Dřisty fifejdskeho Ofila čili Jak šel a idě život

Čemu se menuju Ofil a čemu Fifejdy?

Tuš vas vicu v tym hicu! Možna když včil čitatě ty moji dřisty, tuš zrovna hic něpanuje. Ale jak ja ho pišu na svoji stare mechanicke optimě, je za oknem kolem třicitki Celsia, Oskar vali jak može a do teho všeckeho to na fifejdske magistrale Hornopolni ulici od ostravskeho pivovara až po Novinařsku vrže, škrabe, tluče a pišči jak ji planovaně davaju novy kabat. Tuš možu zapoměť na to, že bysem se odevřel okno. Ani napad! To bysem něslyšel ni enem klapot psaciho stroja a vlastni myšlenki, ale ani brblani moji stare, co to zas robim.

Hned na začatek bysem chtěl všecki upozorniť, že něsem ani popularni Ostravak ostravski, ani stryk Lojzek, kereho znaju haviři a možna aji někeři Ostravaci z podnikovych novin včil pruserove firmy OKD Horník. I když právě z Lojzkem mě poji kamaradstvi už od děcka, bo aji on aji ja zme se narodili a do školy chodili na Fifejdach. Lojzek se časem odstěhoval, ale ja sem, z malymi pauzami, žil a žiju furt na Fifejdach tymu „fifejdski". O te zajimave ostravske štvrti vam povykladam v pozdějšich dřistach, ale včil musim vysvětliť teho Ofila…

Isto znatě ve svojim okoli ludi, kerych rodiče moc nechtěli, ale přesto mim tyn život kvuli čemusik dali. No a to je muj připad. Mama otěhnotněla osum roku po svojim poslednim porodě, tata robil kajsik ve Frydku a doma se zdržoval tak dva dni v tydňu, doma jedna děvucha a jeden synek, co s nimi právě mlatila puberta, jidlo i oblečeni na listki, bo bylo tuš po valce, no a do teho burdela sem měl přisť ja! Divitě se, že tata hnal mamu ku anděličkařce?

Ta, jak mi to sama potym vykladala, zezačatku suhlasila a dva razy už seděla v čekarně na zakrok, ale dycki se to rozmyslela a šla dom. A tak dluho tyn potrat odkladala, až už bylo pozdě a ja se veřval do teho světa a života o kery muj strryk Tomaš dycki říkal, že je tajak žebřik do kurnika tež taki kratki a posrany. I přišlo na křest. V povijanu v kostele mě držel dědek a čekalo se, že budu po nim Peter. Bo v naši rodine dynastyji se dycki synek menoval Peter. Tata, dědek, pradědek, praradědek, prapraprapra… no myslim, že kajsik na začatku byl určitě svaty Peter! U staršiho brachy mama prosadila meno po svojim tatovi, kereho zabilo na šachtě Franta -, a tak sem se Peter měl menovať ja, tyn nechtěny spratek. Ale tata se naraz na mě podival a zařval: „Le, o! On je cely Ofil!" To byl jeden taki poblbanek na Seňaku, jak se řika časti Fifejd kaj se dřive obchodovalo ze senem a kaj je včil Naměsti republiki. A tak farař nalel vodu na moju lebeň a spisovně pravil, že mě křtí jménem Teofil. Dědek se mnu malem praštil o dlažku, odjel dom a deset roku se u nas v Ostravě něukazal… Že sem se s tym menem v životě užil, asi tušitě. Ofil z Poruby, ma galaty naruby! to byl neslušnějši pokřik spolužaku…

Ale zdalo se, že sem ditě štěstěny, bo hned po revoluci v devadesatym sem vyhral v televizni Tutovce třitydeni zajezd do Francie. Ale něbylo to žadne štěsti! Místo planovanym neoplanem zme jeli staru karosu, spali po druhotřidnich ubytovnach a raz aji v autobuse na dalničnim odpočivadle! A sestava učastniku stala tež za hovno. Zvlašť jeden chlop. Ten se rano zbudil a už byl nasrany! Asi temu, že vubec žije! Ale ja přišel na figel u snidaně sem mu řek vtip, on se zasmjal a byl vesely cely den. No a tak se s vami po tych mojich dřistach tež rozlučim anekdotu, abystě z teho aspoň cosik měli, ni?! To stoji nahy chlap v kupelně před zrcadlem, zalibně se prohliža a hlasitě se pta: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo má v Ostravě největšího čuráka?" A z kuchyně se ozve jeho manželka: „Jááááá!"

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil