slabé, obrazně i fakticky mi vlastně vždy na začátku závodu zamávali a já jsem se celý závod plácal vzadu sám a dojížděl se ztrátou 10 až 20 minut za vítězem.

Začátek boje o evropskou a světovou špičku byl velmi tvrdý a dodnes nevím, jak jsem to dokázal všechno překonat a věnovat se plavání dál.

Přes obtížné začátky a počáteční neúspěchy jste se dostal strašlivě těžkou prací v tréninku. Vzpomenete si, kdy se vaše kariéra výsledkově zlomila a nabrala stoupající trend?

Zlom přišel asi v roce 2006 na závodě Světového poháru v srbském Šabacu. V závodě na 19 kilometrů jsem v obrovské konkurenci doplaval na desátém místě a až do samého závěru jsem bojoval se světovou špičkou o co nejlepší umístění. Od tohoto závodu se už situace, kdy jsem soupeře tlačil před sebou jako poslední, neopakovaly.

V roce 2007 a 2008 jste jezdil s reprezentací České republiky na mistrovství světa, zpočátku jako sparingpartner Rostislava Vítka, po vítězství na deset kilometrů na MČR jste byl nominován na Mistrovství Evropy 2008 do Dubrovníku, že?

Na vítězství na Lipně na 10 kilometrů se nezapomíná, bylo to o dohmat nad Jakubem Fichtlem a je to dodnes moje jediné vítězství na MČR. Tři týdny nato jsem startoval jako nováček na mistrovství Evropy v chorvatském Dubrovníku na tratích 10 a 25 kilometrů.

V nelidských podmínkách, které vládly na trati 25 kilometrů, jsem dohmátl šestnáctý. V závodě, kdy pro obrovskou bouřku nebyly vidět doprovodné lodě a v dvouapůlmetrových vlnách se celé pole totálně roztrhalo a závodníci přijížděli do cíle jednotlivě z různých směrů.

.

Od roku 2008 jste byl až do letošního roku členem české dálkoplavecké reprezentace. S Rosťou Vítkem jste vytvořil dvojici, kterou nám záviděla nejedna reprezentace světa. V oddíle TJ Krnov a na evropských a světových pohárech Vám zase sekundoval Michael Mrůzek.

Rosťa Vítek byl plavec nejvyšší světové třídy, s kterým jsem absolvoval nespočet závodů. V době mých začátků v reprezentaci byl výkonnostně daleko dál a jen shoda drobných náhod a možná absence pověstného štěstíčka zapříčinila, že nebojoval o mety absolutně nejvyšší.

Plavat a soupeřit s ním byl a je vždy zážitek a vzájemné souboje vedly vždy k lepším a lepším výkonům. S Míšou Cheefem Mrůzkem jsme společně vyrostli na krnovském bazénu, taky to byl obrovský dříč a měl tréninkově našlápnuto do nejvyšších pater dálkového plavání. Akorát se mu nikdy nepovedlo se na závodech držet celou dobu hlavního pole závodu a dokázat si, že se světovou konkurencí se dá plavat.

To ho částečně zlomilo, přestal si věřit, ale je pořád skvělý na republikové úrovni, kde sbírá medaile na všech závodech, kde startuje.

Během své kariéry jste absolvoval spousty závodů na všech světových kontinentech. Který vám nejvíce přirostl k srdci a který jste naopak vyloženě neměl rád?

Srdcovou záležitostí je u mě argentinský závod v Santa Fe na 57 kilometrů. Plave se obvykle podle stavu vody v řece Coronda asi devět hodin, je tvrdý, hnusný, bylo mi po něm vždy špatně, ale na druhou stranu jsem tam v roce 2009 dosáhl prvního výrazného úspěchu ve světové špičce na 8. místo, po němž jsem byl nominován na své první mistrovství světa v Itálii.

Závod se plave ve špinavé vodě, kde není vidět ani na 20 centimetrů, bojuje se od začátku do konce a vše sledují nadšení doprovodníci na stovkách loděk přímo na vodě a neuvěřitelných 150 000 diváků, kteří stojí podél celé trati a v cíli. Co se týče nejneoblíbenějšího závodu, tak takový ani nebyl.

V roce 2009 jste se rozhodl odejít z Krnova a začal trénovat v australském Sydney…

Tréninkové podmínky už nebyly takové, abych mohl pokračovat v růstu výkonnosti a cítil jsem, že potřebuji změnu. Podařilo se mi najít tréninkové možnosti v Sydney, kde jsem začal trénovat u australského odborníka Gavina Stewarta. Podařilo se zabezpečit i studijní podmínky a od té doby jsem drtivou část hrubé přípravy absolvoval v Austrálii. Z dnešního pohledu se domnívám, že se jednalo o správné rozhodnutí.

Během vaší kariéry vás trénovali především dva trenéři, v Krnově Michal Mrůzek starší a v Austrálii Gavin Stewart. Jak byste zhodnotil vaši společnou spolupráci?

S oběma mám za společně odplavaná léta pevný přátelský vztah, jsme výtečnými kamarády. Jinak jsou tréninkovými metodami každý úplně jiný. Míša Mrůzek vychází ze zkušeností, jak byl trénován on sám, trénuje podle potřeb závodníka, věnuje přípravě závodníků veškerý volný čas a má výborné výsledky, nicméně v určité fázi přípravy bylo nutné přejít na vyšší intenzitu tréninkového procesu.

Gavin Stewart je profesionální plavecký trenér, který trénoval světové plavce, přinesl do procesu nové motivy, zpestřila se suchá příprava i příprava ve vodě a vzhledem k podmínkám na bazénu se zvedla i celková kilometráž, nutná k udržení kroku se světovou špičkou. Rozhodně nelituji, že jsem se rozhodl jít trénovat do Sydney.

Od roku 2008 do roku 2013 jste se zúčastnil celkem čtyř mistrovství světa a tří mistrovství Evropy, vždy na trati 25 kilometrů. Jak se s odstupem doby díváte na svá vystoupení?

Na mistrovství světa jsem závodil v roce 2009, 2010, 2011 a 2013. Dokázal jsem, že umím závodit se světovou špičkou jak v obrovských vlnách, které byly v roce 2009 v Itálii, tak ve velké zimě v roce 2010 v Kanadě a naopak v obrovském horku, kde voda v Číně dosahovalo teplot přes 32°C. Ve všech těchto závodech jsem doplaval na desátém místě v kontaktu s nejlepšími plavci.

Pouze letos v Barceloně, přestože jsem byl připraven snad nejlépe ve své kariéře, se mi nepodařilo asi na osmém kilometru závodu zachytit rozhodující nástup a přestože jsme se potom s ostatními plavci snažili dohnat ztrátu, dojel jsem naprosto vyčerpaný na 22. místě z 38 startujících v nejrychlejším závodě celé světové historie.

Na ME jsem se nejlépe umístil loni v italském Piombinu, kde se v podobně rychlém závodě rozhodovalo až v posledním kilometru a já jsem dohmátl po dlouhém finiši opět na desátém místě.

Zakončil jste svou profesionální plaveckou kariéru a je před vámi „obyčejná", ale nejdelší fáze života. Jak jste se na ni připravoval a co budete dál dělat?

I na tuto část jsem se připravoval, vždy jsem měl plavání jako svůj koníček, nikdy jsem se necítil jako profesionál, který se bude plaváním živit celý svůj život. Během plavecké kariéry jsem vystudoval VŠB, stavební fakultu a nyní již pracuji jako stavební technik. Co se týče dalšího plavání, určitě se budu na bazénech vyskytovat stále, plavání je sport, který se neopouští. Jen úroveň, na které budu plavat, už nebude ta špičková.