POZNÁMKA: Schengen bez hranic a bez pohraničníků

Na archivních záběrech nějaký vysoce postavený pohraničník povídal, že to byla děsná fuška zkontrolovat na celnicích deset milionů lidí ročně. Navíc museli uvědomělí pohraničníci honit agenty cizích zpravodajských služeb a chytat nebo střílet zločince, kteří se provinili tím, že chtěli opustit Československo. Tito zrádci si nevážili toho, že mohou žít v zemi s druhým nejlepším společenským zřízením na světě hned po Sovětském svazu. Když si tak dnes svobodně jezdím Schengenským prostorem a sleduji život obyčejných Poláků, Němců nebo Rakušanů, nějak si už nedokážu vzpomenout koho před kým ti pohraničníci vlastně hlídali. Proč jsme vlastně nesměli ani k bratrům do socialistického Polska bez písemného pozvání? Proč jsme museli přes hranice tajně propašovat i tu pitomou čokoládu? Proč tisíce mladých Čechů zbytečně ztratili dva roky života na čáře jen ve společnosti vlčáků a samopalů? Proč jsme desítky let střežily stovky kilometrů ostnatého drátu, který nakonec skončil někde ve sběru a nikomu dnes nechybí? Jaké nebezpečí nám hrozilo ze strany neutrálního Rakouska nebo demokratického a demilitarizovaného Německa? A kolik celý ten pohraničnický cirkus stál? A proč se k nám ti zpupní byrokrati na celnicích chovali nabubřele jak nějaká vrchnost? Byli přece placeni z našich daní, tak proč nám při každém překročení hranic dávali najevou svou nadřazenost?
Moje poslední vzpomínka na setkání s protivným prudícím pohraničníkem kupodivu nepochází z dob reálného socialismu, ale pár let před Schengenem, odhadem tak z roku 2003. Vyjeli jsme z Krnova do Polska na kolech rodinný výlet prohlédnout si pohraniční obce Bliszczyce a Branice. Nějak jsme nepřesně pochopili režim malých a velkých pohraničních přechodů, takže jsme si s sebou vzali jen pasy. V Krnově na ně pasováci koukli jedním okem a pustili nás dál. Problém nastal v Úvalně, kde po nás vypasený pohraničník chtěl občanský průkaz. Na legální pobyt v Polsku i v Česku nám pas bez problémů stačí, ale na přechod přes úvalenský most musíme mít občanku. Po tomto mostě smí přejít jen lidé, co mají trvalé bydliště v třicetikilometrovém pásmu od hranic. V pasech sice máme uvedeno že jsme z okresu Bruntál, ale není tam bydliště. Krnováci úvalenský most smí překročit, ale Rýmařováci už ne. A pas není žádný důkaz, že jsme opravdu z Krnova. Mohl by sice zavřít oči, protože most do Úvalna se nehlídá nonstop, ale podle předpisů nás musí vrátit do Polska. Že přes krnovský přechod máme domů dvanáct kilometrů a přes úvalenský jen šest? Že jsou s námi unavené děti, které už nemůžou? Ale to ho přece nezajímá. Jeho posláním je chránit úvalenský most do roztrhání těla a do konce služby. Tak se nedivte, že jsem z toho Schengenu dodnes celý naměkko.