Vystoupení ministra Hermana na sudetoněmeckém srazu bylo konstatováním, že způsob, jakým jsme po několika stoletích ukončili soužití Čechů a Němců, byl politováníhodný. Bez ohledu na to, že ideologie a politika, které rozpoutaly válku, jsou ryze německé provenience, nemůže to z dnešního pohledu ospravedlnit trest na principu kolektivní viny ani zaměňování osvobozeneckých a zločineckých činů.

Další událostí, která upíná naši pozornost k minulosti, je akce Darkovičky 2016. Kluby vojenské historie v čele s krnovským Maximem nám připomenou, co se odehrávalo v našem kraji koncem války před 71 lety. Také nás upozorní na výročí květnové mobilizace roku 1938, která se stala vzácným okamžikem hrdého českého vlastenectví a odhodlání bránit demokracii mladého státu vojenskou silou i za cenu velkých ztrát.

Tento pohled na mobilizaci je všeobecně známý. Zajímali jsme se ale někdy o to, jak rozkaz k obraně československých hranic vnímaly tři miliony spoluobčanů, kteří mluvili německy? V prvorepublikovém parlamentu se političtí zástupci Čechů a Němců demokraticky hádali o národnostních otázkách typu proč v německém Úvalně roznáší dopisy český pošťák nebo proč mají němečtí železničáři skládat náročné zkoušky z češtiny, když za Rakouska odpracovali na dráze desítky let.

Z podobných každodenních banalit průměrný německý občan mohl získat pocit, že se v jeho okolí dějí sociální křivdy a politické nespravedlnosti na základě národnosti. Zvlášť když československý rozhlas vysílal jen česky a slovensky, takže si mnozí čeští Němci utvářeli názory při poslechu zpravodajství a propagandy z Berlína.

Další téma k zamyšlení nám 9. června nabídne krnovský archiv, který pro veřejnost připravuje komentovanou výstavu archiválií, tentokrát na téma odsunu německého obyvatelstva z našeho regionu. Bez ohledu na to, že čistka na základě etnické nebo jazykové příslušnosti je z morálního hlediska nepřijatelná, neumím si představit, jak by po válce plné krutosti, bezpráví a nenávisti mohlo pokračovat pokojné soužití Čechů a Němců v jednom regionu.